První znamení: Přichází satan!
67%
Při sledování si člověk v první řadě uvědomí, jak se filmy v 70. letech mnohem obratněji vyprávěly a jak dokázaly vést pozornost směrem k atraktivní zápletce, aniž by přestaly zásobovat myšlenkovými a formálními podněty. To se týká také klasiky Richarda Donnera, v níž Peck nevědomky adoptuje sémě zla a v detektivní rošádě musí odvracet jak dílčí nebezpečí podobné nástrahám z Nezvratného osudu, tak i potenciálně apokalyptické následky Damienovy působnosti.
První znamení v režii televizní matadorky Arkashy Stevenson vstoupilo do kin jen krátce poté, co Sydney Sweeney coby zbožná jeptiška záhadně otěhotněla v hororu Neposkvrněná (Immaculate). Oba snímky pojí až podezřelé dějové podobnosti včetně prostředí, protagonistky zatažené do satanistického spiknutí převlečeného za boží poslání nebo příklonu ke krvavým italským hororům a tzv. nunspolitation subžánru. V něm mají jeptišky hříšné myšlenky, násilí střídá nahotu a viníkem je většinou amorální církev.
Zatímco Neposkvrněná zalátala dějové mezery celkem intenzivní kadencí stupňovaného teroru a fyzického utrpení protagonistky, První znamení má už z podstaty větší a vznešenější ambice. Navazuje se v první řadě na respektované dílo s charakterní hvězdou v hlavní roli, což zřejmě vyústilo v obsazení britských osobností jako Bill Nighy, Ralph Ineson a Charles Dance. Příběh rovněž viditelněji sklouzává k závažným tématům znásilnění či sekularismu a didakticky znázorňuje zrod fatálního mesiáše prostřednictvím středověké ideologie. Děj se ostatně odehrává roku 1971 v rozpolcené společnosti, kdy radikálové z obou konců politického a ideového spektra v podstatě vyjadřovali absenci božího či obecně jakéhokoli morálního řádu.
Snímek ovšem trvá dvě hodiny a dal by se shrnout ve dvou větách – těm, kteří mají v živé paměti Neposkvrněnou či sedmdesátkový originál, by stačila možná i jediná. Američanka Margaret (Nell Tiger Free) začíná vyučovat v římském klášterním sirotčinci, kam ji doporučil starý známý kardinál Lawrence (Nighy). A dál se jede podle očekávaného mustru, který namátkou kombinuje prvky z původního filmu (dvě skoro shodná úmrtí, následování záhady tří šestek), jeptiškovská psychická muka a dnešní horor pro mládež, v němž se musíme pravidelně pro nic za nic lekat a pokud možno nepřemýšlet.
Výsledkem je nepříjemná atmosféra s agresivním zvukem a několika scénami, které méně otrlého diváka možná v kině zaskočí. Margaret si prochází peklem, ovšem opravdu intenzivní fáze nastupuje až v posledních dvaceti minutách, kdy už příběh vyloží všechny karty. V sirotčinci se do té doby děje cosi nekalého, přičemž tvůrci si drží odstup a neobeznámenému publiku chtějí dopřát radost z nečekaného zvratu, jehož oddalování je zdlouhavé a neefektivní. Podezřívavou Margaret v uvažování usměrňuje zneklidněný otec Brennan v podání Ralpha Inesona, jehož si v originále zahrál Patrick Troughton. Ten protagonistku opakovaně varuje podobně jako později (respektive předtím) Peckova hrdinu, ale většinu času je uklizený v hotelovém pokoji a vyčkává, až Margaret procitne sama objevením tajné krypty a…
Stejné jako vždycky. Nejhorší na tomto druhu okázale mysteriózních hororů bývají naprosto iracionální reakce postav na zcela mimořádné a děsivé jevy, což si První znamení neodpouští. Sledujeme šachovou sadu tradičně postavených figur, které skončí přesně tak, jak si výchozí situace žádá. Lidé, kteří neviděli žádný podobný snímek, asi mohou v napětí očekávat naplnění biblického varování a fandit sympatické Tiger Free, která odevzdává maximum a na rozdíl od slavnějších tváří nemá jen rutinní úlohu na výplň. Těžko si však představit, že by takto neadekvátně dlouhý a zbytečný film mohl potěšit někoho, kdo chová náklonnost ke stále působivému originálu, potažmo měl husí kůži u stále nepřekonané Rosemary má děťátko.
První znamení je snímkem našroubovaným na slavného předchůdce přesně tím stylem, který vás už po zhlédnutí traileru napadne. V závěru možná budete mít shodné, i když zcela obráceně vyvolané pocity jako u vetřelčích prequelů Prometheus a Covenant. Také ty horko těžko dospěly do pomyslného bodu nula, k čemuž musely podstoupit dost bezprecedentní filosofickou odyseu plnou nezodpovězených otázek. Nový Přichází Satan zásadně nefilosofuje a k Damienovi dokulhá doslovně a bohužel i nudně. Přilepšuje mu především solidní výprava a již dost rozšířené povědomí o satanismu, díky čemuž daná zápletka nepůsobí až tak nereálně, minimálně co se týče lidského fanatismu.
45%
Prequel jednoho z nejproslulejších hororů 70. let nedokáže zakrýt, že každý zvrat, gesto i lekačka jsou odněkud převzaté a směřují k nevyhnutelnému finále. Navzdory kvalitní výpravě dostáváme zdlouhavý klášterní horor, který může překvapit opravdu jen při neznalosti původního filmu – v tom případě ovšem řadu drsných scén nelze pobrat a vztáhnout k příběhu opřenému o jediný zásadní zvrat.
