Útěk za lepšími zítřky se nekoná. Temnému dětskému dramatu chybí silnější vedení

David Laňka se dramat se silným osobním příběhem a jistým společenským přesahem nebojí. Ve snímku Spolu zkoumal vztahy v rodině, která se stará o muže trpícího autismem, v loňské Jedné noci se zabýval dopady internetové erotiky na pár, který už dlouho bojuje s finančními problémy. Výrazná společenská témata ovšem v obou případech částečně narazila na matnou režii a nepřesvědčivý scénář, který nedokázal hlavní motivy dostatečně rozvést. Stejné neduhy se objevuji i v režisérově nejnovějším počinu.

Tentokrát se přitom mohl Laňka opřít o silnou předlohu spisovatele Oty Hofmana, který se kromě dětských knížek typu Chobotnice z II. patra věnoval i temnějším příběhům o dětech a jejich dospívání. Typickým příkladem je právě Útěk, který se dočkal své filmové a patřičně pochmurné adaptace již v 60. letech, kdy se v hlavních dětských rolích objevili Roman Skamene a Ivan Vyskočil, kteří si střihli malé roličky i v nové verzi. Ta je tedy aktualizací knižního příběhu i remakem snímku, k němuž se odkazuje také plakát filmu.

I tentokrát tedy dostaneme příběh dvou ztracených duší, které k sobě nakonec najdou cestu. Tou první je desetiletý Saša, který neprožívá zrovna šťastné dětství. Ve škole se snaží kamarádit se staršími kluky, kteří ho jen využívají a šikanují, a doma trpí pod rukou despotického otce, co se na něj nebojí stáhnout ruku. Když je tedy Saša falešně obviněn z podpálení nedaleké stodoly, ze strachu z otcovy reakce raději uteče. Při své cestě narazí na staršího Rudu, který pro změnu utíká z dětského domova, kde napadl vychovatele a chce za hranicemi začít nový život. Saša velmi brzy přijde na to, že stodolu zapálil právě Ruda a chce po něm, aby se přiznal. O tom ale Ruda nechce ani slyšet a vezme Sašu jako svého „rukojmího“ na cestě za lepšími zítřky, při níž se nesourodá dvojice začne sbližovat a učiní o sobě nejedno poznání.

Aspoň o tom by měl Útěk pojednávat, právě ve fázi sbližování a osobního rozvoje ústředních hrdinů ovšem snímek nejvíce selhává. Laňkovi rozhodně nedělá problém vykouzlit správně ponurou atmosféru a těžké životní situace, z nichž pro děti takřka není úniku. Divák velmi snadno pochopí důvody k útěku obou ústředních postav a ukáže, jak může vypadat opravdu neveselé dětství a dospívání. Laňkovi v tom pomáhá nejen svůj úkol přesně plnící kamera Václava Tlapáka, ale zejména melancholická a tklivá hudba Markéty Irglové, jež v jistých scénách správně dokresluje atmosféru.

I přesto Útěk doplácí na Laňkovy režijní mantinely, kdy jako celek nedokáže jeho dílo nejen patřičně strhnout, ale zejména rozpracovat ústřední témata a vztah dvou hrdinů. Divák sice snadno pochopí motivace obou mladých hrdinů k útěku, budování jejich vztahu ovšem moc nefunguje. Většina snímku totiž probíhá způsobem, že malý Saša střídavě brečí, chce domů či se něčeho dožaduje, načež mu starší Ruda často poměrně radikálně vyhrožuje (dokonce i pistolí), řve na něj a nemá daleko k násilí. Když proto v závěrečné třetině oba zjišťují, že mají vlastně leccos společného, něco se o sobě přiučí a pomalu k sobě hledají cestu, působí toto jejich prozření spíše scenáristicky vynuceně než přirozeně.

Vývoj jejich vztahu tedy působí značně nepřesvědčivě, čemuž nepomáhá právě ani zmatený scénář, z něhož není jasná motivace toho, proč dvojice stále zůstává spolu. Mladý Saša chce v jeden moment Rudovi utéct, následně se ho drží jako klíště, poté se situace zase otočí… Jejich chování tedy často nedává smysl, a to ani vzhledem k jejich věku, a je na něm zkrátka až příliš vidět okaté scenáristické vedení. Zamrzí také fakt, že se vedlejší postavy despotického otce Štěpána Kozuba a starostlivé matky Kristýny Kociánové zredukují na jednorozměrné figurky, přitom jejich větší příběhové zasazení a vývoj by dal Sašově rodinnému podhoubí větší emocionální dopad.

Jenže právě emocionální dopad je i přes velice snaživé mladé obsazení (obzvláště Kanwar Šulc zvládá svůj obtížnější part bez jakýchkoliv problémů) na diváka nulový a sílící pouto postav ani jejich proměnu se nedaří dostatečně prodat. Útěk tedy směřuje v podstatě odnikud nikam, až k nevýraznému konci. Ten je pro diváka jen málo uspokojivou tečkou za road movie dospívajících hrdinů, které sice místy nepostrádá temnou atmosféru, snaha dostat se dětskému trápení pod kůži ale ztroskotává na děravém scénáři a nevýrazné režii.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých filmů poslední dekády.