Dělala ze sebe jiného člověka. Natalie Portman znovu vykopala kontroverze se sexualizací v Leonovi
Leon (1994) | Gaumont
Portman už v minulosti označila svůj vztah k Leonovi za komplikovaný, ačkoli lepší debut si z profesního hlediska nemohla vysnít. Jako osiřelý teenager, který otevírá konzervované zabijákovo srdce směsicí vřelých gest a také touhy po pomstě, představila svůj výrazný expresivní rejstřík. Hned další rok ji Michael Mann obsadil do Nelítostného souboje, u Tima Burtona sledovala, jak Mars útočí, a poté zamířila do předaleké galaxie George Lucase.
Leona, dosud možná největší kritický úspěch tvůrce Brutální Nikity či Pátého elementu, ovšem považuje za poněkud problematického. A to zejména v oblasti vztahu dvou ústředních postav, který nezapře inspiraci v kontroverzní Lolitě a v původním draftu se měl vyvinout v romanci. „Je to film, který je stále milovaný a lidé za mnou kvůli němu chodí víc než kvůli čemukoli jinému, co jsem kdy natočila. Ale když se na něj dnes podíváte, některé části jsou rozhodně, mírně řečeno, trapné. Takže ano, je to pro mě komplikované,“ řekla dříve v rozhovoru pro The Hollywood Reporter.
Později si v podcastu Armchair Expert přisadila a podotkla, že „být sexualizována jako dítě mi vzalo vlastní sexualitu.“ V reakci na veřejné mínění se snažila být konzervativní, aby ji lidé respektovali. To víceméně zopakovala v aktuálním povídání s kolegyní Jennou Ortegou pro Interview Magazine, i když myšlenky tentokrát rozvedla.
Leon (1994) | Gaumont
„Myslím, že veřejnost mě vnímá jinak, než jaká ve skutečnosti jsem. Už jsem o tom trochu mluvila — o tom, jak jsem byla jako dítě hodně sexualizovaná, což se podle mě stává mnoha mladým holkám, které se objeví na obrazovce. Bylo to pro mě velmi děsivé. Sexualita je samozřejmě velkou součástí dětství, ale já chtěla, aby to bylo něco uvnitř mě, ne něco, co je směřováno na mě. A cítila jsem, že mou ochranou bude tvářit se: ‚Jsem vážná. Jsem pilná. Jsem chytrá a nejsem ten typ holky, na kterou by někdo útočil.‘ Říkala jsem si, že když si vytvořím takový obraz, nechají mě být. Nemělo by to tak být, ale fungovalo to. Myslím, že právě v tom je ten rozpor mezi tím, že jsem ve skutečnosti hloupá a trhlá, a tím, jak si lidé myslí, že jsem vážná a knihomol.“
Portman, která ale roku 2016 veřejně odsoudila morální kritiku úlohy Mathildy, posléze rozprostřela svou kariéru mezi lehčí blockbustery a autorské filmy s temným tematickým jádrem. Do první kategorie rozhodně spadají Star Wars, k nimž se připojila v rámci prequelové trilogie po několika schůzkách s Lucasem. Ten si sotva dvacetiletou hvězdu vyhlédl pro roli Padmé a získal ji na svou stranu, i když herečka sama iniciativu neprojevila.
Sexuálně vyzývavé a ambivalentní polohy si znovu vyzkoušela až díky dramatům Na dotek a hlavně Černá labuť. Příběh baletky s rozštěpenou osobností v režii Darrena Aronofskyho jí roku 2011 zajistil Oscara z její druhé nominace – první obdržela právě zásluhou Na dotek. Třetí šanci měla díky životopisu Jackie o choti JFK. V té době už byla součástí komiksového MCU, což ale prokládala náročnějšími kousky typu hudebního Vox Lux nebo hororové sci-fi Annihilace.
Uniká tedy jednoznačné škatulce a neodmítá psychologicky těžké úlohy, čímž si utváří bohatou profesní identitu. Setřásat ranou sexualizaci, k níž mnohdy nechtěně (často ale záměrně) přispívají samotní filmaři, přitom musí spousta hereček. Nedávno na podobné téma hovořily Keira Knightley či Jennifer Love Hewitt, které se staly sexsymboly v době, kdy o tomto mediálním konstruktu skoro ještě neměly ponětí. Vždy se to nakonec otiskne i do soukromí, ať už krizí identity jako v případě Portman, nebo ve formě poruchy příjmu potravy u Knightley.