Opičí muž je spíš sympatický než dobrý film. Talentovaný herec si v něm přesvědčivě vybíjí agresi

Patel musel přes svůj nesporný talent vždy překonat o kus víc překážek než jeho britští vrstevníci jako Nicholas Hoult, jenž rovněž začínal ve Skins. A Opičí muž se stal jeho vysněným projektem, v němž se rozhodl pokořit právě ty stereotypy, které vždy brzdily jeho kariéru. Indům je na západě většinou připisována role zženštilých nerdských ájťáků, stydlivých kluků, nejlepších kamarádů. Sám ztvárnil několik takových. Poslední roky proti tomu bojoval v nezávislých dramatech, tím ale rybníček zčeříte jen těžko. Nyní se do toho tedy rozhodl praštit a vytvořit akční nářez, který sám napsal, zrežíroval, vyprodukoval a zahrál si v něm hlavní roli.

Byl to běh na dlouhou trať, a když už se začaly scházet peníze, projekt málem krachnul kvůli covidu. Nakonec se ale podařilo rozjet kamery a upoutat zájem Netflixu. Pro jeho katalog film vzniknul, ale ještě před uvedením ho měl možnost zhlédnout filmař Jordan Peele, jehož horory Uteč, My a Nene patří k nejvlivnějším americkým žánrovkám za dlouhé roky. Peele se rozhodl, že by tohohle filmu bylo pro stream škoda a zakoupil ho od Netflixu pro kinodistribuci. Zaštítil také snímek svým distribučním know how. Nyní tedy Opičí muž vstupuje do kin jako miláček cinefilů se skvělou pověstí z festivalů a obecně jako film, jemuž prostě chcete držet palce.

A o čem Opičí muž je? O bezejmenném mladém muži, který si v anonymní indické metropoli v lidoopí masce přivydělává v poloamatérských klecových soubojích. Ty mají sice zinscenovaný průběh, nedělá je to však o nic méně vysilujícími a nebezpečnými. Náš hrdina má pak za úkol prohrávat. Absence vlastní volby a předepsaný výsledek této obživy jako by byly metaforou celého jeho života, což jen posiluje jeho frustraci. Kid, česky Kluk, jak je někdy oslovován, má ale přece jenom jeden cíl, a sice pomstu, jejíž přesný důvod postupně poznáváme během útržkovitých vzpomínek. V jejím jménu se nechává zaměstnat v luxusním podniku, kam chodí za zábavou všeho druhu lokální i zahraniční smetánka. Brzy nám je jasné, že jeden z klientů tohoto podniku kdysi zničil Kidův život a nyní za to bude muset zaplatit.

Při pohledu na dosavadní kritické přijetí je zjevné, že se Patel dokázal dostat mnoha lidem pod kůži a nabídnout jim právě tu kombinaci zběsilé akce a syrových emocí, kolik potřebovali. V tomto textu si tedy můžeme dovolit trochu odstupu. Monkey Man je totiž vážně v první řadě sympatický, až pak přicházejí další kvality, navíc ne vždy plnými hrstmi. Výsledek trpí tendencí inspirovat se z hned několika zdrojů, jejichž kvalita však pramení z protichůdných směrů, což ne vždy dělá dobrotu.

Jednak tu máme akční film ražení Johna Wicka o chlápkovi, který se neúnavně prodírá davy nepřátel. Jenže Opičímu muži chybí byť náznak nadsázky a Wickova humoru. Keanu Reeves nikdy nepřestává pomrkávat na publikum, oproti tomu Patelův hrdina je pohlcen sebedestruktivní pomstou, která ho velmi bolí. Kid je schopný amatérský bojovník, ale ne terminátor, takže často prohrává a prchá ze scény. Když se ale rozhodne neutíkat, začne být nesmrtelný.

Patel není příliš úspěšný v tom vysvětlit nám, jakou úroveň nadsázky od jeho fikčního světa očekávat. Vývoj toho, co je a není možné, vyznívá frustrujícím způsobem náhodně. Což je tím horší, že Patel rozhodně chce, abychom byli emocionálně napojení na hrdinu a jeho úspěch. Kidovy motivace nejsou jen záminka typu zastřeleného Wickova psa, jeho trápení má být intenzivní a úpěnlivé. Jenže ve chvíli, kdy postava postrádá vnitřek a definuje ji výhradně pomsta, je těžké uchýlit se k empatii, když této pomstě chybí řád.

Najdeme samozřejmě i vliv indické kinematografie – sledujeme hrdinu vzešlého z lidu, aby do něj v průběhu filmu pomyslně vstoupila síla indických božstev a udělala z něj nástroj spravedlnosti proti utlačujícím elitám. To je běžný motiv indických příběhů. Patel ale neví, jak navážno se chce ponořit do nadreálna, takže celá linka Kida skrývajícího se uprostřed filmu v náboženské komuně působí velmi rozpačitě. V autentickém indickém filmu by se z něj po pozření „kouzelných bylin“ nejspíš stal skutečný superhrdina, Patel ale jen neurčitou dobu trénuje u boxovacího pytle. Nejspíš mu to umožňuje mlátit lidi s o kus větší vervou. Možná. Těžko říct. Boxem se živil už před tím, nejde tedy o skutečnou změnu.

Je také zřejmé, že film vznikl pro monitory, nikoliv pro plátna. A není tu řeč o tom, že by obraz vypadal lacině. S Patelem pracoval zkušený kameraman Sharone Meir a je patrný zájem o to, aby byly scény zajímavě nasvícené, měly pěkné kompozice a film vypadal dobře na pohled. Obraz je však „řízlý“ na malý formát, což se někdy projevuje podivně stísněným dojmem. Patel zatím navíc rozhodně nemá režijní cit, aby dorovnal scény americké tradice Johna Wicka, stejně jako není ochotný oddat se excesu indických produkcí.

A co se týče indického prostředí… Přestože jeho nejslavnější role ve Skins a Milionáři z chatrče Patela pevně sepjaly s jeho kořeny, sám se narodil v Londýně, kde prošel kompletním britským vzdělávacím systémem. Dokonce ani jeho rodiče se nenarodili v Indii, ale do indických rodin v Nairobi a v Keni. Zkrátka to je Brit jako poleno. To mu samozřejmě nebere právo se o krajinu svého původu zajímat, nicméně to také vysvětluje, že jeho vize Indie působí jakoby nahlížena zvenčí, spíš prostřednictvím konzumace popkulturních produktů, sledováním zpráv a informacemi z druhé ruky než vlastní živou zkušeností.

Kid nevyznívá jako postava, která v zobrazeném světě skutečně žije. Jeho výchozí situace připomíná Ramba, když je mezi filmy uklizen v nějakém exotickém klášteře a čeká na povolávací rozkaz. S místní komunitou koexistuje, ale není její součástí – nemá tu blízké přátele, rodinu, není plně sžitý se sociální strukturou. Je podivné, že Kid působí úplně stejně, přestože by v tomto prostředí měl trávit čas od útlého dětství. Nicméně vzhledem k tomu, že celá komunita je složena výhradně ze stereotypních výjevů kapsářských gangů, náboženských sekt a mafiánů, si jde stěží představit, jak by v tomto světě žil kdokoliv. Opět s tím, že nadsázka není dost jasná a přiznaná na to, aby bylo snadné ji přijmout.

Hnacím motorem filmu je rozhodně agrese. Patel se nepokouší moralizovat ani nic vysvětlovat. Nasedá na vlnu „eat the rich“ sentimentu a prostě rozmlátí hubu všem, kteří stojí mezi ním a představiteli elit. Jednak mu zabili mámu a jednak tyranizují chudinu, takže není třeba řešit nic dalšího. Tím, že Kid přijímá roli ochránce komunity, prakticky mizí důvod tápat nad sebedestruktivní zbytečností osobní pomsty. Je sice trochu bizarní, s jakou vervou jej zdánliví pacifisté postrčí k roli vražedného stroje, těžko ale říct, jestli o tom vůbec máme při sledování uvažovat. Kidův život nepřesahuje jeho aktuální misi, nedává tedy velký smysl přemýšlet alternativách – existuje jen proto, aby se mstil, tak šup šup.

Text vyznívá dost negativně. Nakonec je tedy třeba připomenout, že jde vážně o sympatický film, jenž působí jako autentická snaha Deva Patela vybít ze sebe frustraci z toho, že filmový establishment pro něj nemá dost místa. Tenhle metanarativ pak zuby nehty drží pohromadě film, který je, upřímně řečeno, sám o sobě dost zmatený, neucelený, nejasně definovaný a realizovaný se zjevným zájmem, ale bez finesy. Rozhodně je možné výsledku propadnout a užít si ho. Najdeme v něm spoustu nápaditosti a vervy, i když nevyniká v žádném specifickém aspektu.