Recenze: Possessor - jeden z nejkrvavějších filmů roku neskrývá umělecké a intelektuální ambice

Possessor je mou první zkušeností s tvorbou čtyřicetiletého Brandona Cronenberga, jehož první celovečerní počin Antiviral si odbyl premiéru v Cannes již před osmi lety. Letošní novinka, pojednávající o futuristické infiltraci těla i mysli do osoby hostitele, sklízela nadšené ohlasy z festivalu Sundance a řadila se k nejzajímavějším hororovým produkcím poslední doby, a to i díky účasti herců jako Jennifer Jason Leigh nebo Sean Bean. Zápletka se konkrétně točí kolem společnosti, která skrze mozkové implantáty dokáže propašovat do těla jiného člověka jejich speciálního agenta a následně jeho tělo přimět, aby páchalo štědře zaplacené atentáty na významné osoby. Jeden z hostitelů však nechce dát svou kůži lacino a začíná krvavý souboj identit, který připomíná Davida Cronenberga často v tom nejlepším možném světle.

Pokud náhodou nemáte žádné zkušenosti s tvorbou Cronenberga staršího, jistě se sluší dodat, že dlouho před Východními přísliby či Dějinami násilí platil za čelního představitele tzv. 'buddy hororu', v němž dochází k rozkladům fyzické i psychické stránky člověka vinou moderních technologií či ke smazání rozdílů mezi oběma zmíněnými, přičemž nechybí krev, sex a násilí. A to všechno vlastně Possessor splňuje a divákovi, jenž od filmu z dílny Cronenberga mladšího něco konkrétního očekává, nezůstane nic moc dlužen. Krvavých výjevů je dost a minimálně jeden patří do kategorie vskutku nepříjemných, sexu se herci nebojí a občas se dočkáme i necenzurovaného pohledu na genitálie (ne že bych o to v hlavně případě mužů kdovíjak stál) a vše ozvláštňuje zajímavý námět, jenž sice není zcela novátorský, ale jeho přímočaré osmdesátkové využití má své nesporné kouzlo.

Už od počátku je jasné, že Cronenberg mladší opravdu umí navozovat

atmosféru a také cílevědomě pracovat s celým barevným spektrem, díky čemuž vytváří vtahující kulisu futurismu, zabalenou do stylistické strohosti a minimalistických prostředků. Do popředí ale nevystupuje aranžmá světa, nýbrž především zmíněné fyzično kolem dvou hlavních aktérů, kteří postupně splývají v jeden nesourodý organismus, jehož jednání vede stále k dalším nevyhnutelným tragédiím. V tomto směru film neustále podbízí nějaké otázky a v poslední třetině dobře zúročuje dílčí motivy, které v úvodu a v souvislosti s postavou agentky jen lehce naznačoval. A byť v závěru pár otázek zůstává, tak dramatický oblouk kolem zdvojené identity nepůsobí vůbec blbě a naopak minimálně napoprvé vzbuzuje dojem, že má co sdělit.

Řemeslnou chytrostí a efektivitou se tak daří maskovat fakt, že pod povrchem příběh moc silný a komplexní není. Na to, že koncept filmu atakuje vysoce ambiciózní myšlenky o ztrátě vlastní identity v technologicky vyspělém světě, který rozpouští psychické a morální bariéry, titulní vnitřní konflikt mezi dvěma aktéry v jediném těle zastavuje svůj potenciál na jedné atmosférické koláži, která přitom danou linii nikam příliš neposouvá. Naštěstí pro Cronenberga to ale zase tolik nevadí, neboť i přes psychologickou mělčinu lze snímek v pohodě akceptovat jako vizuálně osobitý a soudržně odvyprávěný zářez do žánrového bezčasí, kde se střetává násilí a témata z osmdesátých let s futuristickým námětem, jehož aktuálnost dost možná jen poroste - a navíc musím konstatovat, že ani jeho otec ve svých nejslavnějších subžánrových dílech po psychologické stránce dvakrát nepřesvědčoval.

Possessor je zajímavým formálním dílem, na kterém je možná vidět, jak učenlivý syn urputně navazuje na svého slavného otce, ale proč mu to vyčítat, když tak činí natolik sebejistým a soudržným způsobem. Ideální snímek pro ty, kteří chtějí vidět fyzickou surovost klasických hororů a zároveň baží po originálních schématech, jejichž sdělení se nezastavuje jen u samotného násilí coby prostředku i cíle. Nejde sice o žádný pamětihodný zážitek a z daného konceptu by se určitě dalo vytěžit více, ale sympatická přímočarost, stylistická jistota, dobří herci a přehršel 'sub'žánrových atrakcí by měli především obdivovatele díla Cronenberga staršího potěšit. A pokud patříte k těm divákům, které stále neomrzely kruté osudy Seana Beana na filmových plátnech, tak vězte, že zde si pro něj režisér nachystal něco skutečně pikantního.

Hodnocení: 75%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE