Panos Cosmatos

Panos Cosmatos se narodil 1. února 1974 v Itálii a je italsko-kanadský filmový režisér a scenárista. Cosmatos se narodil v Itálii jako syn řecko-italského filmaře George P. Cosmatose (jehož díla zahrnují Rambo: First Blood Part II a Cobra) a švédské sochařky Birgitty Ljungberg-Cosmatos. Rodina se přestěhovala do Victoria v Britské Kolumbii na počátku 80. let. Raná kariéra a inspirace Jako dítě Cosmatos často navštěvoval videoobchod nazvaný Video Attic. Během těchto návštěv procházel sekce hororu a sci-fi a prohlížel si obálky filmů, které nesměl sledovat, místo toho si představoval, jaké tyto filmy jsou na základě obrázků. Jeho první příležitost ve filmovém průmyslu byla práce jako operátor druhé jednotky pro otcův film Tombstone. Po smrti matky v červenci 1997 po dlouhém boji s rakovinou a následně otce v dubnu 2005 se Cosmatos rozhodl začít s terapií a rozhodl se natočit film jako součást procesu uzdravování. Debut s Beyond the Black Rainbow Beyond the Black Rainbow je kanadský psychedelický sci-fi horor z roku 2010 napsaný a režírovaný Panosem Cosmatosem v jeho celovečerním debutu. Beyond the Black Rainbow byl financován z DVD tantiém z filmu Tombstone (1993), který režíroval Panosův otec. Film byl natočen během tří týdnů pomocí upravené 35mm kamery Panavision. Beyond the Black Rainbow byl chválen za svůj vizuální styl. Cosmatos prohlásil, že jeho "modernistické" použití barev bylo ovlivněno filmy Michaela Manna Manhunter (1986) a The Keep (1983). Modrý odstín kinematografie - "noční režim", jak jej Cosmatos nazval - byl inspirován scénou v mrazírně z filmu Johna Carpentera Dark Star (1974). Průlom s filmem Mandy Mandy je surrealistický akční horor z roku 2018 režírovaný Panosem Cosmatosem podle scénáře, který napsal společně s Aaronem Stewart-Ahnem. Film s Nicolasem Cagem, Andreou Riseborough, Linusem Roachem a dalšími sleduje Reda Millera (Cage), dřevorubce hledajícího pomstu proti vůdci kultu Jeremiahu Sandovi (Roache) a jeho oddaným následovníkům za vraždu své přítelkyně Mandy Bloom (Riseborough). Na agregátoru recenzí Rotten Tomatoes dalo filmu pozitivní recenzi 90% kritiků na základě 248 recenzí s průměrným hodnocením 7,6/10. Konsensus kritiků na webu zní: "Mandy's gonzo violence is fueled by a gripping performance by Nicolas Cage—and anchored with palpable emotion conveyed between his volcanic outbursts." Cosmatos později vysvětlil, že v Beyond the Black Rainbow nevědomě vyjadřoval velmi abstraktní a metaforický zármutek způsobem, jakým potlačoval svůj smutek nad smrtí matky. Retrospektivně si uvědomil, že začal psát Mandy jako druh protilátky, aby vyjádřil tyto emoce a očistil se od tohoto smutku. Mandy je emocionálně otevřený, vulkanický výbuch těchto emocí po jejich dlouhém potlačování. Soundtrack k Mandy byl jedním z posledních filmů, ke kterým složil hudbu Jóhann Jóhannsson před svou smrtí. Některé inspirace, které Cosmatos poskytl Jóhannsonovi, byly soundtrack Queen k Flash Gordon (1980) a album Van Halen Fair Warning (1981). Jóhannssova hudba však na ně neodkazovala; skladba se skládá z elektronických a živých nástrojů, které byly silně editovány a zpracovány pro "temný, masivní, industriálně-metalový zvuk", který odpovídal násilnému tónu filmu.