Pátý element

Skoro každý úspěšný titul, jehož autorská práva jsou vydaná napospas obchodní mašinerii hollywoodských studií, se dříve či později dočká svého pokračování. Někdy se ale neústupný proces zadrhne a veřejně či zákulisně probírané koncepty rozvíjející světy a zápletky originálních filmů se na stříbrná plátna ne a ne dostat. Najít správný recept, z něhož by v porovnání s předchůdci nevznikla jen nevzhledná šlichta, bývá občas složité. Jindy nemají zájem tvůrci nebo herecké hvězdy a někdy je princip seqeuelu tak bláznivý, že si to ani Hollywood prostě nemůže dovolit. Nadcházející filmová pokračování nějaký čas měla vzniknout, ale pravděpodobně se jich nedočkáme. I když někdy může být čekačka natažená i na čtyři dekády a nové generace už vlastně ani neví, na co se navazuje.

Luc Besson se nikdy příliš netrápil požadavky na to, jak má vypadat správný film, aby byl označen za umění. Jeho filmy jsou často skvěle natočené a zahrané, najdeme v nich i pořádný kus nápaditosti, prioritou je ale vždy čistá explozivní zábava. Tento filmař vykrádá vše, co se mu namane. Bere si ze světa okolo sebe, co ho baví, a vrací to zpět ve formě hyperaktivní pastiše. Dnes Besson slaví 65 let, během nichž nás učil, že sebe ani film nemáme brát tak vážně a kinematografii si máme především užít.

Film Christophera Nolana Oppenheimer (2023) o vývojáři jaderné bomby sklidil třináct oscarových nominací, řadí se tudíž mezi vůbec nejúspěšnější díla, jaká kdy přilákala pozornost Akademie. Skoro miliardový divácký hit spojil náročnou a důležitou látku s režisérovou schopností vyprávět atraktivně a zábavně pro široké publikum, čímž částečně zrcadlí spoustu sci-fi projektů, které vzešly ze společenského klimatu vázaného na technologický vývoj po druhé světové válce. Strach z bomby tehdy nedokumentovali pouze vážení režiséři jako Akira Kurosawa nebo Stanley Kubrick v jejich dílech Žiji ve strachu (Ikimono no kiroku) a Dr. Divnoláska (Dr. Strangelove or: How I Learned to Stop Worrying and Love the Bomb), nýbrž i tucty béčkových tvůrců sci-fi, jež vynález „Amerického Promethea“ Roberta Oppenheimera navždy ovlivnil.

Zack Snyder je jednoznačně filmařem, který publikum rozděluje. Bohužel však přestává platit, že kdo má rád jeho trademarky, ten novinky ocení. Sci-fi Rebel Moon: První část – Zrozená z ohně, která dva dny před Vánoci dorazila do nabídky Netflixu, je jen těžko obhajitelný pokus o velkou věc.

Přestože patří k nejlepším britským hercům své generace, pětašedesátiletý Gary Oldman vděčí za kariérní záchranu dvěma velkým filmovým sériím, jež mu během náročného životního období pomohly jednoduchou nepřímou úměrou „málo práce za hromadu peněz“. Představitel Siriuse Blacka ze světa Harryho Pottera a komisaře Gordona z batmanovské série Christophera Nolana v talkshow Drew Barrymore popsal, jak mu dané role před takřka dvaceti lety umožnily vydělat dost peněz, nabýt dosud nepoznané slávy i pečovat o děti po dramatickém rozvodu.

Režisér Luc Besson má za sebou Brutální Nikitu, Leona, Pátý element, Johanku z Arku, Lucy nebo Valeriana (a tisíc planet k tomu). Většinou se snaží uniknout všední realitě a přinést nám co nejvíc žánrové zábavy a popkulturního mysticismu. DogMan o chlapci, jenž vyrůstal v psím kotci, však vychází z reálného případu. Bessonova stylizace jej znovu posunuje do vod expresivního komiksu a symbolického podobenství.

Francouzský režisér Luc Besson svůj nový snímek DogMan, který bude mít u nás premiéru 30. listopadu, promítal na festivalu v Benátkách, kde se ucházel o Zlatého lva. Vzbudil rozporuplné reakce, což je samo o sobě příslibem zajímavé podívané. Ostatně posuďte sami z traileru s českými titulky.

Bral 20 milionů za film a budoval si pověst nového Eddieho Murphyho. A pak... prostě zmizel. Proč sympaťák Chris Tucker, který tento týden slaví 52. narozeniny, natočil za posledních 25 let pouhých pět filmů?

Luc Besson toho světu nedal málo. Coby režisér je podepsán pod hity Leon, Brutální Nikita, Pátý element nebo Lucy, z pozice scenáristy a producenta zaštítil série Kurýr, 96 hodin a Taxi.

Rasistické stereotypy, marné herecké výkony či neustálé pištění. Způsobů, jak nás filmové postavy mohou otravovat, je řada. Často se jedná o součást uměleckého záměru, jindy se však natáčení zcela nečekaně vymkne kontrole. Tak či onak, na podobné figury vzpomínáme jen s velkou nechutí.