Recenze: Tím tvrdší je pád představuje černošský western se spoustou energie, který ale mnoho diváků naštve

Recenze: Tím tvrdší je pád představuje černošský western se spoustou energie, který ale mnoho diváků naštve
Tím tvrdší je pád | Netflix
Asi jen málokoho dnes udiví, že v Hollywoodu ukuchtili filmovou návštěvu Divokého západu s kompletně černošským hereckým obsazením. Tím tvrdší je pád rozšiřuje tradici Tarantinova Nespoutaného Djanga a vytváří alternativní westernový svět, v němž je „negr na koni“ zcela běžnou záležitostí a kde tradiční žánrové prvky doplňují moderní stylistické hrátky a etnická subkultura. Jak bylo vidět na prvních hodnoceních, mnoho diváků a divaček takový úkrok automaticky neschvaluje už pro absenci historické pravdivosti. Pokud ale přistoupíme na to, že snímek režiséra Jeymese Samuela je vědomou fikcí v každém ohledu a navrch autorským experimentem, můžeme v jeho dravém pojetí snadno najít jisté zalíbení. A to i přesto, že příběh samotný moc originálních aspektů nenabízí.
Trailer
Tím tvrdší je pád
Obsazení všech důležitých rolí herci tmavé pleti opravdu není problém, kvůli němuž by si tenhle western zasloužil zatracovat. Jednotliví herci jsou totiž vesměs kvalitní a charakterově snadno rozlišitelní. V hlavní roli se představuje Jonathan Majors, jenž se stal v posledních čtyřech letech vyhledávanou hereckou osobností. Ztvárňuje historicky doloženou postavu Natea Lovea, jemuž jako malému chlapci zabil oba rodiče nelítostný psanec Rufus Buck (Idris Elba) a zanechal mu na čele jizvu ve tvaru kříže. Touha po pomstě, kterou v něm Buckův krutý čin zanechal, jej naplňuje i v dospělosti, kdy se sám pohybuje za hranou zákona. Živí se tím, že společně se svou bandou přepadává a okrádá Buckovi muže, kteří vykrádají banky. Čas rozhodujícího střetnutí přichází, když Rufus s přispěním své věrné družiny uniká z vězeňského transportu a usazuje se v černošském městě Redwood.
Tato titulní soupeřící dvojice a její rozepře nápadně odkazují na spaghetti western Sergia Leoneho Pro pár dolarů navíc, v němž se antihrdinové v podání Clinta Eastwooda a Lee Van Cleefa spojují v taktickém boji proti zloduchovi El Indiovi, jehož báječně ztvárnil Gian Maria Volonté. Elbův Rufus Buck zde sice nemá tak melancholický rozměr jako Indio, utápějící se v závislosti na opiu, a hlavně zpočátku vypadá jako tradiční karikatura westernového záporáka, ale jeho backstory nakonec odhaluje nečekaně intimní pointu, která jej s „klaďasem“ Lovem spojuje.
Dobře obsazení jsou také ostatní herci, často představující charaktery, jejichž
Idris Elba, Regina King
Tím tvrdší je pád | Netflix
jména odkazují ke skutečným obyvatelům Divokého západu – jména jako Bass Reeves (veterán Delroy Lindo), Dostavníková Mary Fields (Zazie Beetz), Jim Beckwourth (RJ Cyler) nebo Cherokee Bill (LaKeith Stanfield). Mezi členy Loveho a Buckovy party existují paralely, které je spojují a předznamenávají jejich závěrečný střet. Kromě dvou hlavních soků to platí pro Cherokee Billa, Rufusova poskoka a proklatě rychlého střelce, o jehož překonání sní mladík Jim Beckwourth. A podobně to mají také drsné a nesmlouvavé ženy – Mary Fields, majitelka baru a Loveho milenka, na jedné straně a Rufusova společnice Trudy Smith (oscarová Regina King) na straně druhé.
To, že Mary, mladá černošská žena, může v dobách Divokého západu vlastnit svůj bar a podnikat, jasně vypovídá o specificky vystavěném světě filmu. Celá města jsou osídlena ryze občany tmavé pleti, kteří žijí relativně svobodně a jimž do životního řádu bílí Američané nijak nezasahují. Tato kulturní odchylka, s níž samozřejmě souvisí i volba stylistických a hlavně hudebních prostředků, se nakonec na celém snímku jeví jako nejoriginálnější, přestože ji mnozí zkrátka odmítnou jako nereálnou.
Příběh sám o sobě moc objevný není a vyprávění o pomstě a jedné výpravě za jejím provedením si půjčuje inspiraci všude možně. Publikum jistě rozpozná minimálně žánrové klasiky jako Hodný, zlý a ošklivý nebo Rychlejší než smrt, ovšem Jeymes Samuel sahá i do gangsterských příběhů ve stylu Neúplatných. Tím tvrdší je pád je po většinu času živelnou kompilací s rozmáchlou výpravou, která střídá komornější interiérové scény a pěstní souboje s krásnými záběry na přírodní scenérie. Nechybí v něm nic, co si pod pojmem western představíme, od přepadení vlaku a banky přes duely jeden na jednoho až po velké hromadné přestřelky v opuštěných městských kulisách.
Charakter přestřelek je často velmi násilný a krvavý, přičemž odkazuje ke dvěma různým tradicím. Tematicky se vrací spíše k Divoké bandě od Sama Peckinpaha a nejednoznačné protagonisty vrhá do světa, v němž násilí plodí jen další a ještě bolestnější násilí. Skoro každá postava má pohnutou minulost, související například se zneužíváním rodičovské autority a nešťastným dětstvím, a koná podlé nezákonné činy. Love to oficiálně dělá pro pomstu, ale i on jeví známky krutosti, a o Cherokee Billovi kolovaly zvěsti, že své nepřátele střílel do zad, což film rovněž zužitkovává.
Delroy Lindo
Tím tvrdší je pád | Netflix
Vizuálně a hudebně se ovšem kráčí ve stopách Quentina Tarantina, jenž stagnující western revitalizoval ve svém Nespoutaném Djangovi před deseti lety. Efektní znázorňování úmrtí ve zpomalených záběrech, libujících si v detailech na obří krvavé cákance, doprovází moderní hip-hopová muzika a smysl pro nadhled. Tím tvrdší je pád není v akčních scénách tak krvavou operou jako Tarantinův snímek, ale mnoha záběry jej přesto připomene (krytí se před střelbou za mrtvolou koně či člověka), a v inscenaci přestřelek působí trochu jako muzikál. Jako hybrid Tarantina, Johna Wicka a hudebního videoklipu.
Hybrid je v součtu tím správným slovem. Mnoho inspirací má hlavu i patu a skutečně vytváří oživení žánru, které by si díky pěkné kameře, osvětlení a práci se zvukovými efekty zasloužilo uvést v pořádně ozvučeném kině a na velkém plátně. Hudba samotná sice místy ruší, protože současné taneční melodie se na Divoký západ prostě nehodí, ale jinak je s ní zacházeno promyšleně. Rufus i Nate si například občas pohvizdují melodie, které jsou i součástí soundtracku, čímž se dá opět vzpomenout na Pro pár dolarů navíc, kde byla právě hudba, vycházející z Morriconeho soundtracku, zásadním dějovým prvkem.
Všeho moc ale zároveň nevyhnutelně škodí. A to se týká hlavně délky, atakující rovnou 140 minut, typických spíše pro velkého vypravěče Leoneho. Sice se neustále něco děje a mění se nejen prostředí, ale také hlediska obou nepřátelských klanů, jenže postav je tolik, že si k žádné nestačíme vytvořit nějaký vztah. Skoro celá první polovina je vlastně sledem okázalých nástupů na scénu a konflikt není dostatečně obsáhlý, aby držel pozornost i během delších dialogů uprostřed filmu a navodil kýžené emoce.

Vše totiž vyústí do melodramatického finále, které ve spíše odlehčeném průběhu s neohroženými cool hrdiny nikdo nemohl předvídat. A tentokráte to je myšleno jako výtka k tvůrcům, kteří moc násilně mění ráz výpravy a navzdory snaze o vykreslení jejich minulosti moc nerozvíjí psychologii aktérů. Opět se vnucuje přirovnání k Pro pár dolarů navíc, kde Leone závěrečnou pointu, týkající se vztahu mezi klaďasem a zloduchem, dopředu avizoval a trpělivě připravoval (potažmo i v Tenkrát na západě). Tím tvrdší je pád až do konce klouže po povrchu a náhle po sledujících chce, aby ronili slzy. Mohlo to vyjít, ale to by se část z těch 140 minut musela postavám lépe věnovat.
Idris Elba, Regina King
Tím tvrdší je pád | Netflix
Na druhou stranu plnohodnotného nástupce Leoneho, Peckinpaha nebo Johna Forda nikdo neočekával a tvůrci jej ani nezamýšleli. Rozhodně se jim ale povedlo přinést svěží vítr na westernové pláně, a rozhodně za to může energické černošské zázemí, které tolik lidí předem odsuzuje. To navazuje také na éru takzvaných blaxploitation filmů, etnicky orientovaných na hrdiny tmavé pleti a nešetřících násilím, které se rozmáhaly v sedmdesátých letech. I zde stojí všichni protagonisté v podstatě mimo zákon a jednají na vlastní pěst – dokonce i nejstarší z nich, šerif v podání zmíněného Delroye Linda, se přidává k Lovemu a bere „spravedlnost“ do vlastních rukou. Aktéři bílé pleti jsou buď bezvýznamným komparzem, anebo masem na porážku. Nejvíce prostoru ostatně dostávají ve scéně přepadení vlaku a osvobození Bucka, která končí jejich masakrem.
Netvrdím, že předem zaujaté publikum nemůže mít pravdu – domnívám se však, že Tím tvrdší je pád si zaslouží posuzovat také s ohledem na to, jak pracuje s kinematografickými a kulturními prvky. A ne pouze optikou toho, že (vědomě a přiznaně) přepisuje skutečné dějiny. Je to celkem sympatický výtažek těch nejzákladnějších žánrových motivů, které sice nijak neobohacuje a občas si s nimi úplně neví rady, ale vystavuje je novému světlu. Možná je to tím, že dnes, v době líných remaků a televizní tvorby na kvantitu, se musí divák a recenzent těšit z maličkostí – a tady je takových pozitivních drobností dost k mírné spokojenosti.
Hodnocení: 70 %