Exteritorium doplácí na odfláknutý scénář. Hit Netflixu působí jako špatně upravený fast food

Exteritorium přitom vypadá jako typický zábavný akční film na klidný večer. Skládá dohromady několik osvědčených vyprávěcích modelů a do centra dění staví Jeanne Goursaud, jež splňuje ideální podmínky pro akční hrdinku. Působí totiž dostatečně atraktivně a zároveň fyzicky vybaveně, abychom jí uvěřili, že umí dát lidem přes hubu. Přitom se nesnaží působit drsně, ale jako zoufalá matka, která se vyrovnává s náročnou stresovou situací a musí přemýšlet za pochodu.

Ve filmu uvidíme poměrně dost rvaček, během nichž hrdinka využívá hlavně techniku, efektivní chvaty a údery loktem na citlivá místa. Snímek z ní zároveň nedělá superhrdinku a zohledňuje, že její soupeři jsou obdobně vycvičení, ale přitom větší, mohutnější a silnější. Exteritorium se také odehrává v uzavřených a stále monitorovaných prostorách americké ambasády, kde musí hlavní hrdinka, traumatizovaná válečná veteránka Sara Wulf, najít ztraceného synka, o němž místní bezpečnostní služba tvrdí, že tam nikdy nebyl. Tím snímek kombinuje prvky akčního filmu z uzavřeného prostoru, jakým je třeba Smrtonosná past nebo V poslední chvíli, s paranoidními thrillery jako 48 hodin v Paříži či Tajemný let. S tím rozdílem, že tentokrát je hlavní postavou zkušená vojačka. 

Zároveň dostává obstojného protivníka, který je fyzicky stejně schopný, má na své straně skupinu pochopů i informační převahu a navíc ho hraje jako vždy skvělý Dougray Scott. Hřištěm se pro ně stává nepřetržitě monitorovaný prostor americké ambasády plný spletitých chodeb, kanceláří i společenských místností. Ozvláštňujícím prvkem příběhu je duševní stav hlavní hrdinky trpící posttraumatickou stresovou poruchou a náhodnými psychotickými epizodami, takže během pátrání po dítěti zpochybňuje známou realitu a vyprávění získává slušný mysteriózní rozměr. Samostatnou kapitolou jsou pak akční scény. Často vidíme dynamickou fyzickou akci v jednom kontinuálním záběru, bitky rychle odsýpají a nepostrádají drsnost.

Co se tedy na takové formuli může pokazit? V první řadě film nemá příliš nápaditou vizuální stránku, pracuje s poměrně jednoduchými teplými barvami slunečního dne, díky nimž Exteritorium vypadá jako prostý televizní film. To ale není ten největší problém, tím je totiž scénář. Je zde poměrně jasně vidět, že tvůrci potřebovali, aby film ubíhal určitým směrem, dosahoval konkrétních bodů obratu, pracoval s jistými motivy a spěl k jasně určeným momentům. Jenže se nepodařilo vystavět scénář tak, aby všechny tyhle požadavky splnil a dával přitom smysl.

Hrdinové často jednají nepochopitelně, spojují se a věří si jen proto, že to tak film potřebuje, přestože by dávalo větší smysl, aby si nevěřili. Vyprávění nám nedává čas všechny postavy blíže poznat, takže jim musíme věřit to, co říkají, stejně jako to věří ony sobě navzájem. O moc lépe na tom nejsou ani padouši. Ti osnují plány tak komplikované a dalekosáhlé, že by byl spíše zázrak, kdyby jim vyšly. Místy se skoro zdá, že se hrdince spíš snaží pomoci je porazit. Jelikož si ale scenáristé značně zjednodušili práci s kauzalitou filmu, ponechali v příběhu dost absurdních okolností, díky nimž jim bizarní plán vyšel.

Exteritorium se snaží vystavět patřičně komplikovanou zápletku, již by mohla hrdinka rozmotávat, po jejím rozpletení a plném pochopení jde ale spíš hlava kolem. Zároveň klade film hrdince do cesty obrovské množství náhod a podivně jasných stop, které ji k cíli dovedou takřka za ručičku. Podobně vykonstruovaně a nedotaženě působí také mysteriózní linka zpochybňující hrdinčino duševní zdraví, v níž tvůrcům zase překážejí návodná vodítka, jež ve filmu ponechali. Hrdinčino trauma a psychická porucha fungují tak, jak se zrovna autorům hodí, nikdy nepřijdou v nejméně vhodnou chvíli a vlastně postavě ani nijak zásadně nepřekáží. I filmový fast food by měl alespoň dobře chutnat, Exteritorium se ale bohužel skládá z řádně nezpracovaných surovin. 

Podívejte se na žebříček nejlepších akčních filmů dostupných na Netflixu.