Recenze: Paralelní matky jsou citlivým melodramatem se silným tématem a výbornými herečkami. Zasloužily by si ale vhodnější závěr

Dvě nastávající matky, Janis a Ana, se potkávají v nemocničním pokoji, kde se připravují na porod. Obě jsou nezadané a obě otěhotněly neplánovaně. Fotografka Janis (Penélope Cruz), žena ve středním věku, se na miminko těší. Zato puberťačka Ana (Milena Smit) je z nadcházejícího mateřství spíš vyděšená. Mezi ženami se během pobytu v nemocnici vytvoří přátelské pouto. Ještě však netuší, že toto náhodné setkání zkomplikuje a zásadním způsobem změní jejich životy.

Paralelní matky jsou novým dramatem Pedra Almodóvara, autora mnoha slavných a oceňovaných filmů jako Vše o mé matce, Mluv s ní nebo Bolest a sláva.

Příběh stojí na velmi silném tématu – záměna dětí po porodu. Janis poté, co otec dítěte, antropolog Arturo (Israel Elejalde), prohlásí, že si chce nechat udělat test otcovství (jelikož mu nedávno narozená dívenka dle jeho názoru není vůbec podobná), provede test sama sobě, jehož výsledek pro ni skončí šokem. Několikaměsíční holčička, o kterou se od porodu stará, zcela jistě není její dcerou.

Nedlouho poté Janis náhodou potká Anu, jež si zrovna vydělává jako servírka. A jelikož má podezření, že její dítě vychovává právě Ana, nabídne jí práci chůvy, aby tak mohla lstí získat vzorek její DNA a ověřit si tak svou hypotézu. Než se jí to však povede, zjistí něco strašného.

Almodóvar ústřední téma využil k natočení decentního, k oběma hrdinkám empatického příběhu o dvou matkách, které se ocitnou ve velmi tíživých životních situacích, jež odstartovalo právě nečekané mateřství.

Matkám a jejich nelehkým osudům se držitel dvou Oscarů významně věnuje v celé své obsáhlé filmografii. Tentokrát tak činí formou téměř ryzího melodramatu. Herecky velice kvalitně obsazeného (Cruz i Smit jsou dokonale přirozené), formálně převážně konvenčního a divácky vstřícného a komfortního. Tím se liší od některých starších režisérových děl, která byla kromě jiného specifická svou opodstatněnou provokativností (Vše o mé matce) či svěžími žánrovými hrátkami (Špatná výchova).

Dějové zvraty, které Paralelní matky obsahují, jsou někdy snadno předvídatelné, jindy ale prakticky vůbec. Minimálně jeden, jenž obě ženy nenávratně ovlivní, je hodně bolestivý – ten bude v publiku rezonovat patrně nejvíce. Jiný zase působí trochu nevěrohodně a ve výsledku je možná i poněkud nadbytečný.

Snímek s citem a pochopením staví protagonistky před složitá dilemata, jimž by nechtěl nikdy čelit žádný rodič. Premisou je tak blízký např. nedávným českým Kukačkám, které však téma výměny dětí ihned po porodu pojaly zcela jinak. Předně v tom, že v seriálu z produkce ČT se rodiče o záměně dozvědí, až když jsou děti mnohem starší.

Asi nejproblematičtější částí filmu je jeho finále. Ke konci dá totiž Almodóvar před hlavní zápletkou přednost vedlejšímu tématu, jemuž se do té doby věnuje pouze okrajově. S Arturem se Janis seznámív souvislosti se snahou zorganizovat vykopání masového hrobu, v němž jsou pochována těla fašisty zavražděných odbojářů, mezi nimiž byl pravděpodobně i Janisin pradědeček, za vlády generála Franca. Právě na tuto dějinnou křivdu se věhlasný autor v závěru zaměřuje natolik, že příběh, jenž je zcela primárně o útrapách svobodných matek, tak místo adekvátního katarzního rozuzlení spíše vyšumí do ztracena. A to je škoda, protože s přiléhavějším koncem by si Almodóvarův jinak zdařilý nejnovější počin určitě vysloužil nějaké to procento navíc.

Hodnocení: 65 %