Gauneři

Skoro každý úspěšný titul, jehož autorská práva jsou vydaná napospas obchodní mašinerii hollywoodských studií, se dříve či později dočká svého pokračování. Někdy se ale neústupný proces zadrhne a veřejně či zákulisně probírané koncepty rozvíjející světy a zápletky originálních filmů se na stříbrná plátna ne a ne dostat. Najít správný recept, z něhož by v porovnání s předchůdci nevznikla jen nevzhledná šlichta, bývá občas složité. Jindy nemají zájem tvůrci nebo herecké hvězdy a někdy je princip seqeuelu tak bláznivý, že si to ani Hollywood prostě nemůže dovolit. Nadcházející filmová pokračování nějaký čas měla vzniknout, ale pravděpodobně se jich nedočkáme. I když někdy může být čekačka natažená i na čtyři dekády a nové generace už vlastně ani neví, na co se navazuje.

Ve velkém rozhovoru pro časopis GQ se Kurt Russell rozpovídal o řadě svých slavných rolí. Během toho nešlo vynechat jména hned několika věhlasných filmařů včetně Johna Carpentera a Quentina Tarantina, s nimiž Russell spolupracoval opakovaně. Co všechno o nich prozradil?

Jen u málokterého filmu se tak často skloňuje přídavné jméno „kultovní“ jako v případě postmoderního hitu Quentina Tarantina Pulp Fiction: Historky z podsvětí (Pulp Fiction, 1994). O to nečekanější je zjištění, že tento veleoblíbený snímek mohl být z hlediska popkultury ještě významnější.

Do svébytného podžánru „tarantinovek“ jsme si zvykli zařazovat násilná, vtipná a žánrově nekonvenční díla hlavně od tohoto režiséra. Existuje však i pár snímků, u nichž je pod režií sice podepsaný někdo jiný, ale Tarantinův scenáristický vklad nelze přehlédnout. Pro směs kriminálky, komedie a love story s názvem Pravdivá romance to platí zcela přesně.

Jízda vlakem či metrem je pro většinu z nás rutinní záležitostí, která má na delší vzdálenosti uspávací účinek. V kinematografii však jde o jeden z esenciálních akčních motivů už od roku 1903, kdy Edwin S. Porter natočil průlomový desetiminutový kraťas Velká železniční loupež. Jeden z prvních snímků, který využíval složité narativní a stylistické techniky, vyšlapal cestu specifickému subžánru, jehož obliba se jeví nevyčerpatelně. Obzvlášť s přihlédnutím k nedávným premiérám pátého Indiana Jonese a sedmé Mission: Impossible, v nichž hrají vlakové akční sekvence zásadní úlohu.

Autor Pulp Fiction proslul nejen vlastní kultovní tvorbou, nýbrž i nebývalým rozhledem a nadšenectvím v oblasti celého spektra kinematografie. Quentin Tarantino je zapálený cinefil, jenž má ve sklepě zrenovovanou videopůjčovnu, spolu s kolegou a kamarádem Rogerem Avarym provozuje fanouškovské podcasty a nově napsal knihu Cinema Speculation, v niž svérazně pěstuje filmovou kritiku. A přirozeně se najde řada jinak uznávaných snímků, jež v průběhu let sepsul.

Začátkem měsíce vyšla očekávaná hororová hra The Callisto Protocol, v níž se hlavní role ujal Josh Duhamel (série Transformers) a v jedné z vedlejších postav září Karen Fukuhara (Kimiko z The Boys), přičemž herci hře propůjčili nejen svůj hlas, ale i tvář.

Slavný režisér a scenárista Pulp Fiction či Hanebných panchartů sice neplní kina novými projekty, ale jeho postoje a výroky hýbou kinematografií takřka neustále. Devětapadesátiletý Tarantino trvá na tom, že zrežíruje už jen jediný snímek. A má pro to pádné vysvětlení.

Před třiceti lety filmový svět naplno objevil génia Quentina Tarantina a kinematografie už nikdy neměla být stejná. Mistr pastiše začal ke zděšení publika i kritiků servírovat znepokojivě násilné výjevy, od nichž nelze ani dnes odtrhnout zrak.

Blázen z videopůjčovny, kultovní režisér a neúnavný filmový konzument Quentin Tarantino se podělil o to, který snímek je podle něj tím nejskvělejším v historii. Jeho volba nás možná nepřekvapí a daný titul je obdivován většinou velkých filmařů, ale od člověka s takovým cinefilním rozsahem jde o hodnotný verdikt.