Místo u moře (2016)

Konec na můj vkus trochu vyšuměl, ale zdrcený hrdina v podání Caseyho Afflecka excelentní. Na jedné straně mě mrzí, že jsme si Michelle Williams neužili ve filmu víc, ale o to silnější byla katarze po dlouhém tichu (v tu chvíli se snad ani nejde emocionálně nezapojit). Šedá realita bez slunce, která vypráví "tady a teď". Nic nového, ale zatraceně dobře natočené.

S nadsázkou a ve velkých uvozovkách Nocturnal Animals pro nižší střední, potažmo venkovany. Pomalý, tklivý a bolestivý film (v duchu Eastwoodovek), který rozehrává několik dějových rovin a dává na odiv bolestivé životní události a rozhodnutí, potažmo nemožnost vyrovnat se s nimi, avšak je více polopatický a jednodušeji čitelný. Nejzajímavější na celém snímku je, že je paradoxně tak přímý a nefilmový. Protože půlka scén je úplně bez hudby a s takovou dávkou autenticity a energie, že to působí jako kdyby ten příběh žil váš soused od vedle. Bez pochyby filmová událost, jen ne asi úplně pro každého a určitě bude muset ještě trochu uzrát. Pro filmové vědátory ovšem zřejmě blaho

Lonergan je famózní scenárista. Prokomponovanost té věci, práce s všedností, s úspornými dialogy, s tím, co má ukázat zblízka, co naopak pozorovat z dálky náznakem – mistrovské. Režijně se to trochu potýká s přehnanou obřadností vybraných momentů, kdy si Lonergan najednou vypomáhá tklivým Händelem i zpomalovačkami. Nikdy tomu ale nepodtrhne nohy, v nejlepších momentech je jeho soustředěné a lakonické vedení herců i sledování rutiny odeznívající (a stále přítomné) tragédie nesmírně silné. Místo u moře má možnost sklouzávat neustále k patosu, ale nikdy to neudělá. Působí střídmě navzdory tomu, že za hlavní figurou stojí drama bezmála antické, za nímž můžeme jasně vnímat scenáristickou konstrukci. Jenže Lonergan to ustojí. Mizérii nezneužívá a chemie mezi Affleckem, Hedgesem a vedlejšími postavami je naprosto fyzicky citelná v každém záběru. Film o nesnadném umění truchlit, o neschopnosti přijímat rány a vracet se tam, kde se nedá zapomenout na minulost. Těším se na další zhlédnutí, každopádně od Boyhoodu nejpůsobivější americké indie.

Mě to teda nebavilo. Je to spíš pro chlapy, jim to doporučuju. O vztazích z mužského pohledu o potlačených a nevyjádřených emocích. Hlavní hrdina mě též nezaujal, ale záměr jsem asi pochopila..

Ne zrovna jednoduchý film, asi polovinu filmu jsem nechápala ty vzájemné vztahy, kdo je kdo, ale nakonec ve výsledku zajímavý film a rozhodně si dva Oskary zasloužil. Nicméně když si přečtu, že jde o Drama s velkým D, tak nevím, nevím. Moc jsem nebyla v slzách nad příběhem "raplovského" údržbáře Lee, kterého hraje Casey Affleck. Kouzlo tohoto filmu je spíš v maličkostech: kapající kohoutek, polibek na chladnou tvář mrtvého bratra v márnici, ... Myslela jsem si, že se nakonec sblíží s tím svým synovcem natolik, že se o něho bude starat. No, nestalo se. Ale možná že právě v tom by byl ten film kýčovitý. Konec je v podstatě otevřený. Co není, může být. Hudba Lesley Barbera je smutná, ale nikoli depresívní. Přiměřená. Přirozeně doprovází dějovou linku filmu.

Snímek, který tu dlouho nebyl. Skoro 140 minut dlouhý film o bolesti, emoční vnitřní destrukci a velké ztrátě. velice silný casting herců, i v menších rolích, vládne filmu od první do poslední minuty. Casey Affleck naprosto zasloužený Oscar. Co je pro mě na filmu nejzásadnější je otisk reality. Kenneth Lonergan dokázal do jednotlivých situací i dialogů vložit civilní texty, okamžiky trampnosti, které nikdo nechce zažívat, ale prostě se stávají, a také černý humor. Místo u moře je díky těmto prvkům velice obtížně opakovatelný zážitek navíc dotvářený vážnou hudbou často používanou v celé řádě jiných snímků. Proč však Místo u moře nedostane 5*? Chybí mu mrazivý závěr, je to vlastně jen neskutečně dobře napsaný a zahraný film, jemuž chybí okamžik, kvůli kterému bych ho chtěl vidět víckrát nebo považoval za klasiku. Je to silný film o lidských příbězích, které nebývají procházkou rajskou zahradou a kde malé chyby mohou způsobit velké škody.

Mamá Efleková je šťastná smolařka. Vrhne na svět dva fakany, oba s dětskou obrnou, a oba dva ti koženáči se nějakou podivnou hrou zfetovaného osudu stanou známými herci, tudíž má bába o porcelánové žuby a důchod ve 43+4 v Malibu vystaráno. Poslední film každého z ochrnutých bratrů však ukázal, že když někdo napíše scénář o trampotách nehoblovaného prkna a do hlavní role překvapivě obsadí místo původně favorizované plastelíny nehoblované prkno, nelze kástingem téměř nic zkurvit. Tak Ben poprvé ve své kariéře dostal roli bezemočního aspergra, co jen tak strnule čumí, kterážto mu sedla jako svěrací kazajka Mojmíru Širůčkovi, no a Kejsy se dokonale našel v semidebilním traumatizovaném údžbáři, jenž pro změnu jen tak strnule čumí a občas řekne „ÿÿÿÿÿÿÿÿÿ“, což by asi dělal každý, kdo si kvůli vlastnímu kokotismu ugriloval své budoucí dárce orgánů a navíc mu pošel bratr. Prostě talenti. Osral samozřejmě prudce zasloužený, něco jako kdyby ho dali Frigovi za Hamleta. U filmu samotného si sice dost často znuděným poposedáváním minimálně ošoupete Manchestráky, nicméně jeho bezútěšný náboj a tíživá atmosféra nezjizví perikard snad jen profesionálnímu sociopatovi, a na konci jste i rádi, že je někdo v ještě totálnější prdeli než vy sám, tak se prozatím rozhodnete ušetřit za plyn.