Gene Hackman

Francis Ford Coppola oslavil před pár dny 85. narozeniny. Tuto fázi života velkých umělců často trávíme vzpomínáním a jmenováním jejich největších úspěchů. Americká generace spratků ale nemá na odpočinek ani pomyšlení, jak ostatně vidíme u Scorseseho a Spielberga, kteří by furt něco dělali. Zdálky se přesto poslední roky mohlo zdát, že se Coppola na kinematografii vykašlal a vydělává miliony svým vinařským impériem. To byl ale jen kalkulovaný dlouhý nádech před poslední velkou písní. Dost možná jeho největší. Vysněné Megalopolis nakonec natočil prakticky výhradně z vlastní kapsy, což je u projektu za víc než 100 milionů dolarů bezprecedentní. Čeká nás ale jistě film jako žádný jiný.

Před padesáti lety, tedy 7. dubna 1974, se v amerických kinech objevil Rozhovor (The Conversation). Malý, nenápadný filmeček si Francis Ford Coppola natočil v přestávce mezi prvním a druhým Kmotrem za pouhý jeden a půl milionu dolarů, přesto se snímek nejen ucházel o tři Oscary, ale zapsal se do dějin jako vtahující zhmotnění paranoidní atmosféry Spojených států 70. let.

Pokud k tomu máte vlohy, hrát filmového padoucha může být velice vděčné. Mnozí ikoničtí herci a herečky to preferují před úlohami klaďasů, které sice mají větší prostor a navrch i sympatie dané morálně žádoucím postojem. Skvělí záporáci jsou kořením průměrných žánrových filmů a tažnou silou těch hodnotných a kreativně napsaných produkcí, v nichž neříkají jen prázdné fráze, jde z nich strach a nutí k zamyšlení. Ať už jde o zcela smyšlené psychopaty, mocné byznysmeny s předobrazy v realitě nebo o kontroverzní historické figury, následující seznam zaměřený na oscarové herecké výkony v záporných rolích představí výkvět těch vskutku památných filmových postav. Americká Akademie možná zcela ignorovala Anthonyho Perkinse v Psychu, Jacka Nicholsona v Osvícení (The Shining) nebo Roberta Mitchuma v Lovcově noci (The Night of the Hunter) i Mysu hrůzy (Cape Fear), avšak v minimálně v těchto případech vložila Oscara do těch správných úlisných rukou.

Režisér se může plácat po zádech, když jeho představitel nebo představitelka hlavní role bojuje o prestižní zlatou sošku. Očividně totiž odvedl dobrou práci, když rozdával pokyny nad scénářem a pomáhal udržovat věrohodnost či intenzitu hereckého projevu. A co teprve, když se z vašeho obsazení uchází o Oscara hned pět lidí? Naposledy k tomu došlo roku 1976, tedy v době, kdy hollywoodští filmaři začali víc spoléhat na vizuální vyjadřování a pohyblivou kameru. Trochu tak možná upozadili herecké výkony, jež si jejich předchůdci během klasické studiové éry zvykli snímat dost staticky a divadelně. Jestliže tedy můžeme nějaké filmy nazývat „hereckými“, minimálně z pohledu akademické pozornosti to je devět následujících klasických titulů, u nichž v dobrém smyslu nevíme, kam dřív stočit zrak.

Definovat žánr thrilleru není úplně jednoduché. Většinou se jedná o temné příběhy s tajuplnými zápletkami plnými násilí a nebezpečí pro hlavní postavy, přičemž jejich tvůrci kooperují s přidruženými žánry jako krimi, drama nebo sci-fi, v ojedinělých případech také komedie. Takové filmy tvoří nezanedbatelný vzorek, avšak oscarová Akademie dlouhodobě nepřeje temnotě a „podřadným“ žánrům. Třebaže mnozí režiséři považují horor za nejčistší žánr, zlaté sošky sklízí převážně dramata přinášející sociální komentáře a dobově poplatné myšlenky. Thriller (zastoupený v inkriminovaných dílech v různé míře) shrábl Oscara za takřka stoletou historii předávání cen pouze v deseti případech, které si nyní představíme.

Ve speciální verzi Pelíšků vytvořených umělou inteligencí ve stylu Wese Andersona hrají Timothée Chalamet, Bill Murray, Gene Hackman, Adrien Brody, Tilda Swinton a Owen Wilson v roli, kde bychom ho vážně chtěli slyšet říkat wow, nebo Danny Glover, přičemž hlasem upoutávku provází taktéž uměle vytvořený voiceover Miroslava Donutila.

Přestože komiksové filmy přestávají být v kurzu, studia si bez nich svou budoucnost neumí představit. Warner Bros. sice příští měsíc ukončí dekádu trvající filmový vesmír DC Comics druhým dílem Aquamana, ale režisér a producent James Gunn (Strážci Galaxie) na něj volně naváže restartovanou sérií započatou snímkem Superman: Legacy. Ten má mít premiéru 10. července 2025, Clarka Kenta si zahraje David Corenswet a Lois Lane Rachel Brosnahan. Podle nových informací zahraničních webů nebude ve filmu chybět ani tradiční záporák Lex Luthor, kterého má ztvárnit Nicholas Hoult (Šílený Max: Zběsilá cesta).

Pokud jste to náhodou nevěděli, na 19. listopad připadá od roku 2013 Světový den toalet. Nepostradatelná součást našich životů byla v kinematografii dlouhou dobu tabu a ukazovat prostředníka natolik intimních činností se neslušelo až do roku 1960. Snímek, na který v textu dojde řada, odstartoval podstatně méně diskrétní tvůrčí svobodu, která filmařům dovoluje nad i do záchodových mís situovat nejrůznější situace, které šimrají naše bránice, znechucují i napínají. Seznámíte-li se s následujícími patnácti příklady záchodových filmových scén, které doprovází mírné i pokročilejší riziko spoilerů, návštěva koupelny už pro vás možná nebude tak standardní jako doposud.

Jednoho z nejsympatičtějších herců posledních let snadno poznáme díky nadvakrát přelámanému nosu, blonďaté kštici nebo zálibě ve frázi „wow“, již opakuje průměrně v každém druhém filmu, občas i několikrát. Na texaské koleji se seznámil s režisérem a celoživotním kamarádem Wesem Andersonem, dvanáctkrát spolupracoval s Benem Stillerem a jako většina populárních komiků si prošel temným životním obdobím, když se roku 2007 pokusil o sebevraždu. Owen Wilson dnes slaví 55. narozeniny.

Na stříbrném plátně ji proslavila v podstatě jediná úloha, a to pořádně ukřičená a mnohými neoblíbená. Kate Capshaw se roku 1984 chopila hlavní ženské role kabaretní zpěvačky a tanečnice Willie Scott v blockbusteru Indiana Jones a chrám zkázy, což tehdy jednatřicetileté začínající herečce navždy změnilo život. Při natáčení potkala budoucího manžela Stevena Spielberga, s nímž žije dodnes. Vychovávají sedm dětí a Capshaw, která hrála také po boku Seana Conneryho či Michaela Douglase, dává přednost rodině, malování a charitativní činnosti.

Oblíbený žánr „co by kdyby“ má dalšího zástupce. Jeden z nejslavnějších thrillerů, zdánlivě dokonalé Mlčení jehňátek (1991), totiž mohlo poměrně snadno vypadat o poznání jinak. A Anthony Hopkins by přišel o Oscara za jeden z nejintenzivnějších, ač nejkratších výkonů stříbrného plátna.

Některé mediální kauzy jsou skutečně krátkodeché a nicotné. Nicméně i tak vypovídají něco o tom, čemu dokážeme věřit. Zvláště v době, kdy padají všemožné hranice a propojují se platformy.

William Friedkin byl osobnost v pravém slova smyslu. Sice měl pověst sukničkáře a sebestředného umělce, jenž na začátku divokých 70. let stanul na hollywoodském piedestalu a uměl si to vychutnávat, avšak jeho přínos a nekonečně upřímný názor na kinematografii utvářely a budou utvářet příští generace tvůrců. A to nejen díky Vymítači ďábla, jímž Friedkin, jenž zemřel ve věku 87 let, pomohl zažehnout éru moderních a extrémně výdělečných blockbusterů.

Hollywoodský herec Tom Sizemore prodělal 18. února mozkovou výduť a upadl do kritického stavu, který lékaři v následujících dnech označili za beznadějný. Sizemore proslul jako charakterní představitel vedlejších rolí v několika oceňovaných filmech z 90. let, ale renomé mu poškozovala dlouholetá závislost na drogách a řada obvinění, podle nichž fyzicky napadal své partnerky i kolegyně.

V posledních týdnech se na sociálních sítích hojně vzpomíná na opěvovaný, leč bohužel nepříliš známý snímek Goncharov (česky Gončarov). Režíroval jej zřejmě Martin Scorsese, v čele hvězdné herecké sestavy stanul Robert De Niro a díky další z jejich četných spoluprací vznikl roku 1973 mafiánský opus magnum. Anebo… Vůbec ne.