Oscarový favorit Víly z Inisherinu sleduje rozpadající se přátelství v divokém Irsku. Možná se budou i řezat prsty

Pádraic Súilleabháin (Colin Farrell) žije začátkem dvacátých let minulého století klidný, tichý a poněkud nudný život na irském ostrůvku, který naštěstí leží stranou občanské války probíhající na pevnině. Jeho každodennost zpestřuje sečtělá sestra (Kerry Condon) a nejlepší kamarád, místní hudebník Colm Doherty (Brendan Gleeson).

Tak tomu tedy bylo až doposud. Colm se jednoho dne rozhodne, že už se s Pádraicem přátelit nechce. Po jeho naléhání mu vysvětlí, že se potřebuje soustředit na hudební tvorbu, jež mu má zajistit nesmrtelnost, a Pádrai je jednoduše moc hloupý na to, aby přátelství s ním bylo dostatečně intelektuálně podnětné. Pokud si to Pádraic nenechá vysvětlit a bude ho nadále otravovat, uřízne si Colm za každé nepříjemné setkání prst, aby dal najevo, že svůj odpor myslí vážně. A ano, myslí.

Víly z Inisherinu jsou na pohled krásný film. Kamera Bena Davise se kochá přímořskou krajinou, jak jen může, a výjimečně přítomná hudba podtrhává mystickou atmosféru. Herci odvádí špičkové výkony, o trochu expresivnější než čistý dramatický realismus, ale stále ne v rovině karikatury či archetypu. Proměně většiny hereckých nominací na různých filmových cenách může zabránit jen nezvykle velká konkurence mediálně vděčnějších titulů. Jak je tomu ale u McDonagha vždy, těžiště zážitku se nachází v realizovaném scénáři.

Od dob V Bruggách a Sedmi psychopatů se McDonagh posunul od frašky k víceméně realistickému dramatu Tři billboardy kousek za Ebbingem, lze tedy očekávat velkou škálu stylizace. Víly pak volbou filmové řeči evokují spíš poslední jmenovaný, formálně klidnější film, přesto není nejlepší nápad chápat příběh příliš doslova a rýpat se v psychologii postav. Na to je McDonagh moc velký rétor a jeho dialogy i monology trpí terminální a neléčitelnou fází syndromu Aarona Sorkina. Tedy milují samy sebe a před přesvědčivostí dávají přednost tomu, aby postavy vedly jeden košatý rozhovor za druhým.

Problém nastává hlavně u Pádraica, a to hned dvojnásobný. Na základě podávaných informací si nejsme jistí nejen jeho intelektuální úrovní, ale ani tím, nakolik v ní má jasno McDonagh. Je například zjevné, že Pádraica od ostatních odlišuje především jeho emocionální inteligence (pokud použijeme tento kontroverzní termín). Naznačuje to třeba jeho láska ke zvířatům.

V důsledku podmínek jeho života je to omezený člověk, ale není omezenější než jiné postavy, s výjimkou své sestry a samotného Colma. Samozřejmost, s jakou filmový svět přijímá tezi, že je „hloupý“, tedy působí zvláštně. Zdá se velmi reduktivní číst příběh jako střet chytrého člověka, který tváří v tvář své smrtelnosti ztratil trpělivost s hloupostí. Přitom vyprávění jako by s tímto předpokladem počítalo.

Mnozí lidé z okolí se diví, proč se Colm s Pádraicem vůbec kdy přátelil. To je ale pozoruhodné jen tehdy, pokud dvojici vyjmeme z filmu a zasadíme ji do současného světa. V kontextu prostředí, v němž se oba muži pohybují, jejich přátelství dává naprostý smysl. Pádraic sice Colmovi nestačí ve vzdělání a schopnosti artikulovat „hezky“ myšlenky, zároveň je ale jediným mužem široko daleko, s nímž může stárnoucí intelektuál najít společnou řeč alespoň v intuitivní rovině.

Totéž platí opačně, proto se Pádraic pokouší přátelství zachránit, přestože by měl mít menší problém najít nové kumpány než jediný „profesionálně přemýšlivý“ člověk na ostrově. Jeho schopnost rozeznat unikátnost a hodnotu komunikace s Colmem sama o sobě dokazuje, že nemůže být tak prostý, jak se všichni ve filmu tváří.

Přinejmenším po monologu uprostřed filmu, v němž velmi trefně pojmenovává své pocity, už si nikdo z řad postav ani publika nemůže myslet, že jde o hlupáka. Tomu je možné uvěřit, pokud zcela opustíme doslovnost a připustíme, že tento film pracuje s avatary, jejichž prostřednictvím autor exhibuje mimo bezprostřední kontext. Hloupý člověk může velmi trefně a sebereflexivně pojmenovat své emoce, aniž bychom z toho mohli vyvozovat něco o jeho inteligenci. Takový přístup je možný, jenže chce po nás McDonagh, abychom ho volili? Sám Colm se po zmíněném monologu diví, jak chytře najednou Pádraic mluvil, což může značit marnou scenáristickou snahu zalátovat vzniklé díry v logice. To už je ale trochu pozdě.

Když se to vezme kolem a kolem, největším aktem hlouposti vyjádřeným ve filmu je Colmova náhlá touha tvořit nesmrtelné umění namísto rozvíjení pomíjivého přátelství. A jeho názor, že tyto věci se navzájem vylučují. To nemá nic společného s inteligencí, to je zkrátka chybná dedukce a elitářství, rozhodně pak v jeho konkrétní situaci.

Máme se tedy v příběhu rýpat? Odhaluje McDonagh pokrytectví a omyl postavy, která se raději baví s neurvalým a násilnickým policejním strážníkem, zatímco dost krutě jedná se svým dosud nejhlubším vztahem? Možná máme celou situaci přijmout na abstraktnější úrovni a uvažovat o střetu předložených principů. Tedy přijmout jako hlavní téma konflikt logické a emoční inteligence. Celý příběh jde abstrahovat klidně až na rovinu, v níž není Pádraic nic víc a nic míň než fragment mysli symbolizující touhu po lidské blízkosti osamělého intelektuála, který se ji raději pokouší izolovat a vypálit.

V takovou chvíli už individuální postavy nemají význam, celý předchozí rozbor je bezpředmětný a prim začíná hrát tematická podstata, která nemusí dávat doslovný smysl. Nabízí se ostatně několik dalších metafor. Příběhem prochází stařena, která zjevně symbolizuje smrt. Strach z blížícího se konce života a zapomnění je přitom jedinou Colmovou vyřčenou motivací.

Občanská válka, jejíž hluk doléhá jen zdálky, a kamera ulpívající na irských přírodních krásách by nás mohly vést k přemýšlení o širších historických souvislostech. Hovory s farářem zase ústí do teologických otázek. Že konflikt mezi protagonisty vychází z jejich rozdílné intelektuální kapacity, pak může vést ke kritice elitářství.

Krutá absurdita Colmova rozhodnutí ze dne na den přerušit dlouhodobé přátelství rozhodně působí jako přitažená za vlasy – jako začátek příběhu, nikoli přirozená volba lidské bytosti, na což ostatně upozorňují i postavy. Nemluvě o extrémech, do nichž je ochotný zajít, aby si Pádraice udržel od těla, a jeho neochotě chápat, že tak nečekané rozhodnutí nemůže bývalý kamarád přijmout bez protestů a pokusů vrátit se do starých kolejí.

Je pozoruhodnou volbou, že vyprávění sledujeme z Pádraicova úhlu pohledu, z nějž se Colmovo odmítnutí jeví jako nepochopitelný monolit, který najednou přistál odněkud z vesmíru. Obvykle bychom tento příběh nahlíželi z perspektivy pronásledovaného, ne pronásledujícího. Příběh ale nemá nádech Nabokovova Bledého ohně – líčení posedlosti a neschopnosti připustit si vlastní malost vedle nadřazenějšího člověka. Pádraic není obsesivním stalkerem, jeho emocionální zmatenost je zcela pochopitelná a na rozdíl od Bledého ohně nemáme důvod si myslet, že je důsledkem jeho krátkozrakosti a sebeklamu.

Je dost dobře možné, že k tomu nejlepšímu na Vílách z Inisherinu přispěl kontrast McDonaghova talentu s jeho neschopností se krotit. Rozhodně nejde o důslednou charakterovou studii, jakou je Tár s Cate Blanchett, ale o mnohem větší mišmaš, který se sice tváří jako Tři billboardy, ale v srdci má Sedm psychopatů. Může to vést k nesmírně podnětnému zážitku, ale také k celkem velké rozladěnosti. Závisí na osobních preferencích.

Po 13 letech přichází pokračování 3D sci-fi Avatar. Je podobně technicky revoluční jako jednička, ale rozdílů si všimne jen trénované oko. Nadšení brzdí, že i druhý díl vychází z podobně problematických dějových konceptů.