Místo u moře (2016)

Při sledování filmu jsem si vybavil snímek Obyčejní lidé Roberta Redforda, tedy docela přehlédnutého majstrštyku z roku 1980, který ovšem vyhrál Oskary. Obyčejní lidé zobrazovali tragédii americké středostavovské rodiny, kterou odkrývali na sezeních s psychoanalytikem. Ve filmu Místo u moře je do role psychoanalytika postaven sám divák. Od začátku tušíme, že je hlavní hrdina zlomený muž, kterému je osudem dávkována další těžká zkouška. Není to však zkouška očistná, která má přinést katarzi nebo odpuštění, což mě na tomto snímku zaskočilo nejvíc.

Po pravdě jsem čekal trochu alegorii, ale nedočkal jsem se. Tenhle film je umně dávkovaný tragický lidský příběh s obrovskými emocemi, které ale herci nedávají nikterak explicitně najevo. Nejdramatičtější momenty jsou odehrány ve stejném introvertním duchu, bez očistného pláče nebo vzteku. A dlužno dodat, že ty scény fungují. Solidní film, kterému to bude více slušet v domácím kině.

Konec na můj vkus trochu vyšuměl, ale zdrcený hrdina v podání Caseyho Afflecka excelentní. Na jedné straně mě mrzí, že jsme si Michelle Williams neužili ve filmu víc, ale o to silnější byla katarze po dlouhém tichu (v tu chvíli se snad ani nejde emocionálně nezapojit). Šedá realita bez slunce, která vypráví "tady a teď". Nic nového, ale zatraceně dobře natočené.

Namíchejte všechny možné tragédie do jednoho filmu, přidejte trochu osobní bolesti, natočte to tak, aby nejdrsnější scény byly prakticky jen vyřčeny a ono to může překvapivě fungovat. Sem tam nepochopíte, proč se co stalo (loděnice a neznámá žena: "toho chlapa tady už nikdy nechci vidět"), sem tam si řeknete, že by to mohlo být rychlejší, nebo že herci mohli hrát jinak před a po tragédii. Nebo co tím chtěl "básník" říci. Ani nevím, co mi to mělo dát, stále o tom přemýšlím, proč...

Ne zrovna jednoduchý film, asi polovinu filmu jsem nechápala ty vzájemné vztahy, kdo je kdo, ale nakonec ve výsledku zajímavý film a rozhodně si dva Oskary zasloužil. Nicméně když si přečtu, že jde o Drama s velkým D, tak nevím, nevím. Moc jsem nebyla v slzách nad příběhem "raplovského" údržbáře Lee, kterého hraje Casey Affleck. Kouzlo tohoto filmu je spíš v maličkostech: kapající kohoutek, polibek na chladnou tvář mrtvého bratra v márnici, ... Myslela jsem si, že se nakonec sblíží s tím svým synovcem natolik, že se o něho bude starat. No, nestalo se. Ale možná že právě v tom by byl ten film kýčovitý. Konec je v podstatě otevřený. Co není, může být. Hudba Lesley Barbera je smutná, ale nikoli depresívní. Přiměřená. Přirozeně doprovází dějovou linku filmu.

Lonergan je famózní scenárista. Prokomponovanost té věci, práce s všedností, s úspornými dialogy, s tím, co má ukázat zblízka, co naopak pozorovat z dálky náznakem – mistrovské. Režijně se to trochu potýká s přehnanou obřadností vybraných momentů, kdy si Lonergan najednou vypomáhá tklivým Händelem i zpomalovačkami. Nikdy tomu ale nepodtrhne nohy, v nejlepších momentech je jeho soustředěné a lakonické vedení herců i sledování rutiny odeznívající (a stále přítomné) tragédie nesmírně silné. Místo u moře má možnost sklouzávat neustále k patosu, ale nikdy to neudělá. Působí střídmě navzdory tomu, že za hlavní figurou stojí drama bezmála antické, za nímž můžeme jasně vnímat scenáristickou konstrukci. Jenže Lonergan to ustojí. Mizérii nezneužívá a chemie mezi Affleckem, Hedgesem a vedlejšími postavami je naprosto fyzicky citelná v každém záběru. Film o nesnadném umění truchlit, o neschopnosti přijímat rány a vracet se tam, kde se nedá zapomenout na minulost. Těším se na další zhlédnutí, každopádně od Boyhoodu nejpůsobivější americké indie.

Film o trágedii, smrti a všedním životě podaný velmi realitcky až bolestně. V hlavní roli Casey Affleck, který je naprosto perfektní a zaslouženě za tuto roli získal oskara. Ve vedlejších pak velmi výrazná Michelle Williams a jejich společná scéna u kočárku byla jedna z nejlepších, která se ve filmu objevila. Příběh velmi pomalu ukazuje přítomnost i záblesky minulosti a odkrývá všechnu tu bolest hlavních postav, a tím i skvěle odvedenou práci na scénaři a režie.

Brečela jsem v kině, rozebralo mě to na součástky. Za ten konec a odvahu podívat se realitě do tváře obrovský palec nahoru. Nesedla mi ale hudba a prvních 30 minut, než jsem si zvykla na styl vyprávění, naopak skvělý scénář a přesný Casey dostali oscara zaslouženě.

Mamá Efleková je šťastná smolařka. Vrhne na svět dva fakany, oba s dětskou obrnou, a oba dva ti koženáči se nějakou podivnou hrou zfetovaného osudu stanou známými herci, tudíž má bába o porcelánové žuby a důchod ve 43+4 v Malibu vystaráno. Poslední film každého z ochrnutých bratrů však ukázal, že když někdo napíše scénář o trampotách nehoblovaného prkna a do hlavní role překvapivě obsadí místo původně favorizované plastelíny nehoblované prkno, nelze kástingem téměř nic zkurvit. Tak Ben poprvé ve své kariéře dostal roli bezemočního aspergra, co jen tak strnule čumí, kterážto mu sedla jako svěrací kazajka Mojmíru Širůčkovi, no a Kejsy se dokonale našel v semidebilním traumatizovaném údžbáři, jenž pro změnu jen tak strnule čumí a občas řekne „ÿÿÿÿÿÿÿÿÿ“, což by asi dělal každý, kdo si kvůli vlastnímu kokotismu ugriloval své budoucí dárce orgánů a navíc mu pošel bratr. Prostě talenti. Osral samozřejmě prudce zasloužený, něco jako kdyby ho dali Frigovi za Hamleta. U filmu samotného si sice dost často znuděným poposedáváním minimálně ošoupete Manchestráky, nicméně jeho bezútěšný náboj a tíživá atmosféra nezjizví perikard snad jen profesionálnímu sociopatovi, a na konci jste i rádi, že je někdo v ještě totálnější prdeli než vy sám, tak se prozatím rozhodnete ušetřit za plyn.

Film si musíte "vysedět" v pohodlném kině (137 min). Od začátku mě bavil, pak ale ztrácel, jak jsem se ztrácel v identifikaci postav. Zajímavé střídání časových linií mělo objasnit motivaci jednání hlavní postavy Lee Chandlera. U mě se citová euforie nedostavila. Celkovou kvalitu tohoto snímku nelze popřít, k sympatiím s postavami ale nedošlo.

Mohu jen doporučit tento film..!!