Křídla smutku
65%
Zápletka připomíná např. loňský tuzemský Rok vdovy. Jenže zatímco příběh vdovy s tváří fascinující Pavly Beretové sázel na civilnost a místy takřka dokumentární pojetí, Křídla vážky chtějí jít psychedelickou a divácky daleko více vysilující cestou. Čerstvý vdovec a ilustrátor knih se nemůže vzpamatovat z nečekané smrti své manželky a propadá se do spirály bolesti a smutku, do toho ale musí být oporou pro své dva syny. Což je úloha, kterou zvládá čím dál méně. Každý z nich se s bolestivou ztrátou vypořádává po svém, hlava rodiny se však chová stále podivněji, maluje stále temnější obrazy a brzy ho navštíví vrána v antropomorfní velikosti, která s ním má velmi nekompromisní plány.
Křídla smutku jsou tak od počátku do konce velmi ponurou jízdou, jež pojednává o smrti tím nejvíce depresivním způsobem. Potemnělé obrazy zde střídají hrdinovy děsivé vize, v nichž si režie pohrává i s hororovým žánrem, a zoufalství tu i díky znovu skvěle hrajícímu Cumberbatchovi postupuje plíživě i nemilosrdně. Zajímavý a celkem podnětný je tu také pohled dětí, na nichž se ztráta matky i podivné chování otce podepisuje čím dál více, a zrovna jejich pasáže patří k nejsilnějším momentům snímku.
Ten se však režisérovi Dylanu Southernovi jinak poměrně rozpadá pod rukama a může za to i postava vrány v životní velikosti. Nápad na konfrontaci s oživlou ptačí bytostí coby symbolem vyrovnávání se smrtí a smutku sice zní na papíře skvěle a některé sekvence mají i patřičnou symboliku, v jiných scénách ale působí Cumberbatchovy promluvy s vránou poměrně bizarně a nechtěně narušují temnou atmosféru. Když dojde ke krvavé bitce či vrána coby terapeut sedí u postele, je problém se ubránit menšímu úsměvu.
Southernova režie je pomalá, depresivní a snaží se být také psychedelická či značně poetická. Jenže i když ukazuje hlavního hrdinu v čím dál horších depresivních stavech a bezútěšnost z plátna vyzařuje v každé vteřině, v divákovi to nevyvolá prakticky žádné emoce. Režie jako by zapomněla, že bolest musí nejen ukázat, ale také ji dát pocítit divákovi. Křídla vážky se sice ze všech sil snaží vyvolat v divákovi depku a servírovat mu extrémně silné momenty, místo toho ale dodává odtažitost a chladnou atmosféru.
To má za následek, že člověku se začne zvolený tvůrčí styl po chvíli přejídat a vršení čím dál více psycho scén ho začne v závěrečné třetině už spíše nudit. Stále je tu sice správně odhodlaný Cumberbatch, velmi dobře hrají také dětští herci a zapomenout bychom neměli také na skvělou kameru, která zvládá dodat řadu správně pochmurných záběrů. Jenže k čemu to je, když Southern nedokáže tyto prvky poskládat do správně emotivního celku a Křídla vážky kvůli tomu vyznívají jako tvůrčí hříčka, která se míjí účinkem.
55%
Benedict Cumberbatch září v roli čerstvého otce, který propadá depresi a nezvládá se starat o své dva syny. Režie ovšem nezvládá své psychedelické obrazy a cestu do hlubin zoufalství patřičně prodat a vykřesat v divákovi patřičné emoce. Nápad s vránou se navíc míjí účinkem a ve skličujícím celku působí místy kontraproduktivně.
