Emmanuelle
42%
On i původní snímek od Justa Jaeckina, který vznikl na motivy stejnojmenné předlohy Emmanuelle Arsan, není hlavně dnešní optikou kdovíjak provokativní a explicitní. Jedná se o soft erotiku v duchu avantgardy z období, kdy všichni chtěli prolamovat tabu a především evropské publikum si žádalo umělecké znázornění všeho. V tom ale Jaeckin příliš nestíhal a stvořil nevinné exotické béčko o hrdince, jejíž francouzský manžel a vyslanec v Thajsku razí bohémské sexuální smýšlení. Emmanuelle se s pomocí několika nadržených žen i stárnoucího erotického poety dopátrává i jiné než nejpovrchnější podstaty sexu, ovšem konečná zjištění moc zajímavá nejsou.
Remake, v němž kdysi zvídavou postavu elegantně ztvárňuje šestatřicetiletá Noémie Merlant z koprodukční biografie Tár či historické romance Portrét dívky v plamenech, se od celkem nedávné epochy experimentování a západní sexuální revoluce nápadně odtrhává. Volně přitom navazuje na motivy originálu, v němž se mužské postavy baví o sexu v letadle a hrdinka o něm následně fantazíruje. Právě takovou kratochvílí se nová Emmanuelle rozptyluje během letu do Hongkongu, kde jako kontrolorka hotelové kvality dostává od korporace za úkol nalézt nedostatky v perfektně organizované službě. Na záchodku si užije vášnivou chvilku s neznámým mužem a posléze poprvé naváže tichý kontakt s tajemným cestujícím a poté i rezidentem hotelu Keiem (Will Sharpe).
Zatímco Emmanuelle sedmdesátých let se pohybovala v povrchně organizovaném prostředí se služebnými, kteří ji při sexu špehovali a následně se také odběhli vydovádět, nynější hrdinka žije v prostředí absolutního přepychu a milimetrově seřízených služeb. Zejména jakožto kontrolorce jí personál v čele s manažerkou Margot (Naomi Watts) nadbíhá a její život se skládá z nevzrušivé sterilní rutiny. Větší část civilizovaného světa už dnes ostatně žije v pohodlí, vše má na dosah a ani sex už všudypřítomným dopaminovým stimulům nestíhá, tudíž se o mládeži na základě různých studií často píše jako o asexuální.
Přesně to se zrcadlí v charakteru protagonistky, která následuje chvilkové vzruchy, ale už během nich na ni dolehne (znázorněno dramatickým utlumením okolních zvuků a přiblížením na detail), že zůstává nenaplněná. Její životní styl se pro změnu kontrastně zrcadlí v postavě Keie, jenž Emmanuelle svou distancovaností imponuje. Na rozdíl od většinové klientely, která se nechává obskakovat, totiž tenhle zcestovalý architekt vodních přehrad nemá žádnou vysledovatelnou rutinu.
Hrdinka to zjišťuje pomocí komplexního kamerového systému budovy, který má dovoleno se zodpovědným zaměstnancem kontrolovat. Snad nevědomky ji přitahují voyeuristické vrtochy a na kameře vypozoruje také činnost tamní dívky, která chodí každý den k bazénu a do odlehlého přístřešku v zahradách si odvádí mužské klienty. Tato postava odkazuje k mladé dívce s lízátkem z původního filmu, která Emmanuelle učarovala svou přirozeností v sebeuspokojování – také tato scéna se zde variuje a protagonistka, již dle jejích slov při sexu v letadle uspokojovalo i nebezpečí přistižení, objevuje rovněž svou touhu být stalkována.
V těchto motivech se snímek nicméně příliš nepitvá a většinou je nechává ležet ladem, dokud je nemusí symbolicky zúročit během finále, kdy Emmanuelle s poněkud alternativní pomocí Keie konečně poznává erotickou slast. Příběh, jehož projekce zabere zhruba 100 minut, víceméně nikam nespěchá. V honosném prostředí, kde snad i psí lejno dopadává na podlahu posypané kaviárem, se spolu s hrdinkou až zenově pohybujeme v relaxačním orchestru dirigovaném zkušenou Margot, jejíž představa o smyslovém i fyzickém nabuzení spočívá v nepostřehnutelně detailní organizaci.
To samozřejmě protiřečí vášni, kterou by erotické filmy měly už z podstaty vykazovat a kterou v přítmí kinosálu vyhledává také publikum. V tomto ohledu ale cílená sterilita přesahuje žádoucí meze, ačkoli Daiwan nezanedbává pravidelný přísun decentních nahotinek. Scény, kdy koupající se Emmanuelle letmo pozoruje pokojový poslíček, nebo má hrdinka trojku s anonymním párem, ale slouží jen k vyplnění stopáže. Režisérka zdánlivě točí dekonstrukci klasické erotiky ve vztahu k moderní odtažitosti, ale v součtu následuje standardní schéma směřující k závěrečnému stimulujícímu sexu. Ten je na jednu stranu pěkně natočený a postavený na výměně zrcadlících se rolí – Emmanuelle náhle diktuje, organizuje a je dobrovolným objektem voyeurismu, zatímco dosud nezávislý Kei stalkuje a plní její vůli – ale emočně ani senzuálně nás nestrhne.
Přístup k protagonistce je totiž natolik distancovaný, odvážné scény tak neodvážné a tempo rozmělněné do série lehce otupujících, stále stejně rytmizovaných scén, že film nakonec trochu zavání brakovou rozvolněností originálu. Docela zbytečná je například postava zahraničního producenta v podání Jamieho Campbella Bowera, která Emmanuelle pouze navede na finální noční odyseu s prvky Spalující touhy. Tajuplnost a tematickou vytříbenost Kubricka, jenž si ve svém poslední filmu také pohrával s prvky potlačované sexuality a satiricky podaných úchylek smetánky, ale Daiwan neatakuje ani zdánlivě. Emmanuelle funguje jako evropská festivalovka s prvky soft-erotického mainstreamu, jež ve svém sdělení není vůbec pitomá či přehnaně kýčovitá. Naopak je utlumená a nepřitažlivá (vyjma velmi dobré a atraktivní Merlant v hlavní roli) až běda. A to dnes zaujme málokoho.
Prohlédněte si také žebříček nejlepších erotických filmů podle uživatelů a uživatelek Kinoboxu.
60%
Bohémskými proutníky vytvarovaná erotická diva sedmdesátek se v tomto století hledá v luxusním hongkongském resortu, což lze nazvat kompetentní a ve vztahu k dnešní asexuálnější společnosti i promyšlenou nudou. Od erotického filmu, navíc s kořeny v brakovém exploatačním období, ale chceme přece jen něco odvážnějšího a méně odtažitého. Feminističtější tón by přitom nebyl ke škodě, kdyby hrdinka nebyla až tak pasivní a její finální uspokojení tak umělecky a analyticky načančané.
