Kdyby tento film měl být způsob, jak nás zkontaktovali poslední lidé z budoucnosti, tak by to asi moc nefungovalo. Většina lidí by u toho asi usnula. Je to takovej ten typ filmu, u kterýho se dá dělat i něco jinýho. A to jsem taky dělal, protože koukat na to byl trochu ztracený čas - černobílé obrazy betonových geometrických objektů a ponuré krajiny se po chvíli okoukají a vizuální stránka mi přišla úplně zbytečná. Ale může to klidně dobře posloužit jako uklidňující relaxační hudba, klidně i s tím komentářem. A ten je hodně sci-fi, obdivovat se dá představivost Olafa Stapledona, který už v toce 1930 měl takhle rozvinuté fantastické myšlenky. Hlas a přízvuk Tildy Swinton zní taky docela futuristicky, hlavně v kombinaci s dost složitým anglickým jazykem, se slovy, která se často nevyskytují. A pak je tu Jóhannssonova hudba, která jediná mě úplně odvařila. Né že bych byl nějakej fanda ambientu, ale jako podkres k čemukoliv je to sen. K čemu ale pak obraz, když by mi stačil zvuk? Jako filmové dílo proto hodnotím takhle nízko, protože mít super audio a zbytečné video, to je špatnej mix.
O lidech bez lidí. Jóhann Jóhannsson se dva roky po smrti dočkal celovečerního režijního debutu. Jeho klasicky gradující ambient se totiž spojil s černobílými, pomalu rozpohybovanými záběry na jugoslávské památníky druhé světové války. Připojte k tomu hlas Tildy Swinton, vyprávějící zhuštěnou verzi novely Olafa Stapledona z 30. let, a máte opravdu poctivý festivalový art. Načrtnutý filosofický příběh o vzkazu z budoucnosti je sám o sobě zajímavý, v kombinaci s Jóhanssonovou hudbou i skutečně poutavý, ale osobně jsem si nenašel cestu k vizuální stránce. Kontrastní záběry 16mm kamery jsou až příliš abstraktní, zaměnitelné a nezkoordinované s předkládanou litanií nad osudem lidstva, takže kýžený vzletný a zároveň zúzkostňující efekt se v dostatečné síle nedostavil.
Chybělo mi větší propojení třech složek. Nebo takhle, Jóhann Jóhannsson, Tilda Swinton a Sturla Brandth Grøvlen samostatně na výbornou, větší souznění jsem z toho však necítil. Především řazení jinak výborně nasnímaných brutalistních památníků (vůbec ty jejichž velikost umocňují okolní hory), mi přišlo náhodné. Nesouzní s vypravěčem, nesouzní s hudbou, což mi u takového projektu přijde zásadní. Úvodní nadšení se tak postupně vytrácí. Přesto je Last and First Men rozhodně zajímavým filmem.
To, ze jste prilepili banan paskou, neni umeni. Umeni je to prodat prilis bohatym lidem za nesmylsne castky. Mnozi hekaji blahem, jaky je takovy film umeni a dokazi pro to zvolit honosna slova. U takovych projektu se obavam, ze to nekdo slepil za dva dny, nalepil na to luxusni nalepku, opil pal renovovanych kritiku a zbytek uz heka sam od sebe. Kdyz neznate kritiky a nechapete poezii bez rymu, budete pro pozery za krupana. Ale radej budu domnelym krupanem, nez samohanym pozerem. Za co 2 body? Jeden je za to, ze neecistuje sequel a druhy za to, ze je dukazem samolibych kritiku = samohanych pozeru.
Zkuste s tímhle Jóhannssonem hrát stříhanou a zjistíte, že můžete snadno vyhrát. Jaký má tedy vlastně smysl (vy)hrát? Nemyslím si, že dokonale zapadám do cílovky filmu a můžu jen hádat, jestli šlo o autorský záměr, ale od jisté chvíle jsem bytostně a bolestně cítil absenci doteku, hmatového vjemu. Pozor ovšem, aby Vám tento můj postřeh neimplikoval význam posunutý k pocitu tepla a vřelosti. Je to film, který se nejpozději v závěru vrací k prazákladní a věčně trčící otázce filozofie. Dost možná tak někomu i změní život.
PS pro F. Fuku: Myslím, že tady bylo nanejvýš vhodné poukázat na rozdíl a rozlišovat mezi průsvitností a průhledností.