Film, pro který se zabíjelo. Kanibalové budí kontroverze i po 45 letech

Bavíme-li se o kontroverzních dílech, nemusíme nutně myslet na kvalitativně pokleslé a zavrženíhodné. Kanonické Zrození národa z roku 1915 zdokonalilo řadu formálních postupů včetně křížového střihu, které jsou od té doby víceméně neměnné a zakořeněné minimálně v neoformalistických filmových rozborech. A přitom jde o povážlivě rasistické dílo, kde bílí herci ztvárnili zlé Afroameričany a zapeklitou situaci v závěru zachránil hrdinný Ku-klux-klan.

Také Kanibalové, dnes známí jako raný exemplář později dominantního stylu „found footage“ a snad nejslavnější zástupce skandální společnosti „video nasty“ titulů, jsou svým způsobem inspirativním dílem, k němuž chová řada významných režisérů upřímnou úctu. Italský režisér Ruggero Deodato koncipoval fatální expedici do amazonského pralesa jako reálný šestnáctimilimetrový záznam, čímž předběhl dobu a z této kanonické perspektivy mohutně ovlivnil budoucí úspěch Záhady Blair Witch a laviny dalších následovníků hlavně v první dekádě tohoto století.

Široká veřejnost, pokud se s Kanibaly vůbec setkala (v televizi na ně nějaký pátek nenarazíte a tuzemské streamovací služby je nenabízí, zbývají tedy různé edice na DVD a Blu-ray), ovšem vidí hlavně odvrácenou stranu. Tu, která zahrnuje věčné kontroverze či pověst skandální a úchylné produkce, jež na kameru uprostřed džungle brutálně nezamordovala „pouze“ několik zvířat, nýbrž snad i pár lidí.

Deodato, jenž zemřel roku 2022 ve 83 letech, se už předem odsoudil k tomu, že jeho projekt vyvolá bezprecedentní společenskou hysterii. Jako velký obdivovatel tzv. mondo filmů, které se snaží pseudodokumentární formou zmást diváka a přesvědčit ho o autenticitě zobrazovaných tabuizovaných výjevů, nalezl rozhodující myšlenkovou inspiraci při sledování násilné televizní reportáže. „Byly to časy Rudých brigád (italská teroristická organizace). Každou noc se v televizi objevovaly tyhle sugestivní obrazy zachycující vraždění a mrzačení. Do toho byly vloženy také nějaké výmysly – navyšovala se senzacechtivost zpráv, aby šokovaly diváky,“ vzpomínal později režisér.

Nabídku na režírování kanibalského filmu obdržel od německé společnosti s velkou pravděpodobností proto, že roku 1977 už natočil žánrový příspěvek s názvem Poslední kanibalové. Ten se stal s odstupem let prvním článkem jeho kanibalské trilogie, jejíž prostřední a zdaleka nejvýznamnější částí je právě Cannibal Holocaust z roku 1980. V té době se světem kultury, respektive i kriminalistické scény, jako uragán řítil pojem „snuff film“. Tedy záznam úmrtí člověka na kameru, kde smrt je dopředu aranžovaná a účelem videa má být vydělat peníze. Rychle vznikla legenda o šokujících filmech z Jižní Ameriky, které přitom zvědavé publikum jen velmi důkladně podváděly. Průkopník Allan Shackleton tyto exploatační útoky na nízké lidské pudy, vycházející právě z tradice zmíněných mondo filmů (Mondo Cane), promoval šokujícími slogany jako „Filmováno v Jižní Americe... Kde život nemá žádnou cenu!“.

Deodato tedy vycítil šanci na novátorský trhák a se starým přítelem, producentem Francem Palaggim odjel prozkoumávat potenciální lokace v kolumbijské divočině, přímo ve vylhané kolébce snuff filmu. Vše muselo být maximálně uvěřitelné, jako kdyby autentičtí domorodci opravdu sežrali neznámé herce a veřejnost to nevědomky přijala jako další stupeň filmové evoluce. Režisér však nebyl s pátráním spokojen, neboť nikde nemohl narazit na pravou nehostinnou džungli. Jen díky náhodnému setkání s místním dokumentaristou na letišti před odletem zpět do Říma dostal tip na pohraniční město Leticia, situované jen kousek od společných hranic Kolumbie, Brazílie a Peru. Jednalo se o bohem zapomenutý kus země, kam se šlo dopravit pouze letadlem a kde elektřinu obstarával jediný generátor. Dále už se nacházela jen Amazonka, džungle a domorodci.

Rozpočet filmu byl pochopitelně velmi skromný, pohybující se kolem sta tisíc amerických dolarů, a k dispozici nemohly být žádné známější herecké tváře. Představitel hlavní role Robert Kerman byl velkou hvězdou pornofilmů, která se snažila prorazit u filmu, zatímco čtyři členové expedice, kteří jsou v závěru zavražděni kanibaly, se skládali ze dvou Američanů a dvou italských herců, kteří alespoň okrajově ovládali angličtinu. Herec Carl Gabriel Yorke (jeden z Američanů) se přitom dostal do filmu až v jeho průběhu, když původní představitel jeho role, režiséra expedice Alana Yatese, od projektu odstoupil.

V rozhovoru z roku 2005 Yorke vzpomínal, že byl v New Yorku vybrán pro roli pouze na základě velikosti bot, která se shodovala s jeho předchůdcem a již vyrobenými kostýmy. Poté odcestoval do Kolumbie, aniž by tušil, jaký druh filmu bude točit, a aniž by předtím viděl scénář. Jaké muselo být jeho překvapení a obavy, když v loďce během plavby na místo natáčení spatřil kolem plout lidskou nohu (až později se ujistil, že šlo o atrapu) a když byl ihned po příjezdu navlečen do kostýmu a první scéna, kterou natáčel, se zaměřovala na detailní amputaci lidské končetiny. „Nevěděl jsem, jestli to není regulérní snuff film," vzpomínal už s úsměvem herec.

Podobně neorganizované a náhodné postupy pak charakterizují velkou část natáčení. Točilo se bez osvětlení a celá druhá polovina, která představovala mockumentární film ve filmu, také na ruční a roztřesenou 16mm kameru, v čemž tkvělo jádro důmyslné revoluce. Found footage lze považovat za vyvrcholení kinematografické esence, která vyznává zachycování reality – pořád jde ale o narativní falzifikát, kde je vše inscenované. Deodato ale točil pro lidi, kteří ještě nebyli vycvičení na rozpoznání rozdílů. A vedl si zatraceně vykutáleně, což bohužel znamená i krutě a nevybíravě.

Režisérova náchylnost k obrazovému realismu se promítla také do zacházení s živými tvory. Přesně ve stylu mondo filmů, které ukazovaly život exotických kultur i s důrazem na zabíjení (především) zvířat a sex, neotálel filmař ve prospěch naturalismu obětovat život minimálně šesti zvířat, která byla navzdory protestujícím hercům brutálně zabita přímo na kameru. Takový osud postihl konkrétně tarantuli, hada, prase, dvě opice a želvu. Co do odpornosti a překračování tabu jistě vévodí neúměrně protahovaná sekvence rozčtvrcení bezbranné želvy, které se Gabriel Yorke odmítl účastnit a další herec Perry Pirkanen po jejím absolvování údajně plakal.

Scéna s pojídáním opičího mozku se naopak měla vyřešit s pomocí rekvizity, ale pro přítomné domorodé kmeny byly opičí mozky delikatesou, a k zabití roztomilého primáta tak skutečně došlo – konkrétně tedy ke dvěma, neboť se scéna točila nadvakrát. Totéž se málem přihodilo i při natáčení scény, v níž mělo být členy expedice zastřeleno prase chované domorodci. Popravu měl původně vykonat Yorke, který však opět odmítl, a tak se povinnosti s chladnou hlavou chopil jeho kolega Luca Barbareschi. Yorke měl po výstřelu přednést na kameru připravený monolog, ale útrpné kvičení prasete ho rozhodilo a záběr pokazil – naštěstí už nebylo druhé prase k dispozici a scéna se opakovat nemohla.

Nevybíravého zacházení se ale v rámci zvýraznění realističnosti dočkali také lidští protagonisté. Nejenže některým přivodilo zabíjení zvířat, které mělo být opravdu v původním scénáři (jehož kopií bylo zoufale málo a herci se učili svůj text vždy ráno před natáčením), psychické problémy, ale svou daň si vybíraly také nepříznivé klimatické podmínky, opožděné výplaty či celková náročnost režiséra. Herečka Francesca Ciardi, která hrála jedinou ženu v expedici a přítelkyni Alana Yatese (Yorke), měla během mnohokrát opakované sexuální scény ukazovat prsa, čemuž se dlouho bránila.

Problémy se scénou měl také mužský kolega, jemuž se uprostřed divokého pralesa zamořeného hmyzem nechtělo obnažovat a válet se po zemi. Ani tomu se ostatně herci nevyhnuli. Těžko se sleduje scéna, v níž jeden z domorodců v blátě krutě znásilňuje a nakonec zabíjí ženu za cizoložství. Jelikož se nepodařilo najít žádnou dobrovolnici z řad domorodců, obětovala se kostýmní návrhářka Lucia Costantini, která musela být nahá a kompletně pokrytá bahnem. Nic příjemného nezažila ani dívka, která ztvárnila nešťastnici nabodnutou na kůl – jedná se o nesmírně proslulý a realistický efekt, jehož bylo dosaženo tak, že na kůl se připevnila sedačka od bicyklu, na níž seděla dívka, jíž byl pak do úst vložen kus balzového dřeva. Takto vydržela sedět údajně půl hodiny, čímž přispěla k vytvoření jednoho z nejpozoruhodnějších gore efektů filmové historie.

Nečte se vám to dobře? Pak Deodato dosáhl svého a nepřestává provokovat ani po 45 letech. O efektu svých hraničních postupů se přitom přesvědčil už krátce po premiéře, která proběhla 7. února 1980 v Miláně. Kopie filmu byly neprodleně konfiskovány a jeho promítání zakázáno pro důvodné podezření, že obsahuje skutečné vraždy nejen zvířat, ale také mnoha domorodců a čtyř hlavních protagonistů, po nichž se doslova slehla zem. Pouhých deset dní po prvním uvedení byl Deodato předvolán k soudu a později obviněn z vraždy, čímž se začal formovat společenský i filmový fenomén, který režisérovu kariéru na jednu stranu zadupal, na druhou stranu z něj učinil světoznámou osobnost a ikonu nemalé divácké obce.

V tomto ohledu vskutku vizionářský tvůrce totiž předběhl Záhadu Blair Witch o celé dvě dekády také svou vyšinutou propagační technikou. Zatímco tvůrci čarodějnického hororu už plně zužitkovali stále ještě zárodečný internet k vytvoření webových stránek, které informovaly o zmizení dokumentaristické skupiny v hlubokých lesích, Deodato naopak před internetem a kulturou hoaxů využil mediální díry. Obecenstvo účinně oblbnul maskami, formální strukturou i percepčním nátlakem. Navrch své „zabité“ herce přesvědčil, aby předem podepsali smlouvu, podle níž musí po dokončení filmu na celý rok zmizet z veřejného života a nepřijímat žádné role. Stanul tudíž před soudem, kde musel vysvětlovat trikové provedení jednotlivých fiktivních úmrtí a vyvést na světlo záměrně schované herce, aby nestrávil zbytek života za mřížemi.

Celou hysterii dobře shrnul legendární italský režisér, tvůrce dolarové trilogie a Tenkrát na Západě Sergio Leone, který po zhlédnutí poslal Deodatovi dopis, v němž poukazoval na genialitu druhé poloviny filmu. Zároveň vyjadřoval obavy, že je to celé až moc přesvědčivé a tvůrci to přivodí nemalé problémy. Obvinění z vraždy byla stažena, ale Deodata neminul nepodmíněný trest a tučná pokuta za hojně kritizované zabíjení zvířat, které budí odpor a kontroverze i dnes. Sám režisér sice zpětně některých kroků litoval, ale jedním dechem je ospravedlňoval. „Lidé moc nedělají spojitosti mezi jídlem, které maminka koupila v supermarketu a naservírovala jim ho na stůl, a faktem, že nějaké zvíře bylo skutečně zabito. Když půjdete do zemí třetího světa, lidé tam zabíjí zvířata. Viděl jsem zabíjet prasata a králíky, když jsem vyrůstal na farmě. Můj syn tohle nezažil, protože časy se změnily. On to má dnes vše dopředu zabalené a servírované.“

Další kontroverze vedle explicitního násilí, kterých se film dodnes nezbavil, se pohybují ve sférách ideologických pohnutek, opakovaných obvinění z rasismu a násilí vůči ženám nebo násilné prezentace samotného filmového materiálu, jímž režisér šokoval nezávisle na vrtkavém sdělení o barbarství a potlačovaných nízkých pudech západní medializované společnosti. Navzdory tomu, že se jich film ve finále explicitně zastává, kritice byla podrobena celková prezentace domorodých obyvatel coby zoufale zaostalých a sotva komunikujících kanibalů, přestože mezi domorodými herci ve skutečnosti žádní lidojedi nebyli. Režisér se v tomto ohledu brání, že domorodci jednak dobře věděli, že jsou vyobrazováni jako kanibalové, a jednak je pojídání protivníků jejich dávnou historickou tradicí, byť ji už dlouho neprovozují. A zvěsti o extrémních rozhodnutích se dotýkají také finálního povraždění čtyřčlenné skupinky, pro jehož účely měla být vypůjčena těla z márnice – to je ale evidentní výmysl už vzhledem k tomu, jak komplikované by bylo dopravit mrtvoly hluboko do amazonské džungle.

Enormně silný účinek v oblasti obrazové autenticity se však Kanibalům zkrátka upřít nedá, a ačkoli se prokazatelně nejedná o snuff, jak se lidé logicky domnívali v době premiéry, nemalému procentu dnešních diváků jistě řada zdejších naturalistických sekvencí zamotá hlavu. Ve filmu se ostatně opravdu nachází reálný záznam lidských úmrtí a mrtvých těl. Scéna, kdy Robert Kerman alias profesor Monroe pouští předchozí dokumentární počin vedoucího expedice Alana Yatese, jenž obsahuje skutečné záběry z poprav v Africe a východní Asii. Tím Deodato už dopředu evokoval autenticitu a podprahově nabádal diváka, aby tehdy druhé polovině filmu skutečně věřil.

Jaký byl celkový negativní dopad pro tvůrce? Kromě zmiňované podmínky a peněžního trestu pro režiséra se doplatilo především na hromadné zákazy promítání ve většině zemí světa, tudíž si snímek stihl před stažením z kin odnést „pouhé“ dva miliony amerických dolarů. Ruggero Deodato už se svou další tvorbou ani zdánlivě nepřiblížil pozornosti, kterou mu v pozitivním i negativním světle přinesl tento projekt, a zpětně se nechal slyšet, že by film raději nenatočil. Rovněž několik herců se filmu zřeklo a Robert Kerman, který se jím snažil prosadit v mainstreamové tvorbě, se raději definitivně vrátil k pornu. Negativní dopady však postihly i část divácké obce, která byla hrozivými výjevy znechucena, a snímek bývá často zařazován mezi vůbec nejodpornější horory historie (byť za horor se dá označit jen vědomým zapojením gore efektů, které ho zařazují do splatterové žánrové škatulky – tam jde ale stejně dobře hodit třeba i Umučení Krista).

Kanibalové ale dávno nejsou jen o skandálech. Zatímco v některých zemích platí zákaz promítání dodnes, ve většině států se cenzura po vyloučení podezření z vraždy uvolnila a například v Japonsku (kde také jinde) se film stal druhým nejvýdělečnějším titulem roku 1983 hned za E. T. Mimozemšťanem. Dokonce i v Británii, kde snímek putoval na odpadlický list 'Video Nasties', byla distribuce sestříhané verze snímku povolena roku 2001.

Nechvalně proslulé dílo přitom sklízí upřímné uznání od světoznámých režisérů. Kanibalové patří mezi oblíbené filmy Eliho Rotha nebo Nicolase Windinga Refna a obdivně k nim vzhlížejí i filmařské osobnosti typu Olivera Stonea či Quentina Tarantina. Nemluvě o tom, s jakým předstihem se Deodatovi povedlo vystihnout touhy senzacechtivého publika, které byly plně ukojeny až o dvě dekády později. Satirické zrcadlo film bezesporu nastavuje a lesklého odrazu si lze všimnout hned v úvodu, kdy krásné panoramatické záběry Amazonie doprovází nádherná, romantická a k surové nátuře dalšího dění zjevně nepasující hudba Rize Ortolaniho. Vlezlá melodie byla použitá ve finále předposlední epizody druhé řady Euforie, Eli Roth zase Kanibaly svéhlavě uctil vlastním kanibalským spatterem The Green Inferno z roku 2013.

Kanibalové jsou film, na který se v branži nezapomene a který i diskutabilními procesy vytěžil maximum z tehdejších podmínek, mnohem svázanějších s šokem a nedůvěrou. Oliver Stone, tvůrce Čety a JFK, položil po premiéře Záhady Blair Witch slavnou řečnickou otázku na adresu Deodata a jeho nejslavnějšího filmu: „Co si asi myslí o tom, že on nevydělal ty miliony dolarů, které přitekly jim?“

Jaký máte vztah k této kontroverzní perle a považujete ji za zavrženíhodnou, či formálně inspirativní a nadčasovou?

Zdroje: Kinobox, Grindhouse Productions, The Guardian