„Mistrovské dílo škváru“ slaví 30 let. Mládeži nepřístupné Showgirls ukončily své herečce kariéru

Nizozemský režisér Paul Verhoeven byl v zámoří považovaný za náramného satirika především v oblasti násilí, které cynicky nafukoval jako varování před totalitářskou vládou v RoboCopovi a jisté výstrahy před fašismem zakódoval také do krvavých kontur akční sci-fi Total Recall. Zatímco vyhřezlé vnitřnosti a létající končetiny se publikum naučilo považovat za velkou zábavu, exploatace spojená se sexem to měla složitější. Verhoeven ale s pomocí scenáristy Joea Esterhaze správně odhadl koncentraci erotického jiskření a dusné detektivky při výrobě Základního instinktu, který byl jedním z největších hitů roku 1992. Nemalá publicita přitom vyplývala z odhaleného rozkroku Sharon Stone, čehož měl režisér docílit podvodem a manipulací.

Takové vlastnosti a strategie se promítly také do nového scénáře, nad nímž si Verhoeven a Esterhaz poprvé sedli už v době, kdy měli problémy se psaním Základního instinktu. Když snímek se Stone a Michaelem Douglasem drtivě uspěl, Esterhaz konečně rozvedl námět o erotických tanečnicích v Las Vegas, který prý studiu MGM načmáral na ubrousek a dostal za něj předem dva miliony dolarů – částka se skoro zdvojnásobila, když Showgirls zfilmovali, a maďarský rodák se stal nejlépe placeným scenáristou historie.

Verhoeven chtěl oživit klasické muzikály MGM, jenže třpytivé prostředí lasvegaských stripbarů a hotelových varieté transformoval v zrcadlo dekadentní misogynie zábavního průmyslu jako takového. Příběh tajemné tanečnice Nomi Malone (Berkley), která zjevně prchá před minulostí a budoucnost si narýsuje v kolébce té nejfalešnější iluze amerického snu a nedozírných příležitostí, odkrývá zákulisní přetvářku a rivalitu mezi ženskými hvězdami i amorální sklony kapitalistického patriarchátu ve vypravěčských tradicích klasik jako Vše o Evě. Nebojácná, sexuální energií sršící Nomi se dere na pozice vrcholné showgirl Cristal (Gina Gershon) a propadá svodům programového ředitele hotelu Zaka (Kyle MacLachlan).

Generační souboj mezi tehdy třiadvacetiletou Berkley a dvaatřicetiletou Gershon měl být sám o sobě trhákem a Verhoeven se odhodlal k vytvoření filmu s ratingem nikoli R (do osmnácti let doporučený doprovod zákonného zástupce) jako v případě Základního instinktu, nýbrž rovnou NC-17. Tenhle cenzorský stupínek je striktně mimo dosah všech nezletilých a právě on měl fungovat jako nejúčinnější reklama na novinku od tvůrce Základního instinktu, která byla vůbec prvním mainstreamovým titulem s tímto ratingem.

V Berkley, aspirující hvězdě ze seriálu Saved by the Bell a z pár epizod Pobřežní hlídky, Verhoeven objevil dar z nebes. Produkce se poohlížela po zástupu tehdejších sexsymbolů včetně Pamely Anderson či Denise Richards, ale pouze Berkley projevila dostatečné schopnosti ve třech zásadních kategoriích – tanec, herectví a ochota úplně se před kamerou vysvléknout. Důležitou roli ovšem sehrál také čtvrtý faktor, totiž že postava nepůsobí vůbec sympaticky a nepředvídatelně vybuchuje, kdykoli jí někdo naruší osobní prostor. Né tedy, že by si nějak potrpěla na soukromí – Nomi už v prvním aktu předvádí striptýz v rouše Evině a nad Zakem přímo orgasticky simuluje sexuální rauš, který se později promítne i do legendární soulože v bazénu.

Odvážnější výkon se v kinech v té době a vlastně ani nikdy předtím neobjevil, přičemž veřejnost si ho přirozeně spojila s podřadnou exploatací, na jakou sází i majitelé inkriminovaných lasvegaských podniků. Showgirls se od kritiků dočkaly nálepky misogynního filmu, který chce svými nepřístupnými výjevy šokovat a vycházet vstříc zejména nadrženým mužským konzumentům. Jak si kanadský kritik Adam Nayman později všímal ve své knize It Doesn’t Suck: Showgirls, publikum náhle Verhoevena přestalo vnímat jako ironického komentátora. Režisér byl podle něj „v Americe široce chápán jako satirik a společenský komentátor, pokud byla primární texturou jeho filmů násilnost … [zatímco] když natočil film, jehož textura byla otevřeněji sexuální, najednou si lidé nemysleli, že je satirik nebo komentátor … prostě řekli ‚to je úchyl‘.“

Kritici film převážně roztrhali na kusy a ty nejpochvalnější fráze hovořily o „okamžité klasice pokleslé tvorby“. Mladí dospělí se tak na Showgirls zdaleka nehrnuli, jak se očekávalo. Svou roli určitě sehrála i propagace, nutně osekaná přičiněním nepřístupného ratingu. Televizní reklamy se nemohly vysílat před desátou hodinou večerní a kina si dávala záležet, aby do sálů nepronikali teenageři z vedlejších promítání. Film tak nevyhnutelně ztratil cílové obecenstvo a při rozpočtu 45 milionů dolarů z kin globálně vytěžil necelých čtyřicet milionů. Smlsli si na něm hlavně organizátoři anticen Zlatá malina, kteří mu přiřkli sedm prvenství a učinili z něj nakonec nejhorší film dekády.

Málokdo byl tehdy ochotný či připravený hodnotit film nikoli misogynní, nýbrž o misogynii satiricky pojednávající. A to až do takové míry, že když Kyle MacLachlan k Berkley chtivě přistupuje v bazénu, zpoza vodní stěny k ní natahuje ruce v očividné referenci na romantický monster-movie Netvor z Černé laguny o amazonském „rybím muži“, který se chce zmocnit civilizované ženy. Showgirls jsou ve skutečnosti jedním z prvních studiových filmů, který se nebál kriticky upozornit na zneužívání a násilí ve vyšších kruzích showbyznysu a dokonce na galavečírcích, kde za zavřenými dveřmi probíhá tvrdé znásilnění. „Všichni jsme děvky. Oni zaplatí, my jim dáme, co chtějí,“ pronáší Cristal směrem k Nomi, která je ve své naivitě a zoufalství připravená odevzdat cokoli, snad i vlastní duši ďáblu.

Jinak by to ale v těchto kulturních a vykořisťovatelských sférách nešlo. Muži jsou totiž na zaplacený produkt příkří a nároční a objektivizované ženy se musí jámě lvové přizpůsobit, jinak končí. Krásně to dokumentují nenávistné reakce na výkon Berkley, kterou například vrchní kritik Gene Siskel zhodnotil jako „málo sexy a nezajímavou“. Selhání filmu padlo na její hlavu, hereččin agent s ní rozvázal spolupráci a Hollywood jí přestal zvedat telefon, což si Verhoeven zpětně vyčítal. „Mně ten film zkomplikoval život, ale ne zdaleka tolik jako Elizabeth. Hollywood se k ní obrátil zády. Pokud má být někdo vinen, měl bych to být já, protože jsem si myslel, že bude zajímavé zobrazit takovou postavu,“ ohlédl se roku 2015 režisér, jenž si poté zázračně prosadil brutálně násilnou militantní satiru Hvězdná pěchota.

Berkley podle něj hrála přesně tak, jak ji on sám instruoval. A jak to občas bývá, uznání se dostavilo až s odstupem. Showgirls se staly obrovským hitem na VHS, jejichž prodej vytáhl tržby nad sto milionů dolarů, a v době aféry Harveyho Weinsteina a filmu jako Blondýnka se jejich pozice proměňuje. Nayman poskytl proslulou klasifikaci „mistrovské dílo škváru“ a stále přesněji rezonuje třeba legendární hláška „každý v Americe je gynekolog“, která odráží tehdejší a mnohdy bohužel přetrvávající pohrdání ženami, které se někdy prostě musí vzepřít tomu, co od nich platící elita vyžaduje.

Muzeum Akademie loni pořádalo vyprodanou projekci Showgirls, kde Berkley dostala prostor poděkovat skoro jako oscarová vítězka. Ve svém projevu ocenila přínos filmu pro LGBTQ+ komunitu, neboť Verhoeven se nebál posouvat hranice, jež nyní přijal celý svět. Filmařka a novinářka Catherine Bray složitý diskurz podtrhuje svou teorií zmnožené satiry, která na třicáté výročí uzavře debatu možná nejvýmluvněji: „Je to satira Hollywoodu, ale zároveň i satira satir o Hollywoodu,“ naznačuje. „Film tak vytváří efekt sálu zrcadel.“

A jak vzpomínáte na jeden z nejkontroverznějších filmů 90. let vy? Podívejte se na žebříček nejlepších erotických snímků posledních třiceti let.

zdroje: Kinobox, Far Out, BBC, Rolling Stone