Z redakčního archivu: Pavel Liška objevuje svět vltavínů v dramatu Zloději zelených koní

Bylo pro vás téma Zlodějů zelených koní zajímavé?
Byl to pro mě úplně novej svět. Já jsem o vltavínech do té doby neměl ani tušení. Je to obrovský téma pro film. Vlastně se divím, že doteď po něm
ještě nikdo nesáhl. Možná se o tom opravdu moc nemluví. To je přeci žánr,
který u nás tak chybí. Šance natočit skutečný český dobrodružný film Divokej jih. A navíc - založený na skutečných faktech. Kameny starý čtrnáct a půl milionu let, spadlý z vesmíru a zrovinka z celý planety jen na pár místech v jižních Čechách a sem tam na Moravě. Kopou se u nás už pár desítek let, samozřejmě ilegálně. Jsou u nás opravdoví hledači, kteří se tím dobře živí. Zlatá česká horečka. No ale taky, po nějaké době, byl pro mě objev i samotný scénář. Myslím, že s tím úžasným tématem naložili Dan se svou ženou Hanou a Petrem Jarchovským moc povedeně.

Váš hrdina Kačmar se dal na cestu hledače vltavínů především kvůli finančnímu prospěchu. Jak jste vnímal tuto rozporuplnou postavu outsidera, který touží po lepší existenci za každou cenu, ale má v sobě i střípky charakteru a smyslu pro přátelství?
Je to moc dobrá postava do příběhu a taky moc dobrá na hraní. Kačmar je vlastně na první pohled regulérní hovado. A vlastně i na druhý pohled. Ale je to taky jenom člověk, má svoji duši a v ní má taky, i když hodně hluboko a dobře ukrytý, právě ty střípky toho pochopitelnýho a vlastně dobrýho. A právě to mi z něho dělalo tu figuru tak zajímavou. Já se z něj nesnažil dělat lepšího, než je. Chtěl jsem, aby do něj bylo aspoň trochu vidět a tak mu i o to víc rozumět.

V obecnější rovině příběh vypovídá o odvěkém konfliktu mužské touhy po dobrodružství a posedlosti „zlatokopeckou horečkou“ a ženské po poklidném spořádaném domově. Myslíte, že takový příběh z českého Klondiku je dnes vůbec aktuální?
Dalo by se říct, že se tady kloubí vlastně víc žánrů dohromady. Dobrodružný, kriminální, sociální, film o vztazích mezi mužem a ženou a nakonec i o přátelství. Je to o věcech, který se nás stále dotýkají. S tím bonusem
kovbojky.

Jaká byla vaše spolupráce s režisérem Danem Wlodarczykem a třemi dalšími hereckými protagonisty?
S Danem jsem se jen krátce a trochu znal z předešlé televizní spolupráce. Ve skutečnosti jsem se o něm víc dozvěděl až tady. Ve filmu se nemůžou dělat takový kompromisy jako u televizní tvorby, a tak i komunikace mezi námi byla tady zaostřenější. Dan je vnímavý a vlídný člověk. A tak i režíruje. Je to on, kdo si vltavíny vyhrabal a dokázal dovést až na plátno. Vzájemně jsme si naslouchali a myslím, že jsem ty věci s Danem cítil podobně. S Markem Adamczykem jsem se potkal poprvé a bylo to fajn. Jenůfu Bokovou znám už jako malou holčičku. Bylo to proto v něčem prapodivný, jelikož s ní mám v příběhu hodně intimní nepříjemnou nedořešenou událost, která je důležitým motivem celýho filmu. Je to prostě úchylný povolání. Jenůfa je velkej talent. Je intuitivní, chytrá a neskutečně pravdivá. Nebo skutečně pravdivá.

Jak fyzicky náročné byly scény kopání a hledání vltavínů?
Všechno nám vykopali rekvizitáři nebo stavba. My jsme kopali jen pár minut na záběr. Ale někdy to byla fakt fuška i pro nás, od úsvitu celej den zahrabaný v hlíně, když mělo pršet, tak v blátě. Mokro, zima, únava... Párkrát jsme byli pořádně vyfluslí i my, kteří jsme si na opravdové kopáče jen hráli.

Pochopil jste onu posedlost, která žene i seriózní chlapy od rodin k
riskantním výpravám za „pokladem“?
Úplně. Je to vášeň, adrenalin a výsledek není nikdy zaručený. Kolikrát kopete celou noc a nenajdete nic. Pak, jindy, z ničeho nic, najdete takovej šutr, který vám to celý vynahradí. Ty kameny mají svoje zákonitosti, mají různý struktury, tvary, hodnoty… A hlavně vykopete kámen, kterej po těch několika milionech let právě zrovna vy, jako první, držíte v ruce, dotýkáte se ho. Už jsem si to taky vyzkoušel. Doopravdy, ve skutečnosti.