Když jsou horory až příliš reálné. Šest děsivých či znepokojivých dokumentů, z nichž mrazí

Dokumentární tvorba také podléhá osobnosti a vyjadřování svých autorů, ale jejími principy zůstávají objektivita a realismus. Ať už jde o čisté zaznamenávání každodennosti v životech obyčejných lidí nebo o informačně vyčerpávající mozaiky kriminálních případů, dokumenty nás poučují o dějinách a obohacují o perspektivy, jimiž lze historii nahlížet. A je tedy přirozené, že mnoho z nich vyznívá znepokojivě a úzkostně.

Válkami, zločiny či temnými legendami opředená lidská minulost i současnost skýtá tolik hrůzných podnětů, že si to ani neuvědomujeme. Těchto šest dokumentárních snímků či sérií vám o světě nepoví nic dobrého a v lepším případě vás uvrhnou do dočasné deprese.

momentálně schází ve streamovací nabídce

Nechvalně proslulý exploatační dokument byl v osmdesátých letech symbolem zakázaného ovoce, které nejlépe chutnalo na pirátsky kopírovaný VHS nosičích. Tváře smrti viděly miliony lidí díky pověsti, která je předchází – jedná se totiž o sérii reálných lidských či zvířecích úmrtí bez zjevných tematických či myšlenkových asociací, vložených na film čistě s úmyslem šokovat.

Některé scénky sice byly uměle inscenované, ovšem současně se prokázala autenticita většiny děsivých záběrů, jež mají znázornit smrt v jejím nevyzpytatelném a širokém rozsahu. Vidíme sebevraždu na pódiu před zraky desítek dalších lidí, napadení pošetilého turisty smečkou lvů či bezprostřední následky pádu letadla, zahrnující i části mrtvých těl.

Režisér John Alan Schwartz vycházel z tradic tzv. mondo filmů, které odkrývají tabuizované výjevy z převážně exotických kultur, a byť si vysloužil pohrdání od kritiků a cenzuru v řadě zemí, Tváře smrti mu vydělaly spoustu peněž a umožnily výrobu pěti pokračování. Schwartz tedy sám inicioval i předpověděl kulturní fascinaci především lidskou smrtí, která i v těch nejhrůznějších formách vystupuje jako atrakce na řadě drsných internetových stránkách, o kontroverzním dark webu nemluvě.

Dokument lze nahlížet i jako významný milník v exploatační tvorbě zaměřené na výjevy fyzického poškozování a skon lidského těla, s níž se od osmdesátých let roztrhl pytel.

Prime Video

„Jméno věčné dám jim, kteréž nebude vyhlazené.“ Tímto biblickým citátem začíná devítihodinový dokument o židovském holocaustu, který vznikal mnoho let a v němž francouzský filmař Claude Lanzmann vyzpovídává přeživší či pozůstalé, jimž nacistická genocida za druhé světové války navždy změnila život.

Šoa či hebrejsky Shoah je označení pro masové vraždy židů v letech 1941 až 1945, které probíhaly především ve vyhlazovacích táborech jako Treblinka a Osvětim. Dokument tyto události rozpracovává na základě výpovědí zbavených dějepisné chronologie, soustředěných na čistý subjektivní popis toho, co se během vyhlazování v ghettech, táborech a venkovských spalovnách dělo. Hrstka přeživších se vrací na místa, která se s odstupem let zdají bezúhonná, ale stále se v nich odráží jekot desítek tisíc povražděných lidí. Jejich osudy nám přitom nejsou zprostředkovány obrazově, nýbrž pouze verbálně.

Jde o absolutní a definitivní výpověď o holocaustu, jejíž forma sice zůstává striktně pozorovací a naslouchající, ale současně se do ní vpisují jímavé osobní příběhy a kypřící emoce vypravěčů. Lanzmann vedle přímých obětí neopomíjí ani lokální přihlížející, kteří si museli na křik a dým ze strachu před smrtí zvykat, ani nacistické válečné zločince. Franz Suchomel vypráví o své službě v Tremlince a popisuje proces zabíjení a likvidace těl, který mu prý po příjezdu vehnal slzy do očí a zvedal žaludek.

Šoa je čistý a tím děsivější dokument o nejstrašnější kapitole minulého století, který si dozajista pouštěl Steven Spielberg i všichni další režiséři, kteří se ve své filmografii daným událostem věnovali. A pokud nemáme na zločiny proti židovskému národu zapomenout, alespoň jednou za život by si ho měl pustit každý z nás.

YouTube – Gravitas Ventures

Takřka každé větší město či zalidněnou oblast sužuje tajemná pověst o bytosti, která se zhmotňuje snad jako racionální zdůvodnění jistých neobjasněných skutků a událostí. V newyorské ostrovní části Staten Island od počátku sedmdesátých let řádí fantom nazvaný Cropsey, jenž má být uprchlíkem z ústavu pro lidi s mentálním hendikepem, skrývajícím se v opuštěných tunelech a stojícím za zmizením několika mladistvých či nezletilých v průběhu let.

Dokumentaristé Barbara Brancaccio a Joshua Zeman se vydali po stopách tohoto přízraku. Snímek Cropsey odhaluje nejen tvorbu neurčitého mýtu, která vzešla ze zdí děsivého a již dlouho zavřeného institutu, ale rovněž detektivní shromažďování důkazů i domněnek obklopujících hlavního podezřelého v případu několikanásobného zmizení.

Je jím podivínský bezdomovec Andre Rand, jenž byl roku 1988 odsouzen k 25 letům vězení za únos dvanáctileté dívky Jennifer Schweiger, jejíž tělo vyšetřovatelé našli nedaleko jeho lesního obydlí. Roku 2004 mu soud připsal rovněž zmizení Holly Ann Hughes, již nikdo nespatřil od roku 1981, a dnes osmasedmdesátiletý „Cropsey“ si za mřížemi pobude minimálně do roku 2037.

Dokument napínavě líčí zmizení a únosy několika dětí a jednoho dvaadvacetiletého muže, kteří mělo jedno společné – každý z nich se narodil s mentálním hendikepem. Ač tedy vše naznačovalo dílu jediného člověka odhodlaného sprovodit ze světa co nejvíce zdravotně znevýhodněných lidí, proti Randovi jakožto vrahovi se nikdy nenašly kompromitující důkazy. Jeho image odporného slintajícího individua pouze zosobňuje legendu o Cropseym, která kdysi bývala jen strašidelnou historkou.

Hulu

V režisérském sestřihu 159 minut dlouhý snímek vás nevyděsí ani tak grafickým zobrazováním nechutností či dusnou atmosférou, jako spíše samotným přemýšlením o beztrestném a navrch oslavovaném násilí. Filmaři Joshua Oppenheimer, Christine Cynn a Anonymousnavštívili Indonésii a pověsili se na paty stárnoucím mužům, kteří v letech 1965 a 1966, kdy nad zemí převzala moc armáda, vlastnoručně vykonávali genocidu a ve vykonstruovaných výsleších odsuzovali údajné komunisty k smrti.

Muži se štábem ochotně a nadšeně spolupracují a občas do detailu rekonstruují osvědčené metody zabíjení. V jejich vystupování nespatříme ani záblesk lítosti, naopak z něj tryskají pýcha a přesvědčení o záslužných vojenských činech, znásobené o militantní vývoj jejich státu, v němž nyní vystupují jako zasloužilí a vážení členové komunity.

Režiséři nechávají aktérům, z nichž někteří pracují ve vládě, stojí v čele armádní organizace pro mladistvé či jako gangsteři vymáhají peníze od maloobchodníků, zcela volnou ruku. Pozorně sledují jejich životy, které „masoví vrazi komunistů“ dobrovolně osvětlují a mnohdy přirovnávají k americkým filmům – násilí je pro ně stylizované a symbolické jako na stříbrném plátně a sami začínají natáčet snímek, v němž tamní události šedesátých let velmi excesivně a manýristicky oživují.

Byť se aktéři a s nimi celá indonéská vláda vyhraňují proti komunismu jakožto extremistické ideologii, sami stáčí vlastní vystupování do absolutního extrému, nejlépe charakterizovaného často opakovaným sloganem, že slovo „gangster“ znamená „svobodný muž“.

Způsob zabíjení je ale rovněž fascinující jako národopisný dokument, v němž stát hrdě spočívá na masových hrobech svých oponentů, a také pro zmiňované tematické propojení s filmovým médiem. Sebevědomí a komfort lidí, kteří spáchali tak děsivé činy, se jeví natolik absurdní, až si oni sami hrají na akční či westernové hrdiny, jichž se reálný cit a moralita nedotýkají.

Způsob zabíjení si odnesl ceny BAFTA, European Film Awards či Florida Film Critics Circle Awards pro nejlepší dokumentární film roku 2012.

HBO Max

Pokud vás puberta zastihla v průběhu minulé dekády, pravděpodobně jste se na internetu setkali s vysokou postavou bez tváře oděnou do smokingu. Slenderman vznikl roku 2009 z iniciativy a grafické dovednosti muže, jenž toužil webovou komunitu přesvědčit o existenci čehosi nadpřirozeného, co se plíží ve stínech za vašimi dveřmi a čemu nikdo neunikne.

Tato bytost pronikla do folklóru mnoha společností, strašidelných historek a básní či online her. A odtud už má jen kousek do zranitelných myslí dětí, které dnes vychovává internet a které mýtům důvěřují. Byla mezi nimi i dvě dvanáctiletá děvčata z amerického města Waukesha, která do lesa vylákala svou dobrou kamarádku a obřadně, prý ze strachu ze Slendermanovy pomsty, jí zasadila devatenáct bodných ran nožem.

Dokument Pozor na Slendermana se věnuje tomuto šokujícímu případu z roku 2014 a vydává se po stopách děsivého fenoménu, který měl skutečně moc povstat z pouhé legendy do našeptávače a zabijáka nevinných dětí. Snímek na Oscara nominované režisérky Irene Taylor Brodsky sice vrší protichůdné teze a od znepokojivého zkoumání webového alter ega puberťáků přebíhá k emočním výlevům rodičů obou pachatelek, ale přece vyřkne mnohé o nástrahách současného digitálního věku.

Výslechy dvanáctiletých dívek odhalují jejich absolutní přesvědčení o nevyhnutelnosti svého jednání, kterou jim nenaočkovala ani tak smyšlená entita, jako spíš jejich každodenní online komunita.

Netflix

Netflix nám na měsíční bázi dodává dokumentární snímky o lokálních záhadách, sériích vražd či kultech, které často nepostrádají působivost a komplexnost. Žádný z nich ale není natolik naléhavý a informačně vyčerpávající jako šestidílná, takřka sedmihodinová série Wild Wild Country, která mapuje vznik utopického městečka v oregonské poušti.

Tamní pozemek o rozloze 80 tisíc akrů si roku 1981 pořídili přívrženci Bhagwana Shree Rajneesha, známého též pod kratší a více užívanou přezdívkou Osho. Šlo o indického guru kázajícího o spiritualitě, kapitalismu a sexualitě. Charismatický muž ovládal svou výřečností obrovské davy, které proudily do nově zbudovaného města. Tito lidé nejprve vzbuzovali obavy pouze u obyvatel sousední vesnice Antelope, jejíž volné pozemky začal náboženský kult skupovat, později však rozmáhající se komunita, již doprovázely zvěsti o tajuplných sexuálních obřadech a falešných sňatcích, uvízla jako trn v oku celým Spojeným státům.

Rozhodnete-li se seriál zhlédnout, musíte počítat s tím, že nejde o oddechové a snadné sledování. Záplava informací je nepřetržitá a jednotlivá zjištění se na sebe hromadí s intenzitou, s níž USA opovrhovaly cizorodou a skandální komunitou fanatiků.

Wild Wild Country se kompletně skládá z archivních záběrů a z rozhovorů s pamětníky na obou stranách barikády, čímž se znásobuje mnohoznačnost tématu. Na jednu stranu jsme tlačení k perspektivě „běžného Američana“, která dílo Bhagwana a jeho sveřepé mluvčí Ma Anand Sheely nahlíží jako semeniště znepokojivých rituálů a útočiště společenských odpadlíků, ale současně nás bývalí přívrženci ujišťují o tom, že dané společenství mělo nejblíže k vysněné absolutní svobodě člověka.

Dokument se noří stále hlouběji do tajemství komunity a eskaluje do nadnárodní kauzy, kdy svět vytáhne do právní války s uměle dosazeným establishmentem v podobě náboženského gurua, jenž vlastní 17 automobilů značky Rolls Royce, a ze řetězu utržené Sheely. Více než co jiného nám tato série ukazuje, jak „divokou, divokou zemí“ byly USA v 80. letech a jak se utopie amerického snu mohla změnit v šílenou bitvu o území, hodnoty a ideologii.

Jordan Peele je králem hororu a společenských komentářů o Spojených státech amerických. Oscarově nás vyděsil svým Uteč, zamotal nám hlavu podobenstvím My a teď se pustil do tématu UFO.