Zlatá cesta je unaveným ohlédnutím za hokejovým úspěchem. V televizi by jí to slušelo lépe

Českým hokejistům se loni na mistrovství v Praze povedl nezpochybnitelný úspěch a zázrak, jemuž možná ani mnozí nevěřili. Tým pod vedením Radima Rulíka porazil favorizované a hvězdami napěchované soupeře a došel si po 14 letech pro zlatou medaili. V rámci domácích turnajů pak toto čekání trvalo dlouhých 39 let. Tzv. Pragano loni dojalo celé Česko a dá se očekávat, že si mnozí fanoušci stěžejní momenty rádi připomenou. Možná bude ale efektivnější, když si jednotlivé záznamy zápasů pustí rovnou na YouTube.

Zlatá cesta je tradičním sportovním medailonkem, jenž se ohlíží za celým mistrovstvím světa. Snímek začíná sestavováním Rulíkova týmu, jeho nepodařené začátky a kritikou fanoušků i odborníků, kteří nevěřili ve výraznější úspěch. Krátce se pak podíváme také do zákulisí O2 Areny, na přípravu haly či práci kustodů. Jedná se ale spíš o nesouvisející a krátké střípky, jež bohužel nejsou příliš rozebírány a jak rychle se na plátně objeví, tak rychle také zmizí. Největší pozornost tedy zabírají sestřihy jednotlivých zápasů a komentáře hráčů či členů realizačního týmu, jež byly pořizovány během turnaje.

Snímek je tedy tradiční rekapitulací uplynulého ročníku, která se v televizi objevuje tradičně každý rok, režijní uchopení specialisty na sportovní dokumenty Petra Větrovského tomuto konceptu nepřináší vůbec nic navíc. Jedná se zkrátka jen o nijak zázračně sestříhané zápasy, přičemž se důraz klade zejména na české vstřelené góly a vůbec se tu nepracuje s napětím, vyhrocenými momenty či atmosférou v jistých zápasech.

Zde se zkrátka jen během pár minut musí vždy shrnout to nejdůležitější. Ani žádné obrazové nápady zde nečekejte, po vizuální stránce jsou zápasy nasnímány zcela sterilně a zaměnitelně a často si tvůrci vystačí jen s televizními záběry a komentáři Roberta Záruby, Jakuba Voráčka a spol. Ty pak svým vypravěčským a malinko unaveným voiceoverem doplňuje hlas Libora Boučka.

Český fanoušek se navíc ze záběrů a rozhovorů nedozví nic moc nového. Zpovídány jsou většinou ty samé tváře (na všechny hráče se tu ani zdaleka nedostane) v čele s Rulíkem a Romanem Červenkou, jejichž povídání se navíc poměrně opakuje a neřekne nám nic závratného, co už bychom netušili. Celá první čtvrthodina je tak o tom, jak jednotliví aktéři v jinak poskládaných větách říkají, jak je pro ně mistrovství v Česku jedinečné a naši fanoušci jsou ty nejlepší na světě – nic, co bychom už jinak nevěděli. Zpovídání během mistrovství navíc příliš autentičnosti a emocí nepřineslo, hráči zde mluví naprosto stejným stylem jako při rozhovorech v televizi.

Ani dosud neviděné záběry diváka moc z židle nezvednou. Kamera nám sice nabídne nějaký ten proslov Aloise Hadamczika a prezidenta Petra Pavla, jinak nás ovšem vezme do kabiny jen sporadicky, např. když hokejisté slaví se svými dětmi. Kromě pár úsměvných momentů však nenabízí nic, co by vám ohledně snažení českého týmu rozšířilo obzory. Jedinou zásadní věcí, kterou jsme se dozvěděli, bylo to, že bylo během mistrovství fakt těžké se vyspat a nabrat energii. To ale stominutovou stopáž úplně neobhájí.

Ano, přetažená stopáž zde opravdu nemá žádný důvod a divák si celou dobu říká, že by se dalo vše podstatné shrnout během hodinky v daleko svižnější a důraznější televizní verzi. Zlatá cesta ostatně má všechny atributy televizního dokumentu, co se dostal do kin téměř omylem. Větrovský totiž jako by ignoroval moderní trendy v rámci sportovních dokumentů a natočil naprosto rutinní a ničím objevnou rekapitulaci. Ta sice v momentech památných gólů dokáže rozbušit srdíčko každého patriota a svými střípky ze zákulisí občas potěší, ale také často nudí a na nějaké osobní linky, stylistické hrátky či práci s napětím se tu zcela rezignuje. Jako dokument na ČT Sport by to bylo fajn, jako celovečerní dokument za dnešní cenu lístků však Zlatá cesta neobstojí. Pusťte si raději znovu svižné a mistrovsky natočené Pásky z Nagana.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých dokumentů podle databáze Kinoboxu.