Nebezpečná zvířata jsou nejzábavnější žraločí horor dekády. Omlouvá se za legendární Čelisti

Už Wes Craven si před natáčením Noční můry v Elm Street zjistil, že lidé vidí nejděsivější scénář své smrti v roztrhání divokým zvířetem. Přicházet zaživa o kusy masa a zajíkat se vlastním agonickým křikem je v realitě příšernou představou, ale pro stále senzačněji orientované filmy to znamená zlatý důl hororových motivů. Legendární Čelisti poštvaly na „bezbranné“ lidi hněv oceánu v podobě krvelačného žrouta před padesáti lety, kdy se společností rozmáhal nešvar ve formě snuff filmů. Tedy fingovaných „skutečných“ záznamů lidské smrti pro zábavní účely – a jak jinak lépe vyjádřit filosofii filmových hororů, které z umírání činí spektákl? A to nejen pro diváky, ale na úrovni fikčního světa i pro psychopatické zloduchy.

V nebezpečných zvířatech tyto medializované manifestace smrti vyvěrají z postavy Tuckera (Jai Courtney), jenž miluje zejména dvě věci – natáčení amatérských filmů a žraloky. Spojení si domyslíte sami. Režisér Sean Byrne, který v Austrálii a koneckonců i ve světě proslul lobotomickým kultem The Loved Ones z roku 2009, nám ohledně této samotářské postavičky nemaže med kolem pusy. Tucker v první scéně bere dva turisty na svou loď, kde poskytuje zážitkové plavání se žraloky. Cestou jim vylíčí vlastní zkušenost se žraločím útokem, na uklidněnou před vstupem do klece si zazpívají Baby Shark a žena skončí v řetězech, casting pro tohle poslední herecké vystoupení je totiž v režii sériového vraha.

Courtney, známý třeba ze Sebevražedného oddílu, si svého hřmotného psychopata s nakažlivým australským přízvukem vychutnává. Herec rozpoznal šanci ztvárnit esenciálního a přitom dost originálního hororového padoucha, proti němuž se na klasické žánrové úrovni postaví nebojácná final girl Zephyr v podání Hassie Harrison. Tucker ji pod rouškou noci unese a vkládá na žraločí menu, připoutaná žena na lodi musí předvést životní výkon (a spoléhat na dávku štěstí), pokud se chce vysmeknout z udice maniakovi, jenž si potrpí na filosofické i pořádně černohumorné asociace.

Tucker je vlastně typickým filmovým zabijákem, jenž si pro svá zrůdná videa vybírá jedině ženy, v kajutě předvádí taneček v duchu Buffalo Billa z Mlčení jehňátek a nad večeří si pouští záznamy agonických úmrtí. Proč? Protože jej víc než většinu populace přitahuje zvrhlost snuff filmů, a jak se sám chlubí: „Nemám rád tahle melodramata, jsem spíš přes horory.“

Žraloci jsou v kinematografii od Čelistí zapsaní krvavě výstražným písmem, za což byl Spielbergův prapůvodní letní blockbuster také často kritizovaný. O žralocích se roznesla brutální pověra, s níž by sice všichni přeživší jejich útoků a očití svědci souhlasili, ale následný příval nejroztodivnějších filmových derivátů se zabijáckými tvory z oceánu i souše svědčí o jediném – nechat lidi požírat agresivními zvířaty je prostě zábava. Tuplovaně to platí pro Tuckera, jehož počínání dělá na významové úrovni zajímavou přesmyčku. Žraloci jsou k obětem přivolávaní jakožto hlavní hororová atrakce filmu, ale na rozdíl od kvanta tematických předchůdců se odmítají stát jeho záporákem.

Tím je pouze Tucker, tedy člověk, jenž na rozdíl od mořských predátorů s mrtvýma očima panenky loví a zabíjí čistě pro zábavu. Psychopat o sobě referuje jako o rybářovi, jehož nejvíc přitahuje souboj s odolnou sportovní rybou. Dostává ho díky Zephyr, v osiřelé dívce shledává osamělého alfa predátora, který mu může obstarat vrcholné umělecké dílo. Tím, jak moc se Tucker sám touží stát dokonale vyvinutým predátorem, se Byrne žralokům za způsobená kulturní příkoří vlastně omlouvá: „Vy jste nebezpeční, ale člověk je navrch zákeřný magor.“

Courtneyho vyšinutost tedy není ani tak mrazivá, jako spíš nevypočitatelně zábavná. Film se podobně jako Loved Ones nepovažuje za realistický thriller a je nápadně vklíněný do popkultury, ozývající se také z výborného retro soundtracku či ze samotných lokací. Australské horory jsou z velké části postavené na vlně upocených filmů ze 70. let, ve kterých lidé často umírali vlivem nikoli konkrétních zvířecích druhů, nýbrž pospolité přírody jako takové. „Bůh je tam dole,“ hledí Tucker s bázní na hladinu oceánu, kam na lanech spouští své oběti.

Musí tam tedy číhat i boží spravedlnost, která rozsekne vyrovnanou a permanentně vzrušující útěkovou partii mezi Zephyr a jejím věznitelem. Na té scénář staví přece jenom nejvíc a vymýšlí celkem atraktivní kličky, jimiž se Tuckerův nepovolený rybolov komplikuje. Byrne se možná až příliš snaží kompenzovat limitovaný prostor lodi kinetickou akcí a také agresivní zvukovou stopou, která v kině přidává pěkných pár decibelů i dramatické ozvěně. Ta se navzdory silně načrtnuté dvojici padoucha a jeho final girl poměrně rychle ztrácí na úkor černohumorné a sebeuvědomělé aury, vznášející se hlavně nad Tuckerem, jemuž vlastně můžete jakýmsi morbidním způsobem držet palce.

Nebezpečná zvířata, alternativně ve Varech titulovaná také O žralocích a lidech, ale takovým filmovým zážitkem chtěla být. Půlnoční parametry jsou evidentní, a přestože nad rámec dvou ústředních postav nestojí aktéři za řeč a spěje se k víceméně nevyhnutelnému finále, těchto 98 minut lze i díky převážně skvělému designu žraloků a respektu k jejich maličkosti, dolovanému také z mystického rozměru jejich prezentace, jen a jen doporučit.