Kdo byl záhadný komunista a všehoschopný kariérista Toman?

Sedm let po Občanském průkazu (2010) a čtnáct let po Želarech (2003) nominovaných na Oscara dotočil Ondřej Trojan film z temné a málo zmapované doby takzvané třetí republiky, z let 1945 – 48, kdy se v boji o moc mezi demokraty a Moskvou řízenými komunisty formovalo Československo na dalších čtyřicet let. A to za významného přispění šedé „rudé“ eminence, šéfa rozvědky, muže jménem Zdeněk Toman.

„Je pozoruhodné a smutné, jak se historické paralely neustále opakují. Ještě strašidelnější ovšem je, že si z nich neumíme vzít žádná ponaučení. Stačí se podívat na nedávné volby. Nenažranost a sebestřednost lidem zatemňuje mozky. Jako ovcím, které se dají koupit za kus chleba,“ vysvětluje režisér a producent Ondřej Trojan, proč opět sáhl po tématu z našich nedávných dějin.

Zdeňka Tomana ztvárnil Jiří Macháček, který během 38 natáčecích dní prakticky neslezl z „placu“. Dle jeho vlastních slov šlo o nejnáročnější natáčení jeho dosavadní herecké kariéry.

Ženu Karla Tomana Peslu ztvárnila Kateřina Winterová (Šeptej, Případ pro exorcistu), která dostala nelehký úkol - měla zahrát postavu pohybující se mezi polohou zaryté komunistky a buržoazní paničky. Role v Tomanovi je pro Winterovou nejvýraznější v její herecké kariéře.

Toman byl, řečeno terminologií tvůrců filmu, "člověk bezskrupolózní povahy, dobový vekslák, který díky valutovým kontaktům, získaným za války v Londýně, hromadil finanční prostředky na podporu KSČ". Toman se z pozice řadového úředníka dostal až na post vedoucího zahraniční rozvědky, kterou vyčistil od nestraníků, ale nakonec se sám stal obětí komunistického věznění. Dokázal ale utéct a dostat se na západ dřív, než bylo pozdě.

„Ve filmu hraje celá řada skutečných postav a příběh je lemován skutečnými událostmi. Bylo pro mne dost náročné popasovat se s nutností popisnosti některých scén, aby se divák ve vyprávění neutopil. Rozhodně to bylo náročnější a míň zábavné než vlastní práce s herci, kteří během natáčení odvedli vynikající a soustředěné výkony,“ shrnuje Ondřej Trojan své pocity z režijní práce na právě dokončeném filmu.

V poslední fázi natáčení se filmaři nastěhovali například na Ministerstvo zahraničí, kde obsadili byt Jana Masaryka i další prostory Černínského paláce. Pracovnu Rudolfa Slánského zařídili v takzvané kachlíkárně - Domě odborových svazů na Žižkově, kantýnu Ministerstva vnitra v bývalé továrně Pragovka a Tomanovu vilu v Dělostřelecké ulici na Praze 6, jen pár kroků od jeho skutečné vily.

Od listopadu se režisér Trojan přesune s Tomanem do střižny, kde čeká střihače Vladimíra Baráka (Pustina, Ztraceni v Mnichově, Karamazovi) úkol sestříhat z natočeného materiálu, který by vydal na čtyřhodinový snímek, film ve standardní délce. Vedle něj vznikne i dvoudílná verze pro Českou televizi. Premiéra filmu Toman, původně plánovaná na jaro, bude vzhledem k náročné postprodukci pravděpodobně posunuta na konec léta 2018.

Narodil se roku 1909 v Sobrancích na Slovensku jako Zoltán Goldberger - syn maďarských Židů. Za svého života si několikrát změnil jméno, snad aby se alespoň de iure distancoval od svého židovského původu. Jako by právě ten považoval za břímě, které by mu v životě mohlo bránit v kariéře. Byla krátká a strmá… Fungoval po tři poválečná léta jako šedá /rudá/ eminence v pozadí politického dění.

Zdeněk Toman, komunista, šmelinář a všehoschopný kariérista, vystoupal v období boje o poválečné směřování Československa a bezskrupulózního a intrikami prolezlého boje o koryta z řadového úředníka s vazbami na exilovou vládu v Londýně, kde se svojí ženou Peslou přečkal válku, přes krátké období repatriačního úředníka na Zakarpatské Rusi, až na post vedoucího odboru zahraniční rozvědky. Z této pozice, v utajení a s velkými pravomocemi, rozehrál několik partií. Partii rozvědčíka, používajícího metod vydírání, udávání a zastrašování pro účely „vyčištění“ rozvědky od veškerých poválečných demokratických složek a totálního ovládnutí resortu komunisty. Vedle toho, s požehnáním generálního tajemníka komunistů Rudolfa Slánského, s diplomatickým pasem a širokými kontakty z Londýna i mezi přeživšími z židovské komunity, šmelil v obrovských rozměrech za účelem získávání peněz pro komunistické předvolební kampaně. Zároveň se zásadním způsobem podílel na pomoci pro poválečné židovské navrátilce a uprchlíky ze všech koutů východní Evropy, při koordinaci jejich deportací přes Československo, Německo a Rakousko do Palestiny a na jejich vyzbrojování. To vše činil vždy z osobních a zištných důvodů, majetky, které takto pro sebe získal, byly obrovské.

Byl jedním z prvních zatčených poválečných vysoce postavených politických vězňů a jedním z mála, komu se podařilo v létě roku 1948 z ostře střežené komunistické vazby uprchnout a dostat se přes americkou zónu až do Venezuely.