Anne Frank si zaslouží lepší film, animák o jejím osudu bude leda mučit děti během školních exkurzí

Jakýkoliv film na motivy života Anne Frank to bude mít vždy těžké. Jde o látku, která svou notorickou známostí působí už poněkud těžkopádně. Potřebujeme tenhle příběh, který známe zpaměti, slyšet znovu? Tíha tématu navíc prakticky znemožňuje uvažovat o něm v nadsázce nebo nějak zvlášť toužit po jeho dekonstrukci – různě převráceném smyslu příběhu.

Anne Frank se nad kulturní a obecně společenskou sférou tyčí jako monolit, který má jednu přiřazenou hodnotu navěky ztraceného čistého potenciálu, již všichni z dobrého důvodu respektujeme a nemáme potřebu s ní manipulovat.

Stačí vzpomenout, jak před pár lety popový zpěvák a „nepřítel dobrého vkusu“ Justin Bieber při návštěvě jejího úkrytu v Amsterdamu vepsal do návštěvní knihy, že Anne obdivuje a přál by si věřit, že kdyby žila v současnosti, byla by jeho fanynkou. Vlastně nešlo o absurdně troufalé přání, Anne byla v mnoha ohledech obyčejnou patnáctiletou dívkou, která milovala hollywoodské celebrity – myšlenka, že kdyby se narodila o šedesát let později, patřila by k fanklubu celosvětově populárního zpěváka cílícího právě na dospívající holky, není vůbec přitažená za vlasy.

Tenhle „pokus přivlastnit si Anne“ byl přesto vnímaný jako mezinárodní skandál. Ukazuje se, že o Anne nejsme schopní uvažovat jako o živoucí bytosti, ale jako o skoro andělském ideálu, který by se nikdy nemohl ušpinit povrchní kanadskou pop-music. Jen pomýšlet na to je urážka obětí druhé světové války.

Tato situace by byla skvělým výchozím bodem pro odvážného umělce, který by odvyprávěl příběh spíš o nás než o Anne Frank. Těžko si představit jiný způsob, jak její příběh produktivně zužitkovat. Kde je Anne Franková? má ke konkrétnímu přesahu párkrát nakročeno, ale výsledek je velmi nedůsledný a polovičatý. Vlastně je překvapivé, že snímek na Anifilmu vyhrál cenu v kategorii filmů pro dospělé, protože jediný způsob, jak tento projekt nějak legitimizovat, je coby trestuhodně didaktické převyprávění příběhu Anne těm, kteří ho nikdy neslyšeli. Takže dětem.

Jedné bouřlivé noci jsme v domě Anne Frank, proměněném nyní v muzeum, svědky čehosi velmi podivného – z jejího deníku vyskočí Kitty. Imaginární dívka, jíž osamocená Anne svůj deník adresovala. Kitty má jen ty informace, jež Anne stihla zapsat, a netuší tedy nic o jejím osudu. Vydává se svou nejlepší kamarádku hledat, protože ví, že její povinností je dělat Anne společnost. A protože si s sebou vezme i originál deníku, je jí nakonec v patách celé město.

Kitty se setkává s moderním Amsterdamem, kde každá druhá instituce pojmenovaná po její kamarádce, což je pro ni velmi podivné. Rozhodne se tedy zjistit pravdu a postupně míří k nevyhnutelnému skličujícímu zjištění. Zde leží první neproměněný potenciál, kdy tvůrci zobrazí vyprázdněnou všudypřítomnost „brandu“ Anne Frank, ale nijak s ní dál nepracují.

Snímek se dělí na pasáže, během nichž sledujeme flashbacky z pohledu Kitty, a na úseky v současnosti, kdy naopak nevědomé Kitty někdo vysvětluje, co se událo po zmizení Anne. To vše s nápaditostí hodiny dějepisu na druhém stupni základní školy. Tuto roli bude ostatně film jistě plnit i v praxi a nejde než litovat nebohé žáky, které učitel zabarikáduje v kinosálu.

A nakonec nezbývá než politovat i Anne, která se stane nudnou neživotnou ikonou pro další generaci dětí. Tvůrci mají tak pramalý cit pro drama, že i velké odhalení smrti Anne je odbyto velmi neefektivně a je takřka okamžitě zamluveno další historickou lekcí. Tohle měl být vrcholný okamžik filmu! Vždyť co jiného v něm vůbec hledat?

Našli bychom snahu vystavět paralelu mezi současným zacházením s válečnými uprchlíky a Židy během druhé světové války. Kitty na své cestě potkává skupinu migrantských dětí se zkušeností, která je jí velmi povědomá. Podle závěrečné konfrontace s představiteli zákona se dokonce zdá, že tato paralela by měla být jedním z hlavních témat filmu, protože je na ni najednou stržena veškerá pozornost. A je to skvělý nápad!

Nicméně vzhledem k tomu, jak nepřirozeně tato náhlá změna působí, vzniká dojem jakési pozdní vsuvky, ke které se tvůrci uchýlili, když zjistili, že jejich film vlastně o ničem není. Zpětně snad můžeme spekulovat o tom, jak tvůrci chtěli, aby do sebe všechno hezky zaklaplo, ale rozhodně se jim tohoto efektu nepodařilo docílit.

Máme tu tedy film, jehož hrdinkou je imaginární postava bez osobního konfliktu. Jde o v kontextu příběhu smyšlenou dívku, jejímž smyslem je být dokonalou kamarádkou, tuto svou podstatu zná, nemá s ní problém a podle toho se chová. Trávit s ní čas není zajímavé. Kitty je prázdná nádoba bez minulosti a budoucnosti, které musí lidé na ulici přeříkávat příběh, jejž všichni ostatní znají, aby se nakonec rozplynula v prach, když už jí není co říct.

„Románek“, který prožívá s utečeneckým chlapcem (jenž sám působí jako mrtvolný ideál), je tak platonický a abstraktní, že ho nejde chápat jinak než jako vyplýtvanou stopáž. Vždyť i do dnešních vydání deníku byly navráceny dříve vypuštěné pasáže, kde Anne otevřeně rozebírá své objevování sexuality, tak proč najednou tahle sterilita?

Výtvarná stránka filmu je navíc velmi nudná a neobjevná. Panenkovské oči postav působí až nepatřičně. Největší problém způsobuje původní zvuková stopa, každá linka dialogu jako by byla ustřižena o zlomek vteřiny později, než by měla, což evokuje velmi mechanický dojem. Možná to souvisí s tím, že pro tvůrce není angličtina jejich rodný jazyk, mít však u profesionálního primárního dabingu takový dojem, dnes není zvykem. (Čeští diváci a divačky v kinech možná díky lokálnímu dabingu tento problém mít nebudou.)

Na filmaře nejde klást nárok, aby příběh Anne Frank nějak aktualizovali a posunuli – to je příliš těžký úkol, kterého se nemůže chopit každý. Samozřejmě by se dalo říct, že pokud by se dalo od někoho čekat „něco víc“, tak od Ariho Folmana, jehož Valčík s Bašírem je určující animák pro dospělé a jeden z nejvýraznějších příspěvků světové animace posledních 15 let. I pokud ale přistoupíme na to, že stačí převyprávět známý příběh zajímavým způsobem, aby ho se zájmem přijala další generace dětí (a možná u toho načrtnout paralely k zacházení se znevýhodněnými minoritami v dnešní době), tak tvůrci Kde je Anne Franková? selhali.

Otázku, kterou si pokládají samotným názvem svého filmu, pořádně nezodpoví. Anne není o nic víc v jejich filmu, než je na své stránce na Wikipedii. Ta jde alespoň rovnou k věci.