Nahoře nebe, v dolině já a v kině příjemné překvapení. Slovenské drama je autentickým zážitkem

Příběh nás zavede do toho největšího slovenského zapadákova, které si snad dokážete představit – do slovenské doliny, kde se v podstatě zastavil čas. V zapomenuté krajině vyrůstá u babičky patnáctiletý Enrique, jenž by přitom nejraději trávil veškerý čas se svou mámou. Jenže ta je pracovně zaneprázdněná a svého syna navštěvuje jen zřídka. Enrique tedy tráví letní prázdniny poflakováním a jízdou na babetě se svými kamarády a sem tam pomáhá místním důchodcům, jimž našla jeho matka ve vesnici bydlení. Mladý hrdina stále věří slibům maminky, že si na něj brzy konečně udělá čas. Vesnicí se však čím dál více šíří zvěsti o jejím nelegálním podnikání.

Nahoře nebe, v dolině já by se dalo v základu popsat jako typické coming-of-age drama, v němž musí dospívající hrdina bojovat se samotou, odloučením od matky i jistým odsouzením svého okolí. Máme tu na první pohled předvídatelnou a do jisté míry bezdějovou zápletku, která nemá diváka opravdu čím překvapit (a vlastně ani příliš nechce), Katarína Gramatová ovšem naštěstí spoléhá na zcela jiné trumfy.

Tím hlavním je atmosféra samotné slovenské doliny, která by snad ani nemohla být autentičtější. Místní vesnice je bezútěšným místem s polorozpadlými baráky, kde se opravdu nedá dělat nic jiného než jezdit na babetě a ke krádežím či jiným nelegálním činnostem tu má omladina až nečekaně blízko. Snímek přitom neukazuje čirou depresi filmové lokality, ale prodává ji také přes krásy tamní přírody a zábavné momenty plné humoru. Tomu prvnímu velmi výrazně pomáhá výtečná kamera Tomáše Kotase, jenž dokáže skvěle kombinovat syrovost s přírodními krásami a patřičně si vyhrát s těmito jasnými kontrasty.

O odlehčené pasáže se pak stará přesně vybrané obsazení, v němž dokáže Gramatová výtečně pracovat s neherci a zároveň využít jejich hlavních předností. Dialogy a vzájemné špičkování mezi teenagery je tedy správně bezprostřední a plné vděčných hlášek, jež divákovi v kině vykouzlí úsměv na rtech. Zároveň dokáže být však režisérka v jistých chvílích citlivá a empatickým i pomalým způsobem se noří do duše zranitelného mladíka, jenž je hozen před nepříjemnou rodinnou pravdu a do toho musí řešit tradiční pubertální starosti.

Režie je v těchto okamžicích správně intimní a komorní a dokáže problémy odloučenosti a žití v tíživých podmínkách vykreslit co nejvíce realisticky. Scénám s matkou pak nechybí povinné emoce a snímek si neodpustí ani přesah do společensky důležitých témat v čele s žitím na podobných, prakticky vyloučených a odstřižených lokalitách. Gramatová ovšem dokáže tyto protichůdné prvky spojovat dohromady na debut až neuvěřitelně sebevědomým dojmem.

I když tempo snímku malinko kolísá a místy působí trochu roztříštěně, stále si zachovává svou hezky civilní a autentickou atmosféru, kterou doplňuje patřičná aura každodennosti a bezprostřednosti, jež se celým filmem line. Nahoře nebe, v dolině já do jisté míry připomíná jiný počin ze života slovenské rodiny Od marca do mája, jenž také nespoléhal na výrazný děj, ale spíše na co nejvíce civilní a intimní pohled do života svých postav. Gramatová je v tomto ohledu ještě o malinko suverénnější a údernější, v čemž jí pomáhá i skvělý písničkový soundtrack. Nahoře nebe, v dolině já je sice nenápadným, ale velmi sympatickým debutem, jenž se nevyplatí minout.

Podívejte se na žebříček dosud nejlepších filmů tohoto roku.