Hodina zmizení je hororové Pulp Fiction dle Stephena Kinga. Urban legends ožívají v zábavné alegorii

„Byl jednou jeden dům a kdo do něj vejde, tomu hlava sejde. Bla bla bla,“ už to asi znáte. Také Weapons už v trailerech propálili význačnost jednoho obydlí s otevřenými dveřmi a černočerným vstupem, které má být katalyzátorem největší záhady jednoho jinak obyčejného amerického předměstí. Sedmnáct dětí z jediné školní třídy ve 2:17 v noci nezávisle vstalo z postele a vyběhlo do noci, odkud se už nevrátilo. Kolem domu jediného neabsentujícího dítěte Alexe začíná slídit nešťastná třídní učitelka (Julia Garner), na kterou všichni ukazují prstem, či odhodlaný otec jednoho ze zmizelých chlapců (Josh Brolin).

Cregger, jemuž za scénář k filmu zaplatili rovnou deset milionů dolarů, má s mytizovaným „suburban“ prostředím zjevně osobní problém. Popřípadě hodně četl Stephena Kinga a jeho maloměstské horory jako To (na klauna Pennywise je tu velmi očividný odkaz) nebo Prokletí Salemu, v němž starodávný upír šířil krvelačnou nákazu z honosného sídla na kopci. Představa, že pod malebně vyvedenou komunitou probublává cosi zlého a odporného a že možná nikdo ze spoluobčanů není tím, za koho se vydává, je trvale fascinující a pro hororové tvůrce i fanoušky přitažlivá. Málokterý snímek v živé paměti přitom dokáže vlezlý pocit hrozby a nepřívětivosti zadřít pod nehty s efektivitou Hodiny zmizení.

Režisér a scenárista Cregger, jenž příště i v pražských lokalitách natočí novou a samozřejmě autorskou adaptaci videohry Resident Evil, nemá rád strnulé papouškování významných žánrových předchůdců. To ale neznamená, že je nezohledňuje. Už v Barbarovi od prvních sekund formoval určitá očekávání v příběhu mladé hrdinky, která si na noc zabukuje domek na zuboženém předměstí. Nejprve ji překvapí jiný nájemník (ztvárněný hercem, jenž vyděsil celou generaci jako Pennywise), následně objeví cosi, z čeho mrazí jen při letmé vzpomínce – a Cregger záhy potměšile přepne na odlišnou linii a vystaví základ pro zcela odlišné téma. Nad divákem má totiž rád navrch a právě zdánlivým následováním známých schémat si ho navádí tam, kde ho potřebuje mít.

V Hodině zmizení tento postmoderní přístup ještě zdokonaluje a víc než dvouhodinové dění rozděluje do kapitol s dílčími cliffhangery. Jako kdybychom naráz sledovali návazný seriál nebo četli komplexní román. Příběh nám okamžitě ustaví iracionální záhadu a následně kolem ní krouží perspektivou několika přímo či zcela náhodně zainteresovaných aktérů a aktérek. Nejdéle přitom logicky trvá úvodní epizoda věnovaná třídní učitelce, jelikož napětí je v jejím případě z podstaty situace dvousečné – jednak s ní vše prožíváme „od píky“ a ve vší mysteriózní kráse, jednak jsme vtažení jejím postavením hlavní podezřelé v očích komunity. Do subjektivně vylíčených událostí poté jako puzzle zapadají další kapitoly z jiných perspektiv, které vždy odhalí trochu víc.

Struktura se tedy po nějaké době okouká, ale Creggerovi se tenhle rámcový kolos z pevné režijní kontroly nevymkne. A přitom by mohl tak snadno! Podvratnost epizodické výstavby ve stylu Pulp Fiction vlastně odporuje literárně čistším folklórním narativům, s nimiž záhada jednoho domu jak s Perníkové chaloupky paktuje. Filmař ale dobře ví, co dělá, a jeho hra s publikem je drze přiznaná. Nejenže nám hned v první části vlastně prozradí, v čem vězí jádro pudla, ale změny vypravěčských poloh jsou extrémně patrné už z aranžmá prostředí a využívaných kontrastů. Zatímco první cca třetina se odehrává převážně ve tmě a na dvě hlavní zainteresované postavy nechává zprvu dezorientovaně bloudit v labyrintu haunted-house (spíš ale haunted-neighbourhood) story, zbytek dění doprovází denní světlo. Chtěli jste záhadu, z níž mrazí do morku kostí? Tady máte zábavnou hororovou báchorku, rovnou „in your face“!

Vyděsit dnešní publikum už není snadné a Cregger podruhé suverénně křísí teorii, podle níž může být čirý žánrový děs podobnou měrou přiznaně zábavný i sofistikovaně distribuovaný. Když už jsou karty na stole, příběh nám absenci prvotní záhady vynahrazuje dost drsnými alegoriemi s černohumorným přesahem, přičemž ale vypravěčsky vrcholí jako čistokrevná žánrovka, kde hrdinové na několika frontách simultánně bojují o život. Zatímco minule se Cregger osobitě vyjádřil k MeToo odhalením a rape culture, do Weapons zakódoval (často velmi očividně) varování před alternativní a dnes hrůznější perníkovou chaloupkou (čtěte feťáckou) a také před mezigeneračním předáváním traumat, zla či pokrytectví.

Film si navzdory až parodicky okázalé strukturovanosti udržuje trvalý půvab především svou formální jedinečností, charakteristickým soundtrackem (rovněž od Creggera) či výraznými kamerovými jízdami, které se například variují v úvodu a při závěrečné „akci“ ke zcela kontrastnímu pocitovému efektu. Tohle předměstí je primárně kingovské v tom, jak konkrétně situovaná záhada tentokrát expanduje do celé komunity s jejími traumatizovanými i potměšile nešťastnými obyvateli (na rozdíl od implodujícího Barbara), ale má také lehce surreálné obrysy Davida Lynche s jeho doppelgängery a světy na hranici snu a reálna. Cregger inklinuje k naturalističtějšímu uchopení mysteria, takže některé nadpřirozené vsuvky se mohou jevit bizarně. Je v tom ale opět cítit záměr, a pokud se v posledním aktu přistihnete, že kromě Lynche a Kinga vzpomínáte také na Osvícení a Braindead – Živí mrtví (dokonce i ta sekačka se krátce na scéně objeví!), máte v tomhle roztodivném mixu vlastně dobrý přehled.

Cregger na ohromné vlně očekávání doručil jedinečný zážitek, který se jeví překombinovaně, ale v součtu je vlastně celkem přízemní a ukotvený v tématech, jimž většina z nás snadno porozumí. Jako horor má film skvělého záporáka „odvedle“, pár lekaček a několik gore scén, jež v mainstreamu nejsou úplně standardem. Napětí nicméně vyvěrá především z vyprávění, a když se ve správnou chvíli přechýlí k uvědomělé zábavě, pořád jde o autorský počin s pevným diváckým vedením. A navíc plný známých herců a potenciálně kultovních okamžiků.