Bob Dylan zůstává pořád úplně neznámý. Nový film selhává i okouzluje zároveň

Bob Dylan je jednou z největších žijících hudebních osobností, která sebou vždy nesla určitou auru tajemství, rebelie, touhy nenaplňovat žádné žánrové či jiné škatulky i ryzího autentického vystupování, jemuž šlo velmi snadno podlehnout. Není divu, že se těžko uchopitelný hudebník dosud dočkal zejména experimentálního filmu Beze mě: Šest tváří Boba Dylana. James Mangold se podobně jako v oceňovaném Walk the Line o životě Johnnyho Cashe rozhodl jít tradičnější hollywoodskou cestou, která opět vzbuzuje celkem zasloužené ovace. Najít si v ní k hudební hvězdě cestu je ovšem místy složitější.

Bob Dylan: Úplně neznámý nechce obsáhnout celý zpěvákův dosavadní život ani všechny jeho hudební styly a úspěchy. Zde se tvůrci zaměřují na počátky jeho kariéry, konkrétně na raketový vzestup a zrod obří folkové senzace a následnou touhu vzbouřit se konvencím, nesetrvat v jediném žánru a přejít k elektrické kytaře a doprovodné kapele, což příznivci poctivého folku nenesli zrovna pozitivně. Po příběhové stránce se tu tedy v podstatě mnoho nestane. Jedná se zejména o průlet tehdejší hudební i kulturní scénou, kde Dylan působí do jisté míry jako prostředník. Což může být pro jisté diváky celkem problém.

Film lze rozdělit na dvě stránky, které fungují značně rozdílně. Jako životopisný snímek totiž Úplný neznámý příliš nefunguje. O Bobu Dylanovi či jeho minulosti se divák nedozví prakticky nic. Jakékoliv snahy postav dozvědět se o něm něco víc sám zpěvák odpálkuje, ústřední charakter se příliš nevyvíjí a divák se přes jeho neprostupnou slupku, kdy se často chová sobecky a zcela odlišně než okolí, nemá prostor dostat se mu pod kůži, dozvědět se o něm něco více či ho hlouběji pochopit. To je na jednu stranu evidentně tvůrčí záměr. Snímek nechce jeho tajemnou auru narušit a snaží se, aby Dylan k publiku promlouval skrze své texty, autentické hudební podání a jisté náznaky v chování. Což do určité míry funguje, i přesto si k němu buduje divák pouto velmi těžko.

Zvolený styl narace navíc má za následek, že snímek postrádá v podstatě jakýkoliv ucelený děj či výraznější konflikt. Ano, máme tu hudebníkův vztah k ženám – zde zastupovaný silným poutem k přítelkyni Sylvii v podání přesné Elle Fanning a vztahem k písničkářce Joan Baez s tváří okouzlující Monicy Barbaro – či rozdílný pohled na hudbu v porovnání s jeho mentorem Petem Seegerem a finální při o účast na festivalu v Newportu. To jsou ovšem spíš dílčí kapitolky a na 140minutový životopis je to do jisté míry přeci jen málo. Dylanův niterní konflikt ohledně hudby a jeho vztahů se pak vždy nedaří uspokojivě prodat.

Jenže zatímco v rámci životopisného filmu lze mít řadu výhrad, pořád je tu ona druhá stránka. Pokud totiž budeme brát titul zejména jako hudební film, jenž má sloužit jako náhled do (nejen) folkové scény 60. let, funguje snímek na výbornou. Úplně neznámý výtečně šlape jako průlet tehdejším hudebním světem, kdy dostane každá přesně napsaná i zahraná postava svůj prostor zazářit. Zároveň se daří v náznacích okolo atentátu na Kennedyho či strachu z kubánské krize přesně a úsporně prodat tehdejší společenskou i politickou atmosféru, na níž hudebníci ve svým písních reagovali. Výsledkem je výtečná a pohodová atmosféra a hudební óda, v níž se častěji zpívá, než mluví.

Ano, použité nestárnoucí hudební hity, které jsou zde navíc skvěle poskládány k dotváření děje či rozpoložení postav, Mangoldovi trochu ulehčují práci. I přesto vás dobová atmosféra s prostory hudebních festivalů či klubů, v nichž se kromě uzavřeného Dylana pohybuje i moudrý Seeger či alkoholem posilněný Cash, snadno pohltí a ani po dvou hodinách stopáže neomrzí. Jako hudební dáreček plný výtečných písniček a muzikantského „chillování,“ v němž navíc skvěle vynikne Dylanova jedinečnost, šlape film bezkonkurenčně.

Kromě Mangolda, jenž má řemeslo znovu pevně v malíku a po nemastném Indianu Jonesovi si napravuje chuť, za to můžeme vděčit zejména bezchybnému obsazení. Timothée Chalamet je v roli Dylana úchvatný a pohlcující, skvěle okoukal jednotlivá zpěvákova gesta i drobné nuance, díky nimž se do jeho kůže dokonale převtělil a výtečně napodobuje i jeho pěvecký projev, jenž působí podobně autenticky jako originál. Zde je oscarová nominace zasloužená, což platí i v případě již zmiňované Monicy Barbaro či Edwarda Nortona, který táhne snímek s podobnou vervou jako Chalamet a je vždy cítit, když na delší čas zmizí ze scény. Snímek je však hodně silný i ve vedlejších partech a také Boyd Holbrook či Scoot McNairy tu jedou na maximum.

Bob Dylan: Úplně neznámý tedy může diváka stejnou mírou zklamat i pohltit. Coby životopis nepředvádí snímek nic nadstandardního. Bob Dylan stále zůstává nečitelnou, tajemnou figurou, co promlouvá zejména svými texty. Do jisté míry to ukazuje jeho sílu a jedinečnost, na druhou stranu to značí jistou plochost i absenci většího diváckého napojení, což je na ploše přemrštěné 140minutové stopáže přeci jen chvílemi cítit. Pokud ale toužíte po výtečném hudebním průřezu 60. léty s těmi největšími folkovými hity, výtečnými výkony a poctivým režijním řemeslem, uspokojí vás filmový Bob Dylan měrou vrchovatou.

Pokud jste už film Bob Dylan: Úplně neznámý viděli, nezapomeňte ho ohodnotit na Kinoboxu. Podívejte se také na žebříček nejlepších životopisných filmů.