Černošský autor v Americké fikci nechce být stereotypem. Oscarový film se potýká s pokrytectvím

Padesátník Monk (Jeffrey Wright) je talentovaný, ale nepříliš úspěšný spisovatel. Prakticky každý se shoduje na tom, že jeho knihy jsou skutečné „vysoké umění“, nikoho však moc nezajímá. Nepomáhá si svou konfliktní osobností, kdy například rád pokládá lidem nepříjemné otázky a od každého očekává tvrdou sebereflexi. Jeho kolegové ho nyní požádali, aby si dal raději pauzu od výuky na vysoké škole – jeho studenti z něj byli na nervy.

Vydává se tedy do rodného města, kde zjišťuje, že svět, který opustil, zůstal nepřekvapivě beze změny. To se má však brzy změnit. Jeho matka (Leslie Uggams) projevuje první náznaky Alzheimerovy choroby, jeho bratr (Sterling K. Brown) coby čerstvě vyoutovaný gay žije drogami a náhodnými sexuálními styky a jeho sestra (Tracee Ellis Ross), k níž má nejblíž, tragicky umírá na infarkt. Náš hrdina se tedy musí postarat o matku, na což potřebuje víc peněz, než kolik aktuálně má. A pak se musí vypořádat vlastní kariérní a životní frustrací.

Monk má pocit, že je společností tlačen k tomu, aby plnil roli užitečného afroamerického idiota. Liberální společnost je fixovaná na to, aby dávala „barevným hlasům“ prostor, nicméně se pak od těchto hlasů čeká, že ztělesní stereotypy a stanou se karnevalovou atrakcí pro bílou většinu. Pro tichého intelektuála tmavé pleti není místo. Z hecu se tedy rozhodne pod pseudonymem napsat tu nejkýčovitější a nejvíce stereotypní knihu, která obsahuje ta nejurážlivější klišé o afroamerickém životě, jaká ho napadají.

Jak asi tušíte, z knihy jsou nakladatelé naprosto u vytržení. Monk svou práci myslel jako košatý způsob, jak jim říct „fuck you“, místo toho mu začínají za publikování nabízet statisícové zálohy. Na rozdíl od Brooksových Producentů s podobnou premisou však není tato záměrně špatná práce považovaná za parodii. Bílé elity jsou tak mimo, že performují dojetí a předhánějí se v tom, kdo drama o černém recidivistovi se srdcem ze zlata zasype více superlativy. K nekonečné Monkově frustraci se však s knihou nakonec ztotožní i mnozí Afroameričani.

Nejvděčnější rovina Americké fikce je kritika korporátního zneužití progresivních hodnot. Snímek zobrazuje satirickou formou způsob, jímž jsou v jádru správné teze v kontextu kapitalistického trhu změněny v produkt určený pro většinové zákazníky. Tato kritika může uspokojit konzervativce i progresivce, byť obě skupiny z opačného důvodu.

Opakovaným motivem tu je, že Monkovi běloši vysvětlují, jak by se měl správný černoch chovat a jakou roli ve společnosti by měl plnit. „Musíme dávat prostor barevným hlasům,“ vysvětluje komise literárních cen, proč má Monkova kniha vyhrát – přestože proti jejímu ocenění protestují oba Afroameričané v porotě.

Americká fikce ale není tak přímočará. Tato rovina jen slouží hlavnímu, mnohem intimnějšímu tématu hledání Monkovy identity. Mnoho svých problémů, spíš většinu, si působí tím, jak moc je posedlý touhou zbavit se nálepky „černocha“. V jedné z úvodních scén ho vidíme hádat se s prodavačem v knihovnictví o tom, že jeho knihy nemají být vystaveny v sekci „černá literatura“, ale mezi běžnou fikcí. Tomuto impulzu jde lidsky rozumět, jenže problém je, že Monk tento princip uplatňuje na vše a snaží popřít realitu vlastního života. Odmítá cokoliv, co považuje za „stereotyp“, a to i v případě, že jde o události, které se skutečně dějí okolo něj.

Při představení děje jste si možná řekli: „Matka s Alzheimerem? Gay bratr na drogách? Trauma ze smrti sestry? Můj bože, celá jeho rodina je jedno velké filmové klišé!“ A skutečně, z našeho úhlu pohledu to působí trochu směšně. Dává smysl, že coby diváci se nad tím trochu ušklíbneme. Problém je, že stejný nadhled jako by chtěl volit Monk. V záchvatu hněvu dokonce ukončí svůj rodící se vztah proto, že se jeho jinak milionové partnerce (která o podvrhu neví) Monkův román upřímně líbil. Nikdo, kdo se tak moc ztotožňuje se stereotypy, nemá v jeho životě co dělat! Neuvědomuje si, že teď je to on sám, kdo říká ostatním, jak má vypadat, chovat se a žít „pravý“ černoch.

Jenže skuteční lidé musí čelit tomu, že velká část života je složena z klišé a stereotypů. Jistě, je chyba zplošťovat bytosti z masa a kostí na statistiku, zároveň však nejde existovat bez akceptování rutiny. Nevyhnutelnou realitou pak je, že pro etnické a národnostní minority není možné se jen tak zřeknout svého původu bez toho, aby se zároveň zřekly velké části své historie a identity. Jedná se o těžko rozluštitelný rébus, protože Monk musí na jednu stranu „pravdivost“ některých klišé připustit jako svou neoddělitelnou součást, na druhou však právě takové stereotypy, když jsou vytrženy z kontextu, zbaveny nuancí a zneužity, mohou být příčinou či důsledkem jeho podřadného postavení ve společnosti. Jak proti tomu bojovat a nezbláznit se?

Americká fikce tuto situaci rozebírá velmi důsledně a košatě. Jedná se o ten typ „horizontální“ satiry, která pojmenovává spoustu jednotlivostí a doufá, že díky kvantitě individuálních pozorování vznikne komplexní celek. A ve velké míře se to daří. Je radost snímek sledovat, proplouvat jím a čekat, s čím přijdou tvůrci v další scéně. (Na spoustu témat v recenzi ani nezbylo místo, třeba na motivy elitářství, umělecké reprezentace, nepřístupného génia.)

Tento přístup ale riskuje neuspokojivost při detailnějším zkoumání. Film si pokládá snad každou otázku k tématu, která vás napadne, ale málokterý jeden okamžik se věnuje víc než jedné věci naráz. Modelové situace jsou čisté a jednoznačné, každá replika má jeden smysl, každá vedlejší postava plní jednu roli. Obzvlášť celý mechanismus publikace Monkovy knihy a následný mediální kolotoč vyznívají jako více stylizovaná parodie než zbytek filmu. V některých momentech se pak nedá zbavit dojmu, že film je produktem stejného únosu progresivních hodnot povrchní komercí, kterou kritizuje.

To by samo o sobě bylo trochu moc příkré. Není ale nakonec celkem divné, že film kritizující liberální pokrytectví dostal cenu od nejpokrytečtější liberální organizace – Oscarů? To představuje podobnou nepříjemnost, jako když Ricky Gervais, člověk absolutně posedlý opakováním toho, že říká zakázané a nepřípustné věcí, vyhrál za své výstupy Emmy. Americká fikce je nakonec pořád bezpečná, úsměvná podívaná. To není nic špatného, ale není to ani zázrak.