Forman se složité a ryze americké látky chopil se ctí a ačkoli se výsledek nemůže rovnat s Přeletem nad kukaččím hnízdem či Amadeem z hlediska ucelené, systematické realizace tvůrčích záměrů, stále jde o atraktivně natočené dílo, v jehož společnosti dvě a půl hodiny stopáže utečou velmi příjemně a poutavě. Kéž by všechny problematičtější a nepřehlednější produkce slavných režisérů dopadaly právě takhle…
Moc nad kořením je mocí nad vším. Druhá polovina sci-fi epiky je o trochu delší, o trochu rychlejší a výrazně akčnější. Každý dílčí souboj či velkolepá bitva jsou prezentované trochu jinak a především ve druhé, příběhově trochu zrychlené polovině není o akční výjevy nouze. Ty vedle osvědčené vizuální stránky umocňuje i fakt, že Zimmer dělá Zimmera ještě o trochu dunivěji (heh) než obvykle. Jádrem vyprávění je však hlavně napětí mezi touhou naplnit svůj osud a zároveň se mu vzepřít. Bytí i nebytí mesiášem něco přináší i bere a pro váhavého Paula není snadné se rozhodnout, jak se svou nemalou mocí naložit.
Kontrast mezi epickými galaktickými šachy a drobnými osobními dramaty tedy funguje i napodruhé a finální propojení jednotlivých linek je dostatečně působivé. Větší úlohy se oproti jedničce dočkal žoviální strýček Bardem, chemie mezi Chalametem a Zendayou také funguje a černobílé představení nového harkonnenovského arcizlouna v podání zhnusněného Austina Butlera skoro zamaskuje fakt, že nám na něm kvůli pozdnímu objevení se v příběhu v podstatě nezáleží. Villeneuve tedy úkol zvládl a jen těžko si lze představit, že fanoušky jedničky dvojka zklame.
Samotný film je ve výsledku velmi roztříštěný, motivicky i stylisticky nekoherentní. Například v překotně stříhaném úvodu slyšíme až kýčovitě přehnané množství klasické hudby, později se však s touto zálibou už vůbec nepracuje. Nelze se zbavit dojmu, že vidíme několik stylově různých filmů s touž hlavní postavou, které se dočkaly masivního sestříhání a slepení dohromady. Ukvapenost leckterých zvratů a posunů v příběhu může vést až ke ztrátě divácké pozornosti, přesto se tvůrčímu týmu daří nabízet dostatek poutavých momentů k tomu, aby film nepřestával bavit. Spíše než soudržný a pečlivě prokreslený příběh však Válka policajtů poskytuje depresivní vhled do skličující atmosféry panující u našich východních bratří v 90. letech.
Škoda českého povánočního distribučního data, jelikož tohle je ta pravá adventní pohodovka, která dovede vytvořit hřejivou atmosféru – přitom však ale upřímně a nebanálně. Už od úvodních titulků se zdá, jako bychom se přenesli do 70. let, a to nejen retro patinou a dobovými kostýmy, ale i kamerovými či střihovými ozvláštněními, které upomínají na tehdejší filmařské konvence. A hlavně čistým a úsporným vyprávěním, jež efektivně, bez kudrlinek či moderních digresí scénu za scénou poctivě představuje postavy, buduje jejich vztahy a přirozeně směřuje ke katarzním momentům. Alexander Payne se scenáristou Davidem Hemingsonem dokázali umíchat extrémně koukatelnou, přitom však nevlezlou kombinaci dramatu a komedie, z níž občas vystrčí růžky i společenské přesahy týkající se rozdílných privilegií jednotlivých společenských vrstev či naopak všemi postavami podobně prožívanou osamělostí. Je radost trávit více než dvě hodiny s komplexními postavami, jež mají své klady i nedostatky, všechny jsou však sžírané vlastními traumaty. Ty se může dařit umenšit díky sdílení s druhými, a tak skvělí Paul Giamatti, Dominic Sessa a Da'Vine Joy Randolph aspoň na ploše několika dnů vytvářejí pomyslnou rodinu, jež jejich postavám tak schází. Krásný, promyšlený a procítěný snímek má potenciál k tomu, abychom si jej právě hlavně během adventu chtěli pravidelně připomínat.
Režisér Cédric Kahn připodobnil přelíčení s Goldmanem k procesu s O. J. Simpsonem. Zatímco však soud se slavným sportovcem a hercem umožňoval náhled do reálií USA v 90. letech, skutečný i filmový Případ Goldman je podobnou sondou do Francie let sedmdesátých. Zároveň jde o zdařilý soudní procedurál, nabízející všem fanouškům konverzačních dramat dostatek podnětné zábavy.
Kontrast mezi epickými galaktickými šachy a drobnými osobními dramaty tedy funguje i napodruhé a finální propojení jednotlivých linek je dostatečně působivé. Větší úlohy se oproti jedničce dočkal žoviální strýček Bardem, chemie mezi Chalametem a Zendayou také funguje a černobílé představení nového harkonnenovského arcizlouna v podání zhnusněného Austina Butlera skoro zamaskuje fakt, že nám na něm kvůli pozdnímu objevení se v příběhu v podstatě nezáleží. Villeneuve tedy úkol zvládl a jen těžko si lze představit, že fanoušky jedničky dvojka zklame.