Vymítání ďábla podle učebnice. Rituál je souhrnem klišé a to je dvojnásobná škoda

Vymítačské horory mají ve filmu jistou tradici a patří k nejoblíbenějším subžánrům. Od sedmdesátých let, kdy diváky vyděsil Vymítač ďábla, vzniklo poměrně dost nápodob a variací. Posedlost démony se stala oblíbeným vypravěčským motivem, který vytěžili tvůrci filmů, seriálů, her, komiksů a dalších médií. Napsat či natočit úspěšný vymítačský příběh přitom není nijak jednoduché. Podvratné či jinak nápadité variace zpracovali například Krotitelé duchů, Constantine, Paranormal Activity nebo seriály Pán času, Angel nebo Lovci duchů.

Motiv dokonce pronikl do fikcí, v nichž by je divák nehledal, jako v seriálech Herkules či Babylon 5. Jinými slovy jde o motiv, který je v zásadě hrozně jednoduchý, a právě ve své jednoduchosti je tolik zrádný. Uspět může vymítačský příběh, který přijde s atraktivním ozvláštněním a pohraje si s motivem posedlosti zajímavým způsobem.

Na počátku vymítačského hororu nicméně nebyl pouze Vymítač ďábla. Román Williama Blattyho byl sám o sobě inspirován skutečným případem z roku 1928, kdy byl exorcista Theophilus Riesinger povolán k případu posedlosti démonem Emmy Schmidt. Žena syčela na posvěcené jídlo, mluvila hlubokým hlasem, levitovala či lezla po zdi a po několikadenním vyčerpávajícím exorcismu se její organismus dostal do žalostného stavu.

Její posedlost však podle všeho byla vyléčena, byť ne natrvalo. Posedlost se během jejího života tu a tam vrátila, vymítání už ale nikdy nebylo tak dramatické jako během událostí, které zaznamenal kněz Joseph Steiger. Ať už se během těchto událostí stalo cokoliv, jejich interpretace se stala základem publikace Begone, Satan a inspirací pro knihu a následný film, který ovlivnil celé žánrové odvětví.

Události zachycuje také snímek Rituál, jehož hlavním hrdinou je právě Steiger (Dan Stevens). Není příliš nadšený z představy, že právě na jeho farnosti má proběhnout exorcismus vedený starým farářem Riesingerem (Al Pacino), a jeho pochybnosti dávají filmu potřebnou dynamiku. Jak se horší Emmin (Abigail Cowen) fyzický stav, polevuje i Steigerova už tak křehká víra a posilují temné síly. Rituál je především příběhem o víře, kdy víra a vůle jednotlivce mají přímý vliv na běh věcí a Steigerova ochota uvěřit či návaly slabosti jsou úměrné tomu, jak moc se projevuje démonické řádění. Film přitom využívá každé známé hororové klišé, jaké najde v učebnici, respektive klišé, která se dost možná zrodila během skutečného rituálu. 

Nicméně tady film naráží na stejný problém, jaký potkal například Johna Cartera. Události, které film líčí, se staly základem pro dějové motivy natolik známé, že dnes už samy o sobě neobstojí. Rituál prezentuje vzorec, který už je okoukaný mnohokrát, a ani se příliš nesnaží jej nějak ozvláštnit. Tvůrci vsázejí na atmosféru realismu a protnutí racionálna s mysterióznem, nicméně způsobem, jaký příliš nefunguje. Dojem realističnosti má navodit rozklepaná digitální kamera, která by zřejmě měla sloužit k evokaci dokumentárního stylu, nicméně vyprávění zahrnuje spíše konverzační scény v místnostech, takže se jedná více o rušivý prvek.

Přitom film popírá zcela jiný dokumentární potenciál. Případ Emmy Schmidt vešel ve známost díky dokumentaci, již během exorcismu vedl samotný Steiger. Jeho filmovému protějšku je během filmu několikrát řečeno, že jeho hlavní úlohou je průběh vymítání zaznamenávat. Bohužel jej nikdy nevidíme byť si jen něco psát, takže pokus o dokumentární rozměr je definitivně pohřben ve vyprávění, které vypadá jako intenzivnější remake Vymítače ďábla, a to ještě hlavně po té psychologické stránce.

U Rituálu je to o to větší škoda, že adaptuje přímo inspirační zdroj všech vymítačských filmů do snímku, který naopak vypadá jako ovlivněný všemi vymítačskými filmy, aniž by projevil větší invenci. Přitom má potenciál být slušným psychologickým dramatem, Steigerův postupný propad do beznaděje je poměrně působivý, navíc umocněný Stevensovým výkonem. Zdatně mu sekunduje Pacino. Ten pracuje s energií starého muže, který je natolik neprůhledný, že chápeme Steigerovu pochybnost.

Na ni se ovšem nemůže napojit divák, na to film dává až příliš najevo, že posedlost je reálná – dotek kříže vyústí ve spáleninu, žena projevuje nadpřirozenou sílu a zná temná tajemství všech na farnosti. Zkrátka nemá divák příliš prostoru pro pochybnosti. K racionalistickému Steigerovi, který se vymítání v jednu chvíli snaží spíše zastavit, tak chtě nechtě zaujmeme spíše negativní postoj, než abychom se s jeho pochybnostmi ztotožnili. Obecně je Rituál spíše průměrným hororem, jakých jsme viděli tucty a nepřináší do žánru nic navíc. Psychologický rozměr, který přináší konflikt víry a rozumu, je rozehraný slušně, bohužel jej film udupává tím, co by měl podle tvůrců správný vymítačský horor obsahovat.

Podívejte se na žebříček nejlepších hororů podle databáze Kinoboxu.