Není to špatné, ale po nadšených ohlasech ze zámoří a devítiletém odstupu od jedničky by člověk přece jen čekal trochu víc. O tom, že hrdince Riley se s nastupující pubertou objeví řada nových emocí, hovoří už synopse a nic moc navíc se zde nakonec neděje. Ocitáme se ve stejném prostředí jako v jedničce a vše funguje prostřednictvím podobných pravidel – člověk by čekal, že když není potřeba vysvětlovat základy, o to víc pozornosti se upne na příběh. Ten je však poměrně generický a nové emoce v čele s Úzkostí do značné míry kopírují příběhové funkce těch starších. Zatímco první V hlavě tedy dokázalo předestřít nápaditý a přitom smysluplný model mysli, dvojka na těchto základech nedokázala nic skutečně originálního a zapamatovatelného postavit. Jistě, řemeslné kvality jsou samozřejmě pořád patrné, řada vtípků je zdařilých a finále navzdory své nevyhnutelnosti emočně funguje, ale přesto se jen těžko zbavuje dojmu, že tohle mohlo dopadnout o něco lépe.
Íránské duo Behtash Sanaeeha a Maryam Moghadam už tuzemští diváci možná znají díky Baladě o bílé krávě, která u nás byla před dvěma lety v kinech. Oproti tomuto morálnímu dramatu nabízí novinka mnohem odlehčenější a divácky přívětivější podívanou, i když ne úplně po celou dobu bezmála stominutové stopáže.
Příběh sleduje sedmdesátnici Mahin, která je sice soběstačná, vitální a nostalgicky vzpomínající na mravnostně uvolněnější časy před íránskou revolucí, jde však také o ženu osamělou a opatrně hledající spřízněnou duši. Tu nakonec najde v dobráckém taxikáři Faramarzovi a rozjede se tak poněkud nepravděpodobná, avšak okouzlující a bezprostřední romance, jež připomíná, že na podzim života už si není třeba na nic hrát – a taky že opravdu není na co čekat.
Gruzínské drama sbírá jedny z nejlepších ohlasů v rámci Hlavní soutěže a lze pochopit proč – kontrast mezi sešněrovanou výchovou od přísně katolického otce a hormonálními bouřemi na konci puberty je bezesporu atraktivní; a díky zručné a soustředěné režii debutujícího Georgeho Sikharulidzeho mnoho scén v tomto filmu opravdu funguje. Pomáhá i bezmála komediální nasnímání leckterých momentů, nevyhýbající se trapnosti a rozpačitosti nedospělého vztahování se ke světu.
Jenže nad rámec původního protikladu toho hodinu a půl dlouhý snímek mnoho nepřináší. Osmnáctiletý Sandro, poblouzněný svůdnou matkou svého nového kamaráda, se v jeden moment poměrně nemotivovaně radikalizuje a stejně tak podivně dramatické veletoče prodělají i jeho papírem šustící vztahy se dvěma spolužačkami. Své kvality snímek jistě má a v rámci karlovarské soutěže patří mezi výraznější kousky, nic zásadnějšího od něj ale čekat nelze.
Noémie Merlant je stále známá především jako herečka, Holky z balkonu jsou ale už jejím třetím režijním počinem. Ukazuje se, že pětatřicetiletá Francouzska má nejen filmařský talent, ale i výraznou agendu, a tak především u druhé poloviny snímku se začnou odpůrci jakékoli formy feministického smýšlení nesouhlasně ošívat. Její fantaskní báchorka se totiž z drsné buddy komedie časem přemění v alegorický horor, o jehož myšlenkovém základě však nemusíme dlouho dumat – řekne nám to s podobnou naléhavostí jako loni Barbie.
Merlant zde také ztvárňuje jednu z trojice kamarádek, které jsou sice velmi odlišné, pojí je však intenzivní přátelství a prostorný byt se stylově zařízeným balkonem. Právě z něj si jedna z hrdinek všimne fešáka z protějšího domu a rozjede se zprvu divoký románek, posléze duchařský horor s komediálně podanými gore prvky. Každá z mladých žen je odlišná, řeší unikátní potíže, avšak spousta motivů je jen naťuknuta a vše se podřizuje feministicky podbarvené nespoutanosti včetně otevřené nahoty hrdinek. Snímek toho v jádru nemá až tolik co říct, ale změnami nálady, občas poutavými kamerovými jízdami či spoustou přehrocených nápadů dokáže obstojně bavit.
Tato indická kriminálka zanechala v Cannes velmi dobrou stopu a její kvality jsou patrné i ve Varech. Částečně se nabízí podobnosti s Training Day či Vzpomínkami na vraha, jelikož dvouhodinové vyprávění sleduje zaškolování čerstvé policistky s mužským jménem Santoš, během něhož se dostane k vyšetřování smutného případu zavražděné mladé dívky. Pro Santoš však nejde o vysněnou práci, naopak ji dle indických zvyklostí v podstatě zdědila po svém zesnulém manželovi. Hrdinka se tak ocitá nejen v mužském, šovinismem a misogynií překypujícím prostředí policejního sboru, ale prakticky se musí do značné míry mužem stát, aby ve společnosti mohla dosáhnout nějaké změny.
Vedle genderových otázek se nepředvídatelný snímek plný výpustek zabývá i přísným kastovním systémem, v němž je obtížné se dovolat spravedlnosti. Tato specifika policistce představuje její starší a ošlehanější kolegyně a během podivně zabíhavého, leckdy až nahodile probíhajícího vyšetřování se Santoš o poměrech v indické policii a celé společnosti dozvídá více, než by chtěla. Sympatický debut Sandhye Suri tak prostřednictvím thrillerových vzorců zdatně představuje specificky lokální neduhy.
Zatímco první V hlavě tedy dokázalo předestřít nápaditý a přitom smysluplný model mysli, dvojka na těchto základech nedokázala nic skutečně originálního a zapamatovatelného postavit. Jistě, řemeslné kvality jsou samozřejmě pořád patrné, řada vtípků je zdařilých a finále navzdory své nevyhnutelnosti emočně funguje, ale přesto se jen těžko zbavuje dojmu, že tohle mohlo dopadnout o něco lépe.
Příběh sleduje sedmdesátnici Mahin, která je sice soběstačná, vitální a nostalgicky vzpomínající na mravnostně uvolněnější časy před íránskou revolucí, jde však také o ženu osamělou a opatrně hledající spřízněnou duši. Tu nakonec najde v dobráckém taxikáři Faramarzovi a rozjede se tak poněkud nepravděpodobná, avšak okouzlující a bezprostřední romance, jež připomíná, že na podzim života už si není třeba na nic hrát – a taky že opravdu není na co čekat.
Jenže nad rámec původního protikladu toho hodinu a půl dlouhý snímek mnoho nepřináší. Osmnáctiletý Sandro, poblouzněný svůdnou matkou svého nového kamaráda, se v jeden moment poměrně nemotivovaně radikalizuje a stejně tak podivně dramatické veletoče prodělají i jeho papírem šustící vztahy se dvěma spolužačkami. Své kvality snímek jistě má a v rámci karlovarské soutěže patří mezi výraznější kousky, nic zásadnějšího od něj ale čekat nelze.
Merlant zde také ztvárňuje jednu z trojice kamarádek, které jsou sice velmi odlišné, pojí je však intenzivní přátelství a prostorný byt se stylově zařízeným balkonem. Právě z něj si jedna z hrdinek všimne fešáka z protějšího domu a rozjede se zprvu divoký románek, posléze duchařský horor s komediálně podanými gore prvky. Každá z mladých žen je odlišná, řeší unikátní potíže, avšak spousta motivů je jen naťuknuta a vše se podřizuje feministicky podbarvené nespoutanosti včetně otevřené nahoty hrdinek. Snímek toho v jádru nemá až tolik co říct, ale změnami nálady, občas poutavými kamerovými jízdami či spoustou přehrocených nápadů dokáže obstojně bavit.
Vedle genderových otázek se nepředvídatelný snímek plný výpustek zabývá i přísným kastovním systémem, v němž je obtížné se dovolat spravedlnosti. Tato specifika policistce představuje její starší a ošlehanější kolegyně a během podivně zabíhavého, leckdy až nahodile probíhajícího vyšetřování se Santoš o poměrech v indické policii a celé společnosti dozvídá více, než by chtěla. Sympatický debut Sandhye Suri tak prostřednictvím thrillerových vzorců zdatně představuje specificky lokální neduhy.