Film, pro který se zabíjelo, budí kontroverze i po 40 letech

Hned na úvod je třeba upřesnit, že kontroverzní rozhodně nemusí značit kvalitativně pokleslé a zavrženíhodné. Zřejmě nejvíce diskutabilním filmem v rámci němých desátých let minulého století je ostatně povážlivě rasistické Zrození národa, které přitom platí za formálně nejúchvatnější a nejprogresivnější snímek té doby (snad vedle Intolerance, za níž rovněž stojí David W. Griffith). A inspirativním filmovým dílem, k němuž chová řada významných režisérů upřímnou úctu, je do jisté míry také proslulý Cannibal Holocaust z dílny nekompromisního filmaře Ruggera Deodata - ten jako první přišel s koncepcí found footage a vydatně ovlivnil budoucí úspěch Záhady Blair Witch a laviny dalších následovníků, ovšem jeho odkaz přesto u většiny diváků sahá jen k šokující kontroverzi a přehnaně explicitně deklamovaným tvůrčím záměrům. A to i po celých 40 letech od premiéry.

Dá se říci, že Deodato se už předem odsoudil k tomu, že jeho projekt vyvolá bezprecedentní společenskou hysterii. Jako velký obdivovatel tzv. mondo filmů, které se snaží pseudodokumentární formou zmást diváka a přesvědčit ho o autenticitě zobrazovaných tabuizovaných výjevů, nalezl rozhodující myšlenkovou inspiraci při sledování násilné televizní reportáže. "Byly to časy Rudé brigády (italská teroristická organizace). Každou noc se v televizi objevovaly tyhle sugestivní obrazy zachycující vraždění a mrzačení. Do toho byly vloženy také nějaké výmysly - navyšovali senzacechtivost zpráv, aby šokovali diváky," vzpomínal později režisér.

Nabídku na režírování kanibalského filmu obdržel od německé společnosti s velkou pravděpodobností proto, že roku 1977 už natočil žánrový příspěvek s názvem Poslední kanibalové - ten se stal s odstupem let prvním článkem jeho kanibalské trilogie, jejíž prostřední a zdaleka nejvýznamnější částí je právě Cannibal Holocaust z roku 1980. Za producenta si Deodato zvolil starého přítele Franca Palaggiho a společně odjeli prozkoumávat potenciální lokace v kolumbijské divočině. Režisér však nebyl s pátráním spokojen, neboť nikde nemohl narazit na pravou nehostinnou džungli, a jen díky náhodnému setkání s místním dokumentaristou na letišti před odletem zpět do Říma dostal tip na pohraniční město Leticia, situované jen kousek od společných hranic Kolumbie, Brazílie a Peru. Jednalo se o bohem zapomenutý kus země, kam se šlo dopravit pouze letadlem a kde elektřinu obstarával jediný generátor. Dále už se nacházela jen Amazonka, džungle a domorodci.

Rozpočet filmu byl pochopitelně velmi skromný, pohybující se kolem sta tisíc amerických dolarů, a k dispozici nemohly být žádné známější herecké tváře - představitel hlavní role Robert Kerman byl velkou hvězdou pornofilmů, která se snažila prorazit u filmu, zatímco čtyři členové expedice, kteří jsou v závěru zavražděni kanibaly, se skládali ze dvou Američanů a dvou italských herců, kteří alespoň okrajově ovládali angličtinu. Herec Carl Gabriel Yorke (jeden z Američanů) se přitom dostal do filmu až v jeho průběhu, když původní představitel jeho role, režiséra expedice Alana Yatese, od projektu odstoupil. V rozhovoru z roku 2005 Yorke vzpomínal, že byl v New Yorku vybrán pro roli pouze na základě velikosti bot, která se shodovala s jeho předchůdcem a již vyrobenými kostýmy. Poté byl poslán do Kolumbie, aniž by tušil, jaký druh filmu bude točit, a aniž by předtím viděl scénář. Jaké musely být jeho překvapení a obavy, když v loďce během plavby na místo natáčení spatřil kolem plout lidskou nohu (až později se ujistil, že šlo o atrapu) a když byl ihned po příjezdu navlečen do kostýmu a první scéna, kterou natáčel, se zaměřovala na detailní amputaci lidské končetiny. "Nevěděl jsem, jestli to není regulérní snuff film," vzpomínal už s úsměvem herec.

Podobně neorganizované a náhodné postupy pak charakterizují velkou část natáčení. Točilo se bez osvětlení a celá druhá polovina, která představovala mockumentární film ve filmu, také na ruční a roztřesenou 16mm kameru, což bylo v té době nevídané. Co však bylo ještě překvapivější a především kontroverzní, byla Deodatova přehnaná náchylnost k obrazovému realismu na úrovni speciálních efektů i skutečného zacházení s živými tvory. Přesně ve stylu mondo filmů, které ukazovaly život exotických kultur i s důrazem na zabíjení (především) zvířat a sex, neotálel režisér ve prospěch naturalismu obětovat život minimálně šesti zvířat, která byla navzdory protestujícím hercům brutálně zabita přímo na kameru. Takový osud postihl konkrétně tarantuli, hada, prase, dvě opice a želvu. Co do odpornosti a překračování obrazových tabu jistě 'vévodí' neúměrně protahovaná sekvence rozčtvrcení bezbranné želvy, které se Gabriel Yorke odmítl účastnit a další herec Perry Pirkanen po jejím absolvování údajně plakal. Scéna s pojídáním opičího mozku se naopak měla vyřešit s pomocí rekvizity, ale pro přítomné domorodé kmeny byly opičí mozky delikatesou, a k zabití roztomilého primáta tak skutečně došlo - konkrétně tedy ke dvěma, neboť se scéna točila nadvakrát. A něco podobného se málem přihodilo i při natáčení scény, v níž mělo být členy expedice zastřeleno prase, chované domorodci. Popravu měl původně vykonat Yorke, který však opět odmítl, a tak se povinnosti s chladnou hlavou chopil jeho kolega Luca Barbareschi. Yorke měl po výstřelu přednést na kameru připravený monolog, ale útrpné kvičení prasete ho rozhodilo a záběr pokazil - naštěstí už nebylo druhé prase k dispozici a scéna se opakovat nemohla.

Nevybíravého zacházení se ale v rámci zvýraznění realističnosti dočkali také lidští protagonisté. Nejenže některým přivodilo zabíjení zvířat, které mělo být opravdu v původním scénáři (jehož kopií bylo zoufalo málo a herci se učili svůj text vždy ráno před natáčením), psychické problémy, ale svou daň si vybíraly také nepříznivé klimatické podmínky, opožděné výplaty či celková náročnost režiséra. Herečka Francesca Ciardi, která hrála jedinou ženu v expedici a přítelkyni Alana Yatese (Yorke), byla Deodatem důrazně nucena během mnohokrát opakované sexuální scény ukazovat prsa, čemuž se dlouho bránila. I když v jejím případě šlo možná spíše o blok vycházející z předchozí neshody s jejím hereckým kolegou - Yorke zpětně tvrdil, že za ním před natáčením inkriminované scény Francesca přišla a chtěla po něm, aby se s ní vzdálil do džungle a vše si pěkně naostro nacvičili. To ale v té době zadaný herec odmítl (za což ho nyní obdivuji i nechápu zároveň) a italská kolegyně se k němu od té doby prý chovala odtažitě.

Yorkeho gentlemanské odmítnutí však dle jeho dalších slov vycházelo také z neochoty jakkoli se uprostřed divokého pralesa zamořeného hmyzem obnažovat a válet se po zemi. Ani toho však herci ubráněni nebyli - například během natáčení scény, kdy jeden z domorodců krutě znásilňuje a nakonec zabíjí ženu za cizoložství. Jelikož se nepodařilo najít žádnou dobrovolnici z řad domorodců, obětovala se kostýmní návrhářka Lucia Costantini, která musela být nahá a kompletně pokrytá bahnem. Nic příjemného nezažila ani dívka, která ztvárnila nešťastnici nabodnutou na kůl - jedná se o nesmírně proslulý a realistický efekt, jehož bylo dosaženo tak, že na kůl se připevnila sedačka od bicyklu, na němž seděla dívka, jíž byl pak do úst vložen kus balzového dřeva. Takto vydržela sedět údajně půl hodiny, čímž přispěla k vytvoření jednoho z nejpozoruhodnějších gore efektů filmové historie.

A že byl tento efekt, stejně jako většina dalších filmařských rozhodnutí, přesvědčivý až příliš, o tom se Ruggero Deodato přesvědčil krátce po premiéře, která proběhla 7. února 1980 v Miláně. Kopie filmu byly neprodleně konfiskovány a jeho promítání zakázáno pro důvodné podezření, že obsahuje skutečné vraždy nejen zvířat, ale také mnoha domorodců a čtyř hlavních protagonistů, po nichž se doslova slehla zem. Pouhých deset dní po prvním uvedení byl Deodato předvolán k soudu a později obviněn z vraždy, čímž se začal formovat společenský i filmový fenomén, který režisérovu kariéru na jednu stranu zadupal, na druhou stranu z něj učinil světoznámou osobnost a ikonu nemalé divácké obce. Celou hysterii ostatně dobře shrnul legendární italský režisér Sergio Leone, který po zhlédnutí poslal Deodatovi dopis, v němž poukazoval na genialitu druhé poloviny filmu, a zároveň vyjadřoval obavy, že je to celé až moc přesvědčivé a tvůrci to přivodí nemalé problémy.

Skutečně se ukázalo, že Deodatova vize a koncept filmu ve filmu zafungovaly až příliš silně. A že v době dlouho před internetem a před rozmachem obrazově rádoby autentických záznamů není problém oblbnout obecenstvo, pokud jste machr přes masky, promyslíte strukturu a percepční nátlak snímku a navrch přesvědčíte 'zabité' herce, aby předem podepsali smlouvu, podle níž musí po dokončení filmu na celý rok zmizet z veřejného života a nepřijímat žádné role. A tak stanul režisér před soudem, kde musel vysvětlovat trikové provedení jednotlivých fiktivních úmrtí a přivést zpět na veřejnost záměrně schované herce, aby nestrávil zbytek života za mřížemi.

Obvinění z vraždy byla pochopitelně stažena, ale Deodata neminul nepodmíněný trest a tučná pokuta za hojně kritizované zabíjení zvířat, které budí pochopitelný odpor a kontroverze i dnes. Sám režisér prý sice zpětně lituje toho, že se k těmto krokům uchýlil, ale zároveň je ospravedlňuje. "Lidé moc nedělají spojitosti mezi jídlem, které maminka koupila v supermarketu a naservírovala jim ho na stůl, a faktem, že nějaké zvíře bylo skutečně zabito. Když půjdete do zemí třetího světa, lidé tam zabíjí zvířata. Viděl jsem zabíjet prasata a králíky, když jsem vyrůstal na farmě. Můj syn tohle nezažil, protože časy se změnily. On to má dnes vše dopředu zabalené a servírované."

Další kontroverze vedle explicitního násilí, kterých se film dodnes nezbavil, se pohybují ve sférách ideologických pohnutek, opakovaných obvinění z rasismu a násilí vůči ženám nebo násilné prezentace samotného filmového materiálu, skrze nějž chce režisér šokovat nezávisle na viklavém sdělení o barbarství a potlačovaných nízkých pudech západní medializované společnosti. Navzdory tomu, že se jich film ve finále explicitně zastává, kritice je podrobena celková prezentace domorodých obyvatel coby zoufale zaostalých a sotva komunikujících kanibalů, přestože mezi domorodými herci ve skutečnosti žádní lidojedi nebyli. Režisér se v tomto ohledu brání, že domorodci jednak dobře věděli, že jsou vyobrazováni jako kanibalové, a jednak je pojídání protivníků jejich dávnou historickou tradicí, byť ji už dlouho neprovozují. A zvěsti o kontroverzních rozhodnutích se dotýkají také finálního povraždění čtyřčlenné skupinky, pro jehož účely měla být vypůjčena těla z márnice - to je ale evidentní výmysl už vzhledem k tomu, jak komplikované by bylo dopravit mrtvoly hluboko do amazonské džungle.

Enormně silný účinek v oblasti obrazové autenticity se však Kanibalům zkrátka upřít nedá, a ačkoli se prokazatelně nejedná o snuff, jak se lidé logicky domnívali v době premiéry, kdy byl koncept found-footage naprosto nový a neznámý, i nemalému procentu dnešních diváků jistě řada zdejších naturalistických sekvencí zamotá hlavu. Ve filmu se ostatně opravdu nachází reálný záznam lidských úmrtí a mrtvých těl - konkrétně je tomu tak ve scéně, kdy Robert Kerman alias profesor Monroe pouští předchozí dokumentární počin vedoucího expedice Alana Yatese, jenž je složen ze skutečných záběrů z poprav v Africe a východní Asii. Tím Deodato už dopředu evokuje autenticitu a přinutí diváka, aby druhé polovině filmu skutečně věřil (dnes už tedy samozřejmě nikoli).

Jaký byl celkový negativní dopad pro tvůrce? Kromě zmiňované podmínky a peněžního trestu pro režiséra se doplatilo především na hromadné zákazy promítání ve většině zemích světa, tudíž si snímek stihl před stažením z kin odnést 'pouhé' dva miliony amerických dolarů. Ruggero Deodato už se svou další tvorbou ani zdánlivě nepřiblížil pozornosti, kterou mu v pozitivním i negativním světle přinesl tento projekt, a zpětně se nechal slyšet, že by film raději nenatočil. Rovněž několik herců se filmu zřeklo a Robert Kerman, který se jím snažil prosadit v mainstreamové tvorbě, se raději definitivně vrátil k pornu. Negativní dopady však postihly i část divácké obce, která byla hrozivými výjevy znechucena, a snímek bývá často zařazován mezi vůbec nejodpornější a nejkontroverznější horory historie (byť hororem vlastně vůbec není).

Cannibal Holocaust však neznamená jen kontroverzi, ostudu a znechucení. Zatímco v některých zemích platí zákaz promítání dodnes, ve většině států se cenzura po vyloučení podezření z vraždy uvolnila a například v Japonsku (kde také jinde) se film stal druhým nejvýdělečnějším titulem roku 1983 hned za E.T. Mimozemšťanem. Dokonce i v Británii, kde byl zařazen na odpadlický list 'Video Nasties', byla distribuce sestříhané verze snímku povolena roku 2001. Co může být však pro proklínaného Ruggera Deodata skutečnou náplastí, je fakt, že za svůj nechvalně proslulý projekt sklízí zároveň vlnu upřímného uznání od známých režisérských kolegů. Kanibalové patří mezi oblíbené filmy Eliho Rotha nebo Nicolase Windinga Refna a obdivně k nim vzhlížejí i filmařské osobnosti typu Olivera Stonea či Quentina Tarantina. Nemluvě o tom, s jakým předstihem se Deodatovi povedlo vystihnout touhy senzacechtivého publika, když dvacet let před Záhadou Blair Witch přišel s novým subžánrem ve znamení mockumentu a ruční kamery, který trhal kasovní rekordy v prvním desetiletí tohoto tisíciletí. Aniž bych chtěl jeho práci zavrhovat či vyzdvihovat (k filmu mám veskrze neutrální postavení, které však hyzdí především ono zabíjení zvířat a až urážlivá neetičnost), končím vyprávění podnětnou myšlenkou Olivera Stonea, kterou sdělil po premiéře Blair Witch na adresu samotného Deodata a jeho nejslavnějšího filmu: "Co si asi myslí o tom, že on nevydělal ty miliony dolarů, které přitekly jim?"

Jaký máte vztah k této kontroverzní perle a považujete ji za zavrženíhodnou či formálně inspirativní a nadčasovou?