Vražedná práva: Seriál, na který je těžké přestat se dívat

Wes Gibbins je novopečený student právnické školy. Tak trochu náhodou se dostane do skupiny stážistů právničky a profesorky Annalise Keating. Wes se taky zamiluje do své pěkné, i když ne zrovna přátelské sousedky Rebeccy, která je tak trochu obviněná z vraždy jedné studentky. Wes zjistí, že ona studentka měla podezřele blízko k manželovi Annalise, Samu Keatingovi. Tak trochu svou profesorku vydíráním donutí k tomu, aby obhajovala Rebeccu. A aby toho nebylo málo, na konci pilotního dílu vidíme, jak Wes a jeho kolegové stážisti pohřbívají mrtvolu Sama Keatinga. Takhle si Wes pravděpodobně vysokoškolský život nepředstavoval.

Je to komplikované, nebo vlastně banální? Vražedná práva (v originále příznačněji, ač bulvárněji nazvaná How to Get Away with Murder) sledují dvě narativní linie. První sestává ze současnosti, noci, kdy došlo k vraždě Sama Keatinga. Flashbacky nás vrací o tři měsíce dříve, kdy sledujeme nejen epizodické případy klientů Annalise, s nimiž jí pomáhají stážisté, ale i postupné odkrývání toho, kdo zabil studentku Lilu Stangard a co vedlo k vraždě Sama Keatinga. Což je záhada sama o sobě, protože ačkoliv divák ví, že je do toho zapletena čtveřice stážistů, neví, kdo vlastně zasadil smrtelnou ránu. A hlavně, z jakého důvodu. Obojí bylo zodpovězeno v zatím posledním, devátém dílu, přesto vyvstala řada nových otázek, protože tvůrci seriálu ví, jak své diváky navnadit.

Celý seriál plyne v rychlém, svižném tempu. Může za to především chytře použitý střih, který skáče mezi liniemi, i když někdy nadbytečně opakuje scény. První epizoda může působit jako neoriginální parafráze na příběhy o vraždících studentech. S přibývajícími díly ale divák zjišťuje víc nejen o celém případu, ale i postavách. Vyprávění nabírá rytmus a jejich epizodický ráz začíná hlavní děje symbolicky víc doplňovat, než od nich upoutávat pozornost. Napětí se stupňuje. Seriál má navíc naprosto vražedné cliffhangery. I přes jistou předvídatelnost některých dějů je těžké se přestat dívat.

Právě postavy jsou na celém seriálu nejvíc fascinující. Každá z nich má svůj vroubek (nebo rovnou vroubky), ale o to víc jsou, paradoxně, sympatické. Nejde o žádné svaté strážce zákona. Naopak. Ale každá z postav má své kouzlo, ačkoliv u některých to chce víc času, aby si je divák zamiloval. Annalise Keating (Viola Davis) může zpočátku působit jako stereotyp svérázné, nekompromisní černošky, nicméně její postava je velmi komplexní a získala si přízeň (nejen feministických) kritiků pro svou inteligenci, schopnost a zároveň citlivost. Wes (Alfred Enoch) většinu času působí jako

naivní štěně (jak ho i ostatní nazývají), nicméně chladnokrevnost, s níž se ujímá řešení vraždy Keatinga, je až démonická. Pravděpodobně nejcharismatičtější postavou je drzý, bystrý a lstivý Connor (Jack Falahee). Přesto ani on není povrchní a je fascinující sledovat jeho psychickou proměnu po Keatingově vraždě. Některé z postav sice jsou zobrazeny spíše černobíle (Asher v podání Matta McGorryho, známého z Orange Is The New Black), to se však může v budoucích epizodách změnit.

V souvislosti s postavami bývají Vražedná práva chválena za reprezentaci menšin. Polovina hereckého ensemblu hlavních postav (protože i přes počáteční zaměření na Wese nelze přesně určit jednoho hlavního hrdinu, řeč je tedy o kolektivním hrdinovi) jsou černoši. A nedochází tady ke stereotypnímu pojetí. Ani u Connora, který je gay, nestydí se za to a ještě toho zneužívá. Mezi vedlejšími postavami lze najít mnoho dalších zástupců etnických menšin, které upomínají na to, že Amerika je země přistěhovalců, což někdy bývá v seriálech ignorováno plejádou bělošských herců. Není se tedy co divit, že Vražedná práva získala tolik příznivců z řad nejrůznějších menšin.

Ostatně o úspěchu Vražedných práv svědčí nejen přízeň kritiků i diváků, ale také několik nominací na televizní ceny, včetně Zlatách glóbů (Viola Davis v kategorii Nejlepší herečka v dramatické televizní sérii). Seriál se momentálně nachází v midseason pauze a do konce sezóny zbývá šest dílů. Desátý díl má vyjít 29. ledna. Pořád je tedy na co se těšit, čeho se bát. Zatím si tvůrci s příběhem i vyprávěcími prostředky pohráli a vytvořili trochu chaotickou (zpočátku), nicméně skvěle odstupňovanou a zábavnou dramedy. Otázkou je, jakým způsobem tvůrci seriál ukončí, kterým směrem se hodlají vydat a jestli se budou snažit o moralizující vyznění příběhu, jež by mu rozhodně neprospělo. Pokud si však zachovají ironický a nesentimentální podtón jako doposud, stanou se Vražedná práva ještě větší senzací a nezapadnou mezi plejádou právnických dramat a thrillerů.