Temní superhrdinové režiséra Zacka Snydera

Superman se poprvé objevil roku 1938 v Action Comics #1 a stal se tak vůbec prvním superhrdinou. Jeho autory jsou imigranti židovského vyznání – scenárista Jerry Siegel a kreslíř Joe Shuster. Stejně jako jeho tvůrci i on je v Americe cizincem, přicházejícím ze vzdálené planety Krypton, která imploduje krátce poté, co je maličký Kal-El rodiči vyslán do vesmíru. Mimozemský imigrant je na Zemi objeven dobrosrdečnými farmáři Kentovými, kteří jej přijmou za svého a dají mu jméno Clark. V porovnání s domovskou planetou Země disponuje slabší gravitací a výživnějšímsluncem, díky čemuž je Superman vybaven svými proslulými schopnostmi, které využívá výhradně ke konání dobra.

V kryptonštině jméno Kal-El znamená „hvězdné dítě“ nebo „dítě z hvězd“, v hebrejštině by se dalo přeložit jako „hlas boží“, přičemž samotné El nese význam „bůh“ nebo „síla“. Vzhledem k židovskému původu obou tvůrců a tehdejší vlně antisemitismu nejen v Americe jsou paralely mezi židovským spasitelem z nebes a nadlidským superhrdinou vcelku nabíledni. 30. léta jsou taktéž postižena hospodářskou krizí, v důsledku které se prohlubují sociální nerovnosti a rapidně roste chudoba a nezaměstnanost. Krom hluboké celospolečenské krize se mladí autoři navíc potýkají s individuálními starostmi – ze současné perspektivy se nabízí využít pro ně stereotypní označení „nerd“ či „geek“, jimiž tehdy sice nebyli častováni, každopádně na střední škole trpěli neoblíbeností a marnými snahami zaujmout opačné pohlaví.

Až po smrti Jerryho Siegela bylo zjištěno, že byl jeho otec v Jerryho 17 letech zastřelen při přepadení. Siegel tuto skutečnost v rozhovorech nikdy nezmínil, nicméně je označována jako trauma, které se podílelo na zrodu neprůstřelného ochránce slabých, a to i proto, že Superman vznikl jen pár týdnů po incidentu. Také malý a hubený Joe Shuster zažíval pocity bezmoci a nespravedlnosti, když byl v mládí často šikanován. Aby se dokázal bránit, pokoušel se zbavit svého fyzického handicapu posilováním.

Z bolestné přítomnosti vzniká v roce 1934 finální podoba Supermana (první verze vznikaly již v jejich pubertě), jehož první číslo tvůrci prodali do časopisu Action Comics až o čtyři roky později za 130 dolarů (10 dolarů za stranu). K fiktivnímu zachránci se utíkali nejen dva vyděděnci v podobě autorů, ale také nižší společenská třída. Za 10 centů se jim dostalo obrovitého superhrdiny, inspirovaného atletem Jessem Owensem, Tarzanem nebo tehdejšími kulturisty, který zprvu bojoval proti korupčníkům, továrníkům a dalším nespravedlivě movitým představitelům kapitalismu. Ačkoli Superman v éře mccarthismu bojoval i s komunisty, později zachraňoval kočky ze stromů nebo bránil Zemi před invazemi rozličných uchvatitelů, vždy byl nadlidským ideálem, zářivým ztělesněním všeobecně přijímaných pozitivních hodnot.

Superman se záhy stal senzací, jež vedla k pokusům komerční úspěch replikovat. V záplavě často absurdních postav s krátkou životností se objevuje také Batman, vytvořený roku 1939 scenáristou Billem Fingerem a kreslířem Bobem Kanem. Je-li Superman symbolem naděje a idealismu, zdá se být Batman jeho pravým protikladem a současně doplněním. Temný rytíř operuje zpravidla v noci a jeho jméno budí v kriminálnících strach. Je oděn jako netopýr a nepozorovaně se pohybuje ve stínech, jako by sám byl přízrakem.

I jeho podoba a vlastnosti vyvstávají z konkrétního společenského kontextu – ve městech žilo více lidí než kdy dřív a obyvatele ohrožovaly nové formy zločinu, odehrávající se převážně v noci a v městském prostředí. Pouliční zloději, násilníci, vrazi a prominentní gansteři v Chicagu nebo New Yorku vládnou ulicím, případně celému městu. Batmanův původ pak není ničím jiným než přímou konfrontací s tímto typem zločinnosti, před nímž se neuchrání ani nejvyšší společenská vrstva. Když mladý Bruce Wayne odchází s rodiči z divadla, jsou napadeni zlodějem, který oba rodiče usmrtí. Nato se ztrápený mladík zapřísáhne, že svůj život zasvětí potírání zločinu. Projde náročným fyzickým tréninkem, využije zděděný kapitál k získání nejmodernější technologické výbavy (běžně spojené hlavně s jeho víceúčelovým opaskem) a díky svému intelektu se stane nejlepším detektivem na světě. Tím autoři zakládají dnes už obehraný motiv traumatizující zkušenosti, jež je katalyzátorem přerodu v superhrdinu (viz úmrtí strýčka Bena ve Spider-Manovi nebo Iron Manovo prozření v jeskyni). Přestože Batman není dokonalý a dilema z mládí nikdy plně nepřekonal, stal se prosazovatelem vlastní morálky, nekompromisní vůči kriminálníkům, na něž zákon nedosáhne.

Je-li Supermanovým alter egem nešikovný reportér Clark Kent, který je běžně obětí posměšků, je tomu jednak proto, že se do postavy promítali samotní autoři, jednak aby se s ním mohl kdokoli ztotožnit. Aby čtenář nalezl útěchu v postavě, která je nad všechna očekávání výjimečná, jen to zatím nikdo nezpozoroval díky kamufláži v podobě silných obrouček. Batmanovým alter egem je naopak poživačný promiskuita Bruce Wayne, který na veřejnosti záměrně podporuje představu milionářského synka, aby se vyhnul spojení s nočním strážcem pořádku. Z dvojí identity a s tím související přetvářky v civilním životě vystává otázka po pravé osobnosti superhrdiny.

Oba odlišuje také diametrálně rozdílný vztah k autoritám a zákonu. Superman v naprosté většině případů zákony i autority respektuje a jeho zásahy proto bývají schváleny vládou. Policejní orgány chápe jako své rovnocenné kolegy a spolupráci s nimi vítá. Batman se namísto toho postupem času odvrátil od svazujících zákonů a vybudoval si vlastní morální kodex, který vede jeho chování. Krom Jima Gordona pro něj policisté představují spíše potíž, eventuálně nástroj, který může v případě potřeby využít ke svému prospěchu. Dostává se tudíž mnohdy do konfliktu se zákonem a oficiálními kanály je označován jako vigilant - samozvanec.

Jak bylo napsáno výše, Superman je nedostižnou bytostí přicházející z nebes. Batman je zase vrcholem lidského snažení jak ve smyslu fyzickém, tak mentálním. Třebaže neoplývá žádnou super schopností, díky svým volním vlastnostem a víceméně bezedným prostředkům stanul jako muž mezi bohy.

Superman je srdečný a týmový, v opozici k tomu je Batman samotářský a logicky chladný. Kontrastů lze najít ještě mnoho, každopádně oba definuje jedno pravidlo: nikdy nezabíjejí. Zastávají sice odlišné názory a praktikují odlišné metody, tuto hranici však nepřekračují. Supermanovy příběhy jsou obecně odlehčenější a tento motiv v nich tolik nerezonuje, Batmanovy jsou temnější a neostrá hranice mezi hrdinou a padouchem se v nich stírá. Největší Batmanův protivník Joker se šířením chaosu nejen náramně baví, ale především se jeho prostřednictvím pokouší Batmana svést na pomyslnou druhou stranu, přesvědčit ho o tom, že jsou koneckonců oba stejní.

V prvních letech působení sice oba pravidlo nezabíjení porušují, v průběhu let se nicméně tyto charakteristiky zafixovaly a spolu se symbolem a s kostýmem definovaly jejich identitu. Pokud Superman nebo Batman poté vraždili, bylo to v naprosté většině případů buď v rámci alternativních příběhů (Batman jako upír v trilogii Batman Vampire nebo komunistický Superman v Superman: Rudá hvězda), nebo v podobě aktu autorské subverze, která pravidlo vědomě porušuje (Batman: Kameňák, Návrat Temného rytíře).

V 80. letech se u předních komiksových vydavatelství DC a Marvel projevuje nedostatek kreativity při vyprávění příběhů. Dějové zápletky jsou často variací již známých a superhrdinové řeší epizodní problémy, aby se na konci sešitu zase vrátili do výchozí pozice. Radikální obrat je datován do roku 1986, kdy dosavadní chápání komiksového média a superhrdinského žánru převrací dvě revizionistická díla: Návrat Temného rytíře Franka Millera a Strážci Allana Moorea.

Jednoznačně dobří a statičtí superhrdinové jsou v těchto komiksech nahrazeni stárnoucími, smrtelnými a reálnými problémy zatíženými postavami, jejichž specifické chápání dobra a zla je nanejvýš sporné. Frank Miller představuje rozbolavělého Batmana, který se vrací z důchodu, protože ho město opět potřebuje. Provokativně vznáší pochybnosti ohledně Batmanova využívání dětí jako vojáků a dává vzniknout teorii, že nebýt Batmana, nebylo by ani vražedných sociopatů. Nakonec dovádí Batmana se Supermanem k nevyhnutelnému střetu, jenž je dán zcela protichůdnými ideologickými stanovisky.

Jestliže Miller rozvíjí myšlenku o (ne)možnosti hrdiny odejít do důchodu, Moore dekonstruuje žánr jako takový. Prostřednictvím superhrdinských archetypů (bůh, technokrat, génius, samozvaný mstitel) se táže, jaké reálné důsledky by pro svět měla přítomnost svítivě barevných hrdinů. Záběrem na pozadí hrozící nukleární války se střetává hledisko vyššího dobra s naivitou šestákových hrdinů, aby definitivně zpochybnil sám koncept hrdinství.

Pro oba komiksy je příznačná temná a v rámci možností realistická vize, v níž jsou dříve jednorozměrné postavy obohaceny kupříkladu o politické přesvědčení, sexualitu či nedostatky. V nadcházejících letech oba tvůrci ve své obrazoborecké činnosti pokračovali (Top 10: Devětačtyřicátníci, Daredevil: Rok jedna) a dovedli spolu s dalšími zdánlivě vyčerpaný žánr k obrození. Mnohé komiksy 90. let se v důsledku jejich vlivu projevují jako sprosté, násilné a vysoce sexualizované, každopádně zpravidla postrádají intelektuální rozměr a morální ambivalenci svých vzorů, kterou se pokouší dohnat šokující explicitností a obecně temnou vizuální stránkou.