Rambo je série, která se vymkla kontrole. První díl zůstává nejlepší a nejdůležitější

Že se první díl liší od ostatních, jistě nepřekvapí nikoho, kdo má snímky alespoň trochu v paměti. Přesto je důležité si uvědomit jak moc a na základě jakého kontextu. Sedmdesátá léta, na jejichž začátku vznikla předloha Davida Morrella, byla érou Drsného Harryho a Přání smrti. Americká společnost prožívala mírně zvrácený sen o oživení hodnot Divokého západu, kdy spravedlnost drží v rukou správní chlapi s koltem, kteří zachraňují unesené ženy, dcery a neteře nejčastěji ze spárů barevných minorit.

První krev má s těmito sériemi společnou nejzákladnější kostru. Sleduje jedince stojícího stranou zákona, na jehož straně je však morální právo. Klestí si cestu zástupem nepřátel, kteří ho prostě nemohli nechat na pokoji, dokud nedojde ke svému cíli. Všechna další specifika však tento koncept staví na hlavu. V první řadě proto, že Rambo nemá cíl. Není spořádanou hlavou rodiny, ale bezradným veteránem sužovaným válečnými traumaty.

Bezpečnostní složky jsou ve výše zmíněných titulech často prezentované jako zkorumpované a neefektivní, zde jsou však přímo agresivní vůči nebohému Rambovi. Ten je k jejich smůle vycvičený jako stroj na zabíjení. Válku ve Vietnamu však Spojené státy prohrály a po návratu zpět se lidé na veterány dívali skrz prsty. Někteří si do nich projektovali neúspěch, jiní je vinili za samotnou existenci konfliktu, který považovali za válečný zločin.

Rambo se tedy ocitá doma, místo úlevy však zjišťuje, že je opět na nepřátelském bojišti, kde na něj pohlížejí jako na nepřítele. Jedná se o velmi komplexní situaci, která otevírá mnoho témat souvisejících s dobovou politikou. Ne že by knižní První krev byla záměrnou satirou sedmdesátkových sérií, jedná se však o produkt stejné kultury doplněný o schopnost uvažovat v širším společenském kontextu.

Není divu, že se knihy chopil Stallone, jehož kariéra se touto dobou ještě zdaleka neponořila do akce jako v následující dekádě. V sedmdesátých letech platil za zcela seriózní star na vzestupu, jehož Rocky byl obřím komerčním hitem, učaroval rovněž Akademii. Stallone se tedy rád předváděl fyzicky, usiloval nicméně o to, aby byla jeho role spojená s určitým přesahem.

Zatímco Arnold, jenž měl tou dobou podobné ambice, svůj osud svěřoval do rukou schopných filmařů, Sly byl mnohem víc strůjcem svého osudu a do produkce zasahoval na všech rovinách. A od počátku bylo jasné, že jakkoliv si přeje využít drsnou předlohu k předvedení silného výkonu, jeho osobní postoj má přeci jen pořád blíž k hyperindividualistickým tématům mainstreamu. Předloha, jež mířila k systémové kritice a jejíž ústřední motiv byl alegorií mnohem širších problémů, začala být rychle nepohodlná. To vedlo k pověstným sporům a nekonečnému přepisování.

Stallone se vydal přesně opačnou cestou a dalekosáhlejší souvislosti mu posloužily spíš jako podhoubí příběhu o zrazeném jedinci, jenž by nedělal nic jiného raději, než sloužil Americe, jen kdyby mu do toho pořád někdo nekecal. První krvi se daří uchovat náznaky původních motivů, protože tu přeci jen byla kniha, jíž se scénář v nějaké rovině držel. Jakmile se však podíváme na pokračování, Stalloneho priority se vyjeví.

Za přerámováním Ramba do akčního superhrdiny často vidíme Jamese Camerona, který napsal první verzi scénáře dvojky. Ve skutečnosti měl Stallone problém s tím, že v jeho textu bylo příliš málo akce – nemohl například připustit, že první souboj se odehraje až na šedesáté stránce. Teprve tehdy proto inicioval přepisy, jež Ramba učinily tím, kým je pro nás dnes. Když sledujeme posun díl po dílu, ukazuje se, jak málo Stallonemu záleží na étosu předlohy. Poslední krev z roku 2019 už ukazuje Ramba zachraňujícího neteř před mexickým kartelem. Kruh se tedy uzavřel a protagonista skončil jako reimaginace Přání smrti. Veškerý potenciál odhalit rozbitost americké společnosti je pryč, už jen honíme exotické zvířecí padouchy.

Je trochu uklidňující a zároveň zdrcující vrátit se k jedničce a k jejímu pesimistickému příběhu o muži zcela rozbitém a vyplivnutém systémem. Přestože film nemá odvahu předlohy zakončit Rambovu sebedestruktivní cestu jeho dobrovolnou smrtí (bez níž příběh rozhodně působí nekompletně), stále prosvítá vše potřebné. Stallone je pak v hlavní roli vynikající, jeho kamenná tvář skrývající bolest, jež jedno začas vytryskne na povrch, zůstává unikátní. Místní policejní složky fungují jako skvělí záporáci. Rambova frustrace, pocit nespravedlnosti a tísnivá bezútěšnost jeho situace jsou všudypřítomné a nakažlivé.

Další velkou změnou je plukovník Sam Trautman, v předloze prakticky zloduch, jakým měl být i v původní verzi scénáře. Stallone a další producenti se však nakonec rozhodli, že nechtějí vykreslit představitele americké armády v negativním světle (protože toho bohdá nebude, aby příběh o likvidaci jedince vojenskou mašinerií vyzníval negativně vůči armádě!). Stává se tedy jakousi otcovskou figurou, která se Rambovi snaží co nejvíc ulehčit situaci.

Přesto si do něj v prvním dílu můžeme projektovat všechnu faleš vojenské rétoriky. Rozhodně pak lze snadno odmítnout jeho neustálé popisování Ramba jako vražedného stroje bez emocí a agendy, v čemž se očividně plete. Máme přece oči! Jak bizarní, že v dalších dílech je vykreslovaný v neustále sympatičtějším světle a jak scénář prezentuje jeho fatalistické a patologizující soudy jako správné.

Série se významově a morálně skutečně vymkla kontrole a stala se vlastní antitezí. Dělá ji to automaticky špatnou? To by bylo moc příkré. Zvlášť když vezmeme v potaz, jak moc se další díly stávají mainstreamovou zábavou. Prim přebírá provedení akčních scén a rozhodně není povinností diváků a divaček vystavovat dílo, od něhož vyžadují především zábavu, komplexním etickým rozborům. A v tomto ohledu mají pokračování rozhodně co nabídnout.

Vývoj Ramba ukazuje rovněž vývoj mainstreamu i Stallonových ambicí. Čím víc série postupovala, tím víc ji opanovával a tvaroval podle svých estetických a politických preferencí. Jádrem pentalogie je pro něj zakončení druhého dílu, kdy Rambo říká, že jeho jediným cílem je, aby národ měl rád své vojáky stejně, jako mají oni rádi svůj národ. To je z jistého úhlu pohledu pochopitelný patos, ale ukazuje se, proč s tímto přístupem Rambo nemohl nikdy na plátně ožít v plné síle a proč si pouze jednička mohla udržet alespoň náznak morální integrity.

Podívejte se na žebříček nejlepší akčních filmů podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.