Profilový obrázek

martin-mickey-stusak

Martin Štusák

Komentáře 4 477

Od nejnovějších
  1. Děvčátko
    Děvčátko (1978)
    10
    Poněkud kontroverzní drama s námětem nemálo podobným filmu „Lolita“ (1962). Příběh je údajně založen na skutečných příbězích prostitutek v neworleanské čtvrti Storyville v roce 1917, kde se film samozřejmě také odehrává. Violet, dvanáctiletou dívku vyrůstající v nevěstinci, kde je její matka zaměstnána jako prostitutka, hraje mladá Brooke Shields, která je u nás známá asi jen z filmu „Modrá laguna“ (1980). Příběh se zabývá především sociální stránkou dvanáctileté Violet a zejména vlivu okolí na její dospívání. Tvůrci se odvážně nevyhnuli snad ničemu. Nejsilnějším momentem je dražba v nevěstinci, kterou mají starší muži získat Violetino panenství. Sňatek Violet se starším mužem je už jen třešničkou na dortu. Co však vyvolalo větší skandál než u předchozího filmu Lolita (1962), jsou erotické scény, byť jsou na naprostém minimu, které nevynechávají nahotu ani u Violet. V kontextu syrovosti reálií a daných skutků to byl tvůrčí záměr. Co je však skandálnější? Zobrazení reality ve filmu, nebo skutečný život? Režisér Louis Malle pečlivě vykreslil propracovaný svět neřesti a plně vystihl krásu i smutek Storyville. Strhující výkon Brooke Shields ukazuje nevinnost uprostřed hříšné reality. Film se tak s plnou syrovostí přímo dotýká nelehkého tématu zneužívání dětí, ale na druhou stranu spíše než k drsné exploataci vede k pomalému a melancholickému zkoumání, které je tak pečlivě natočené, že je až vypravěčsky podnětné. Pokud film některé diváky zneklidní, splnil svůj účel. Měly by je stejně tak zneklidnit i životy takových dospívajících dívek v reálném životě bohužel i současném. Ruku na srdce, kolika lidem to není jedno??
  2. Gongjo 2: Inteonaesyeonal
    Gongjo 2: Inteonaesyeonal (2022)
    8
    Spolupráce severokorejského policisty s jihokorejským tímto vstoupila do druhého kola a opět se stejnou odlehčenou vážností, která se tentokrát více přiklání k zábavě, bohužel však ale na úkor akce. A aby tohle volné pokračování jen tak nevykrádalo sebe sama, vývoj děje šel také trochu o něco dál. Vynucuje si to nápad na zápletku, která tentokrát spočívá v pronásledování zločineckého bosse, jenž uprchl z vazby FBI. A právě to je také důvod, proč se ke korejskému duu přidává třetí osoba. Ano, agent FBI. Zápletka se tak stává o něco plnohodnotnější a především komediálně zábavnější, což opět obstarává jihokorejský policajt, kterému zdatně sekunduje jeho vlastní rodina. Méně akce sice může být zklamáním, ale kromě toho, že je film zábavnější, je uprchlík pro vyrovnanost o to brutálnější. A možná právě to trochu brzdí konzistenci žánru. Sledovat nezvykle brutálního záporáka v akční komedii a zároveň se usmívat nad prostořekostí jihokorejského policisty a jeho rodiny vyžaduje alespoň stejného diváckého ducha, jakého má asijské publikum. Každopádně pokud jde o trio na straně zákona sestavené z Jižní Koreje, Severní Koreje a USA, funguje to, tak i tento film přináší zábavný filmový zážitek, a to se počítá.
  3. Příšerná chvíle
    Příšerná chvíle (1927)
    10
    Jedná se o strhující filmové dílo, které obstálo ve zkoušce časem a i v dnešní době dokáže přinést mrazivé napětí a strhující příběh. V režii Paula Leniho se v tomto němém hororu, který je adaptací divadelní hry Johna Willarda, stále lze ocitnout na horské dráze plné tajemství a hrůzy. Jedním z výrazných prvků filmu je mistrovské využití expresionistické kamery, stinné chodby a hrozivé úhly umocňující pocit předtuchy. I samotné sídlo se stává postavou, jehož vrzající podlahy a skryté chodby umocňují pocit klaustrofobie a blížící se zkázy. Herecké obsazení podává hvězdné výkony v čele s Laurou La Plante v roli odvážné hrdinky, která musí proplout zrádnými zákrutami osudu. Creighton Hale září v roli okouzlujícího mladíka, zatímco Martha Mattox si pro sebe krade scény ztvárněním strašidelné hospodyně. Přestože se jedná o němý film, mistrně využívá vizuálního vyprávění k vytvoření strašidelného napětí. Od mihotavého světla svíček až po náhlé šoky je každý záběr prodchnut pocitem znepokojení. Ačkoli film přirozeně postrádá speciální efekty současných hororů, s pevným příběhem dokazuje, že skutečná hrůza spočívá v neviděném a neznámém. Jeho trvalý odkaz je důkazem toho, že zůstává nadčasovou klasikou hororového žánru.
  4. Guan dong wu ta xia
    Guan dong wu ta xia (1977)
    7
    Klasický snímek prezentující bojová umění, je stejně jako obdobné filmové počiny ztělesněním zlaté éry hongkongské kinematografie tohoto subžánru. Takže i tentokrát příběhem zavádí do srdce starověké Číny, kde se střetávají čest, věrnost a bojové umění. Příběh složitě splétá témata bratrství, pomsty a vykoupení a soustředí se na skupinu zapřisáhlých bratrů, kteří se musí postavit svému osudu uprostřed politických zmatků. Herecké výkony jsou elektrizující, každý z herců ztělesňuje své postavy s hloubkou a intenzitou, čímž všichni podávají vynikající výkony a svým rolím propůjčují charisma a fyzickou sílu. Vrcholem filmu jsou samozřejmě akční sekvence, jejichž choreografie je ve svém podání precizní. Každá bojová scéna je úžasnou podívanou, která ukazuje zručnost a mrštnost účinkujících. Režie Changa Cheha vnáší do děje viscerální energii a cíleně tak vtahuje do adrenalinového světa bojových umění. Kromě vzrušující akce se příběh také zabývá hlubšími tématy cti a oběti. Bratrská pouta jsou testována na pozadí zrady a konfliktů, což dodává příběhu emocionální váhu. Vizuální estetika filmu je sice ohromující, ale zub času se už na tom taktéž bohužel dostatečně vyřádil. Avšak i tak po desetiletích od svého uvedení zůstává přitažlivou klasikou, i když už jen pro věrné fanoušky takovýchto snímků.
  5. Atlantic
    Atlantic (1929)
    5
    Do třetice všeho dobrého. Tentokrát film o katastrofě Titaniku natočili britští filmaři, kteří už dokonce použili svého času nový filmový výdobytek - zvuk. Možná i proto byl film natočen rovnou ve třech jazycích, v angličtině, němčině a francouzštině. Bohužel však došlo i k bohapusté lapálii s názvem lodi a tím i filmu. Britská výletní a plavební společnost Oceanic Steam Navigation Company, známější jako White Star Line, odmítla ve filmu použít jméno Titanic z úcty k památce obětí a z rizika, že by to mohlo způsobit citové trauma přeživších a pozůstalým. A tak film převzal název od oceánu. Údajně však ale existovala i loď jménem „Atlantic“, která navíc ztroskotala mnohem dříve než Titanic. Je tedy trochu záhadou, o které lodi tento film vlastně je. Ale kdo o to dneska něco ví, že? Je zvláštní, že předchozí američtí a před nimi němečtí filmaři takový problém neměli. Buď, jak buď. Scénář filmu se plně drží konceptu katastrofy, takže se nijak nezdržuje úvodem, čímž hodně rychle ke katastrofě dojde. Pak už je to jen sled známých událostí. Cestující snažící se dostat do záchranných člunů, stále hrající hudebníci, telegrafista telegrafující nouzový signál „Save our souls“ zkráceně SOS, což v překladu znamená, „Zachraňte naše duše“, do poslední chvíle, a samozřejmě kapitán lodi, který v tomto případě nemá plnovous. Po technické stránce ohledně výpravy není ani dnes filmu co vytknout. V rámci daných možností do toho tvůrci dali všechno. Totéž se však nedá říci o příliš dlouhých dialogových scénách s některými pasažéry z tzv. vyšší třídy. Jejich vypointování sice není v kontextu situace bezdůvodné, zvláště když jeden z nich je upoután na invalidní vozík, ale takto dlouhé dialogové scény téměř o ničem v divákovi spíše probouzejí nudu. Z dnešního pohledu ohledně použitých scén není snímek nijak výjimečný, neboť skutečně obsahují jen to základní. Zub času se už na tom také dostatečně vyřádil, ale z historického hlediska katastrofického filmu, navíc o nejslavnější námořní katastrofě v dějinách, to již má jistý punc historického filmového skvostu, navíc z počátků zvukového filmu.
  6. Šogun
    Šogun (1980)
    10
    Televizní minisérie, natočená podle epického románu Jamese Clavella, je rozsáhlá sága odehrávající se ve feudálním Japonsku popisující cestu anglického námořníka Johna Blackthorna (v podání Richarda Chamberlaina), který se zaplete do politických intrik a kulturních střetů v Japonsku 17. století. Příběh umně zobrazuje střet západních hodnot a japonských tradic Blackthornovýma očima a nabízí bohatou tapiserii kulturního poznávání. Od přísné hierarchie samurajské společnosti až po složitost japonské politiky, čímž po divácké stránce dokáže vtáhnout do pečlivě prozkoumaného historického prostředí. Svěží krajina, složité kostýmy a autentické kulisy přináší dávné časy, zatímco pozornost seriálu věnovaná detailům zajišťuje historickou přesnost a autenticitu. Navíc se nejedná pouze o příběh o politických intrikách, ale také o lásce, zradě a cti. Romantická podzápletka mezi Blackthornem a Mariko dodává příběhu emocionální hloubku a zdůrazňuje složitost vztahů uprostřed kulturních bariér a společenských očekávání. Jako obvykle mohou historici poukázat na určité historické nepřesnosti a zjednodušení kulturních a historických aspektů doby, ale to už tak u filmové tvorby bývá. Celkově i přes všechna přirozená tvůrčí negativa zůstává tento miniseriál přelomovým ve svém podání, který uchvacuje rozsáhlým záběrem, přesvědčivými postavami a poutavým vyprávěním. Tak či onak, jako nadčasový epos zkoumající střet kultur a lidské zkušenosti si stále udržuje své divácké místo mezi významnými seriálovými klasiky.
  7. Chun sing gai bei
    Chun sing gai bei (2010)
    6
    Tentokrát si hongkongská ikona akčních filmů v podobě Bennyho Chana vzala na paškál americké superhrdiny a superpadouchy s nadpřirozenou schopností, podíval se motivu na zoubek a za použití tradičních hollywoodských šablon a motivů, vše pojal hezky po hongkongsku. A to je vlastně všechno. Příběh tedy začíná retrospektivou do válečného vědeckého budování supervojáka, abychom se dozvěděli příčinu všech následných podivností v současnosti na jednotlivcích. Takže nic zvláštního na superschopnostech. Všichni jsou prostě silnější, všemocnější a odolnější než kdy dřív. Hlavní hrdina má samozřejmě vedle sebe novinářku, v tomto případě televizní, takže promiň Supermane, nechávám pozdravovat želvy ninja. Tradiční je také atmosféra hongkongské filmové akční tvorby. Má to spád, takže žádná plynulost, ale naservírováno je toho dost. Akční scény se střídají s dramatickými, které jsou občas obzvlášť okořeněné nějakým tím humorem pro uvolnění, a našlo se i místo na romantickou linku. Film je v cílové skupině, takže jen pro určitou skupinu filmových fanoušků. V Evropě především hongkongských filmů. Takže se pořád něco děje a délka jednotlivých dějových epizod je překvapivě vyrovnaná. Drama nepřebíjí akci a naopak. Možná to škodí romantickým momentům, které tak působí spíše zbytečně a otravně. Značná jednoduchost příběhu by ani tak nevadila, ale když jsou v akčních scénách značně vyumělkované lety po úderech a výskoků, zůstává z toho taková divná pachuť. Používání lan na takové scény se zkrátka stalo z nouze ctnost a tvůrci se je ještě nenaučili používat tak, aby to nebylo nápadné. Kde jsou ty časy svižného Jackieho Chana? Film se neprezentuje jako nějaký zvláštní velkofilm, ale spíše dává na odiv styl konce 80. a začátku 90. let. A nakonec, proč ne? I to má své kouzlo. Takže tedy nic jiného než obyčejná svižná akční zábava, která nepřemýšlí nad logikou věcí, ale jen si filmově užívá všechny asijské atributy, tolik typické pro hongkongskou kinematografii.
  8. Qiao tan nu jiao wa
    Qiao tan nu jiao wa (1976)
    6
    V době, kdy se v USA objevil, zejména z dnešního pohledu, poněkud naivní televizní seriál „Charlieho andílci“ (1976–1981), byly akční hrdinky představující subžánr *Girls with Guns* v hongkongské kinematografii již dlouho v kurzu a těšily se velké oblibě. Možná to byl důvod, proč byl tento námět v USA převzat. Tento hongkongský a jihokorejský koprodukční akční thriller byl uveden do kin rok po odvysílání první série Charlieho andílků v USA. I to byl jeden z důvodů, proč se v Evropě a USA jmenoval podobně. V českém překladu *Smrtící andílci*. Strukturou zápletky a akčními scénami, v tomto případě prezentací bojových umění, se nijak nevymyká od ostatním akčních filmům ze 70. let. Trojice policistek s agentem Interpolu se snaží zastavit gang zlodějů diamantů. A to je vše. Moc se toho nenamluví, ale zato je tu spousta akce a jako obvykle ta největší ve finále. Střelné zbraně se také objeví, ale snad jen proto, aby se neřeklo. Na svou dobu je to stále výborný film, který se nezabývá zbytečnostmi a jen dláždí cestu obyčejné akční zábavě. Ano, chybí zde dnes tolik oblíbené intriky a další nešvary k hlavním hrdinům, a vlastně je to i dobře, protože by to jinak dobře rozjetý film jen vykolejilo. Jestli se film dá užít? Stejně jako jiné asijské akční filmy ano. Záleží jen na diváckém přístupu k takovým filmům..
  9. Šťastné a krvavé
    Šťastné a krvavé (2023)
    7
    O tom, že existují skřítci Elfové pro země, které o vánočních svátcích vyznávají reklamní postavu Santa Clause společnosti Coca-Cola, se ve filmu mluvilo nesčetněkrát. I to, že jsou všichni mírumilovní a velmi přátelští. Ale jak tento film mimořádně ukazuje, pokud to nejsou staříci a nežijí v Norsku. Právě tam se přistěhuje americká rodina z USA a nestačí se divit. Film je sice Norsko-finskou koprodukcí, ale jeho obsah přináší všechna americká klišé. Otec je nadšený, matka o něco méně a vystřízliví z toho velmi brzy, děti jsou ze stěhování od začátku nevrlé. Mladší syn méně, starší dcera více. A místní policistka má na všechno odpověď, jen aby nemusela vyšetřovat každý incident. Takže její osud není nijak překvapivý. Vánoční horor o napadení starými skřítky zkrátka přináší čistou vánoční hororovou zábavu, která využívá tolik známých motivů a postupů, že je vývoj děje předvídatelný až hanba. Ale je to film severský a to se počítá. A co je nejdůležitější, filmovým fanouškům připomíná přesně ten typ vánočních hororů z osmdesátých a počátku devadesátých let, které se nebraly vážně a které už dávno zavál čas.
  10. Mimesis
    Mimesis (2011)
    4
    Mimesis prý znamená „napodobení“, a když k tomu přidáme podtitul „Noc oživlých mrtvol“, víme, o čem je řeč, a téma filmu je tedy zcela jasné. Skupina hororových fanoušků se stane nedobrovolnými účastníky noční hry, která vzdává hold klasickým hororům. Takže buď se na ni podíváme ze zvědavosti, nebo z úcty k hororovému zombie kultu raději rovnou odejdeme. Od nízkorozpočtového filmu nelze na dobu vzniku očekávat nic mimořádného, ale každopádně pocta tomuto filmu chtě nechtě hold vzdává. Zpočátku se děj drží úvodu původního filmu, aby se nakonec vydal vlastní cestou. A nápad to není tak špatný, jak to z mnoha úhlů pohledu vypadá. Poněkud záludně je v celém konceptu skryto moralizování o násilí ve filmu, a tedy i o nebezpečnosti her, které se filmem inspirovaly. Děj příběhu je jednoduchý a nepříliš kýčovitý, což byl možná kvůli moralizování záměr, se směšným zobrazením zombie připomínajících LGBT… karneval a místy dokonce s CGI cákanci krve. Fanoušci hororu se na chvíli ocitnou ve hře jako ve filmu, přímo v nitru některých postav, a zažijí tak daný příběh na vlastní kůži. Nakonec, proč ne? Jenže scénář má několik děr, které dávají šanci na vznik diváckých otázek o logice dějového vývoje některých scén. U filmu, jako je tento, to však snad i nevadí. Divák to bude brát tak, jak to přijde, a v tom nejlepším slova smyslu bude film brát buď jako naprosto zbytečný, nebo jen jako takový jednoduchý úlet nenáročné zábavy.
  11. Pekelná noc
    Pekelná noc (1981)
    6
    Strašidelný dům je jedním z nejvděčnějších témat hororového žánru, což platí i dnes. Příběh dalšího takového filmu zahrnuje zkoušku odvahy v podobě přenocování ve starém opuštěném domě poté, co si nocležníci vyslechnou strašidelnou legendu o původním obyvateli domu. Znalcům hororů je již nyní jasné, co bude následovat. Marketingově se na film láká přítomností Lindy Blair, což je zjevně ovlivněno jejím slavným filmem „Vymítač ďábla (1973), i když ve své roli není zrovna středem pozornosti. Důvodem je zřejmě průměrnost celého filmového konceptu, který nepřináší ani napětí, ani strach. Přízračná tajemnost nenaplňuje svou sílu ovládnout divákův zájem o celý děj všech podivných událostí v domě. A zvláště u slasheru je to chyba ne zrovna malá. Možná je to i nostalgickou atmosférou a především zubem času, avšak jako obyčejný odpočinkový mysteriózní film ještě stále dokáže vytvořit nenáročný filmový zážitek. Jen od toho nečekat příliš mnoho.
  12. Mladí a nevinní
    Mladí a nevinní (1937)
    7
    Není to u nás zrovna nejznámější snímek Alfreda Hitchcocka, ale to je osud všech jeho raných filmových počinů. Téma tohoto vlastně prozrazuje už jeho název, který, je řečeno vše. A přiznejme si, že osud hlavního hrdiny je nejen reálný, ale i nadčasový. No, i když pravda, v dnešní době mobilních telefonů, které máme všichni stále a všude u sebe, se realita vytrácí. Objevit mrtvé tělo a běžet to nahlásit je krajně nebezpečné, pokud jsou poblíž svědci, kteří to samozřejmě vyhodnotí jinak. A u soudu má takové svědectví větší váhu než výpověď zadrženého. Následné události tak vezmou za své, čímž vznikla hojně používaná dějová šablona, dle které je u nás asi nejznámější film, „Uprchlík“ (1993). Po divácké stránce je nejdůležitější, že o nevině obžalovaného víme od samého začátku a skutečný vrah je v úvodní scéně pouze naznačen. Konec příběhu je tedy jasný od začátku, takže už jen pouze sledujeme souběh všech událostí, a tím i již daný vývoj děje. Předvídatelnost? Určitě ano. Ale nebyl by to Hitchcock, kdyby tomu nedal svou tvůrčí působivost. Na třicátá léta nečekejme napětí ani dramatičnost, ale určitou atmosféru. Vše je ozvláštněno humorem a po technické stránce je působivé zejména využití pro tu dobu typických vizuálních triků. Tedy zadní projekce a zejména modely. Vrcholem je modelová železniční scéna železnice ve městě s jedoucím vlakem a auty po mostě přes koleje. Hitchcock později natočil zajímavější filmy, ale ani tento by nemusel zapadnout. A pokud stále pro nikoho nic, tak alespoň ukazuje Hitchcockův osobitý tvůrčí vývoj.
  13. Ztracenci
    Ztracenci (1983)
    8
    Z dnešního pohledu jde o působivý film plný herců, kteří byli v době uvedení do kin téměř neznámí. Příběh dospívajících mládenců, kteří žijí svůj přirozený divoký život. Povrchnost, chlapáctví a rivalita dvou gangů. Osmdesátková klasika podle knihy vydané koncem šedesátých let, jejíž bujaré a z dnešního pohledu především sexistické scény nemohou nechat mnohé liberály chladnými. Ale takový už je život teenagerů, a to po celé generace. V USA se takovým filmům o dospívání říká *coming-of-age* a tento film režiséra Francise Forda Coppoly je, chtě nechtě, klasikou. Možná je to i velmi výstižným písničkovým soundtrackem, kterému kraluje Elvis Presley, ale během úvodních a závěrečných titulků a pravděpodobně i někde uprostřed filmu zazní velmi sympatická emotivní píseň Stevena Wondera. Příběh má v námětu vše podstatné. Divokost dospívajících mládenců, kteří pro své okolí vystupují jako rebelové, ale přesto se srdcem na správném místě. Někomu film přijde zastaralý díky svému příběhu, někomu kultovní. Ať tak či onak, stojí za zhlédnutí, už jen proto, že Coppola film přepracoval kvůli nutné deromantizaci, čímž prodloužil stopáž, a použil zcela jinou, výše zmíněnou, hudbu. Je to film o přátelství, bratrství a solidaritě na pomezí nenávisti, strachu a náklonnosti. I dospívající mládenci projevují emoce a nějaké osočování, že takový mladík s emocemi není chlap, je jen obyčejná sociální křivda. A nebo současným jazykem - předsudek.
  14. Zhu zai xie lei
    Zhu zai xie lei (1979)
    8
    Film, který skvěle představuje bojový styl kung-fu, nijak nevybočuje z obrovské plejády podobných filmů své doby se stejnou dějovou šablonou. Smrtící útok, trénink bojových umění a pomsta. Přesto má tento konkrétní film jistou odlišnost. Byl natočen v USA, v Arizoně, kde se také odehrává děj. Hlavními postavami jsou indonéský bojovník Billy Chong a především Afroameričan Carl Scott, který ve svém soukromém životě praktikoval styl Leopard. Ve své filmografii má pouze čtyři filmy, což je v jeho případě obrovská škoda. Jakýkoliv komentář ke koncepci příběhu a celkovému zpracování je nošením dříví do lesa. Jak se by řekl puritán, je to pořád stejné. Fanoušci akčních filmů a zejména bojových umění si však v tomto snímku najdou mnoho zajímavého. Zejména pokud jde o finále. Oba hlavní představitelé se utkají v souboji s bývalým šampionem v kickboxu Louisem Negliou, který se záporné role zhostil s vervou sobě vlastní. Takže kung-fu klasika, která skutečně obsahuje i spoustu neobvyklých scén. Kdo chce vidět například souboj asijského bojovníka s indiánem s tomahavkem, tady má šanci.
  15. Jízda na tygru
    Jízda na tygru (1961)
    7
    Téma útěku z vězení je pro filmaře vděčné, ale tentokrát je pojato trochu jinak. Tři chtějí utéct a čtvrtý ne. Proč by měl, když mu do propuštění zbývá pouhý rok? Okolnosti ho k tomu však donutí. Už začátek příběhu vypadá zajímavě, ale celkový pocit je takový, že se jedná spíše o tragikomický příběh založený převážně na sociálních základech všech hrdinů. Ten hlavní pochází z dělnické rodiny a ke všemu zaujímá neutrální postoj. Ano, je to tak. Celá koncepce příběhu je obohacena o sociálně levicový pohled, neboť všechny postavy jsou ze středních a nižších vrstev. A proč ne, řeklo by se, ale protože jeden ze scénáristů byl ve své době známým komunistou, není to až takové překvapení. V žádném případě však nejde o komunistickou agitku. Společenská kritika ale ano, která je navíc rovnoměrně okořeněná humorem, který depresivnější atmosféru drží na uzdě, aniž by zbytečně přeháněl. Zápletka je dobře propracovaná, takže není nouze ani o zvraty. Těžko říct, jestli závěr překvapí, ale něco na tom levicovém pohledu na životní peripetie těch chudších prostě je. Takže spíš zábavný než dramatický film, ale dobře zpracovaný a s dobře nastolenou myšlenkou, která by se mohla odehrát i v dnešní době.
  16. Du mou dans la gâchette
    Du mou dans la gâchette (1966)
    4
    Bernard Blier a Jean Lefebvre v dalším společném filmu s komediálním charakterem, tentokrát však značně umírněným. Svým způsobem se jedná o gangsterskou parodii, ale velmi střídmou, což činí celé pojetí tohoto filmu rozporuplným a dává vzniknout dvěma kritickým táborům diváků. Jedni považují tento film za absolutní nudu, druzí jej považují za příjemný, nenáročný a plně odpočinkový. Děj je značně jednoduchý, s občasnými úsměvnými etudami, ale to je asi tak všechno. Je horší na události a gagy, navíc s pomalejším tempem. Co se týče vizuálního zpracování, betonové prostředí sídliště a prostředí rozestavěné další části, mu dodává unylý, i když ne zrovna nezajímavý, sociologický aspekt. Gangstery je poměrně těžké nějak pojmout. Nejsou ani parodičtí a vážní už teprve ne. Zkrátka a dobře, film slouží k mírnému diváckému pobavení, ale jinak jde o poměrně slabý filmový odvar.
  17. Une ravissante idiote
    Une ravissante idiote (1964)
    6
    Špionážní idiot ohromující, úchvatný nebo rozkošný? Asi od všeho trochu. Špionážní komedie posouvající hranice grotesky, v níž se objevuje naivita při nejrůznějších eskapádách ruského agenta s mladou tváří Anthonyho Perkinse na francouzském území ve snaze získat plány NATO. No jo, ale jak už to v takových příbězích o agentech bývá, do cesty se mu připlete kráska, v tomto případě s tváří Bridget Bardot, která mu zamotá hlavu, čímž následné události vezmou za své. S komediálního žánru děj obsahuje vše. Vtipné konverzace a gagy, dokonce i ty groteskní. A právě to je možná největší problém celkové anabáze filmu, protože je tu příliš mnoho rádoby vtipných hloupostí na úkor špionážního příběhu. Děj tak trochu ztrácí na vážnosti a do popředí se tak dostávají vtipy, kterých pro pobavení není zase tolik. Brigitte Bardot je stále svá a naopak komediální výkon Antonia Perkinse je docela překvapivý. Zvláště u českého publika, kde je známý snad jen díky roli Normana Batese ve slavném hororovém thrilleru Alfreda Hitchcocka. Film jako celek sice nedosahuje ani průměrných kvalit, ale v kontextu klasiky není zase až tak špatný, aby nepřinesl alespoň nějaký odpočinkový filmový zážitek. Dalo by se říci, že naopak, pokud groteskní veselohru a nucené vtipy někteří diváci poberou jen jako lehký humor.
  18. Zahrada
    Zahrada (1968)
    10
    „Je lidský život také o něčem jiném než o tom, že se narodíš a zemřeš a jen, pokud jsi vyvolený, staneš se kůlem v plotě?“ Povídkové podobenství Jana Švankmajera ad absurdum. Myšlenka z předlohy literárního autora Ivana Krause je tak působivě výtvarně ztvárněna, že divákovi, až naskakuje husí kůže. Svým způsobem je takováto politická myšlenka skutečným hororem, který však vzniká za každého režimu. A i když je takové umělecké ztvárnění poplatné době svého vzniku, myšlenka je tak zcela nadčasová. Jen ji dokázat přečíst a poučit se z ní.
  19. Rose rosse per Angelica
    Rose rosse per Angelica (1968)
    6
    Jacques Perrin v romanticko-dobrodružném filmu podle Alexandra Dumase St., který slibuje vše, co se má odehrávat za vlády Ludvíka XVI. Film je u nás neznámý, takže je třeba si na Jacquese Perrina nejdříve zvyknout, protože má trochu jiné charisma než jinak populární Alain Delon nebo Jean Marais. V ženských rolích Raffaella Carrà a Michèle Girardon jako protějšky Jacquese Perrina jen dokreslují rozmanitost žen napříč společenským postavením. Nechybí ani nejrušnější intriky, jak se na takový film sluší a patří, ale přesto jako by tomu něco chybělo. On ten scénář nevyznívá příliš lákavě, a to na něm pracovali hned tři scenáristé. Nebo je to možná právě tím. Každý z nich na to šel jinak, a proto není děj tak bleskový a správně plynulý ve svém vývoji. A tak má film bohužel spoustu hluchých míst, která narušují tu správnou dobrodružnou a romantickou atmosféru. Nenáročného diváka však uspokojí, protože pohodový charakter v rámci filmového zážitku jinak přináší.
  20. Kochiyama soshun
    Kochiyama soshun (1936)
    8
    Chlapec ukradne starý samurajský nůž, aniž by tušil, jak je vzácný, a spustí tak sérii podivných událostí, do nichž jsou zapleteni hazardní hráči, podvodníci a Roninové. Klasický snímek předválečné japonské kinematografie se vyznačuje jemnou morální komedií s romantickým dramatem, který rafinovaně odhaluje význam cti a oběti, společenské hierarchie a mechanismů moci. Přestože po emoční stránce metodicky zprostředkovává ironicky smutné pocity ze všech událostí, překračuje svou základní premisu o něco méně, než by se mohlo očekávat. Vrcholem je sice krátká, ale napínavá akční scéna, která má jedinečnou atmosféru. Odehrává se v tak neskutečně stísněném prostředí úzkých klikatých uliček mezi malými chatrčemi, že to až téměř vyvolává údiv, že i v tak stísněných podmínkách se dá bojovat. Zvlášť když se navíc v jednu chvíli všichni ocitnou v jakémsi úzkém vodním kanálu právě mezi stěnami chatrčí. Výtvarná režie Sadao Jamanaky tímto ukazuje skutečné mistrovství japonské kinematografie třicátých let minulého století. Jedná se o jeden z pouhých tří dochovaných filmů z celkových šestadvaceti, které režisér Sadao Jamanaka natočil před svou předčasnou smrtí, a v současné době je natolik ceněný, že se dočkal svého 4K transferu. Kolik takových filmů z této éry se něčeho takového dočkalo, že?
  21. Signál
    Signál (2024)
    5
    Za minisérií, která má překvapivě jen čtyři části, tentokrát stojí němečtí tvůrci, ale zcela podle tvůrčích standardů Netflixu. A tak tu máme další mix různých témat ze starších filmů. Hned první motiv sci-fi příběhu „Kontakt“ (1997) upoutá pozornost, a to tajemný signál z vesmíru nesoucí nějaké informace. A to je vše. Příběh už je na to vymyšlený jiný. A jako obvykle ve dvou dějových liniích. V té hlavní s událostmi na Zemi a jako retrospektiva nad Zemí na Mezinárodní vesmírné stanici, známé pod zkratkou ISS, a v návratovém modulu. Myšlenka příběhu možná nezní účelově, ale je jasná. Plně se tu pracuje se starou známou xenofobií. Proč lidstvo reaguje tak skepticky na vše, co je cizí a hlavně neznámé? Vědci si již mnoho let kladou otázku, zda ve vesmíru existuje jiný život. No jo, ale co když takový život jednoho dne přiletí na Zemi? Bude přátelský, nebo nepřátelský? Jak se lidstvo zachová, když o takovém životě nikdo nic neví? Na politické frontě je to jasné. Koneckonců je to zde dokonce přímo uvedeno: „Zná někdo nějaké příklad, kdy by se nějaké společenství státu ujalo epochálního problému a našlo nějaký rychlé a chytré řešení? Každý by udělal to co vždycky. Jít na jistotu. Vyhnout se nebezpečí a zajistit si znovuzvolení. A to bez alternativy.“ A právě o tom to ve své podstatě celé je. Každý zvládá očekávanou událost jinak. Takže pokud jde o motiv ze snímku „Blízká setkání třetího druhu“ (1977), závěr je sice poněkud skeptický, ale z realistického hlediska to ani jinak dopadnout nemohlo. Moralizující myšlenka o lidstvu a lidskosti, která samozřejmě ke konci zazní, je tedy cílená, ale spíše se zase rychle z diváckého povědomí vytratí. Co se týče výpravy a vizuálních efektů, není co vytknout. Co je však tragické, je tempo a z něj plynoucí neskutečné množství hluchých míst. Scénář by vystačil na celovečerní film o délce něco málo přes dvě hodiny. Na celkovou stopáž čtyř hodin se toho děje příliš málo, takže umělé natahování z toho dělá spíše nezáživnou nudu. Zvláště retrospektiva vyznívá jako naprostá zbytečnost. Atmosféricky se to sice dotýká hranic umění, ale pokud zbytečně se vlekoucí děj nezaujme už v první části, zůstane se jen u otázky: K čemu to vlastně všechno bylo?
  22. King of the Lost World
    King of the Lost World (2005)
    0
    Mockbuster na snímek „King Kong“ (2005) od Petera Jacksona, do kterého se vmísil motiv povídky „Ztracený svět ´ literárního autora sira Arthura Conana Doyla, rovněž mnohokrát filmově zpracované, a rozpoznat lze i motiv televizního seriálového megahitu „Ztraceni“ (2004). Asylum a jejich céčkový filmový svět. Už úvod stojí zato. Letadlo vletí do džungle a mohutně exploduje. Vidíme trosky rozpůleného letadla, v nichž jsou jen otřesení cestující bez sebemenšího škrábance, jako by seděli v autobuse, který narazil do semaforu. Následně se dozvídáme, že narazili do skály a že první polovina letadla je několik desítek kilometrů daleko. A tak se tam vydají. Dobrodružství začíná a divák již má představu, jak to celé bude vypadat. Cestou je napadají obří CGI monstra, která se v záběru objeví tak krátce, že stačí mrknout a zůstanou nepovšimnuta. Pozor na toho Konga. Jeden by nevěřil, že je to celé o něm. Dokonce jsou také přepadeni domorodou skupinou, která vypadá jako středoškoláci, kteří zrovna mají karneval. Jedna domorodkyně dokonce umí kung-fu nebo co. Jedna nelogická věc za druhou, plus naprosto stupidní dialogy. Popis filmu končí informační větou, že začíná boj o život. To je pravda. O život diváka.
  23. Sliz
    Sliz (1988)
    8
    Je růžový, slizký a z jiného světa. Nebo ne? Ať tak či onak, tiše se přiblíží a pohltí svou oběť. Sliz. Nostalgická předělávka sci-fi hororu „The Blob“ (1958), který vylepšuje atmosféru na tvůrčí úroveň 80. let. Oproti původnímu filmu je patrný zejména pokrok ve vizuální stránce a tricích. Zde je již patrný mnohonásobně vyšší rozpočet. Atmosféra je tak zábavnější a vše je bráno s naprostým nadhledem. Takže ani tentokrát si nikdo hrůzou a napětím kousat nehty nebude. Synonymem je spousta vtipných hlášek nahrazující komediálnost. Režisér Chuck Russell, který se podílel i na scénáři, je sice pevně věrný předloze, avšak všechny dějové okolnosti pojal tak výrazně, že co se týče jakéhokoli potenciálu příběhu, předvídatelný, ač se to může zdát, není. Minimálně alespoň co se týče obětí. Jako obvykle je přítomna narážka na studenou válku, ale ne tak razantně jako v padesátých letech, kdy se to cpalo, kromě westernů, takřka do všeho. Takže suma sumárum, film tedy opět postrádá napětí, děs a vůbec jakýkoliv náznak strachu, ale je mnohem zábavnější a dá se říct, že neztrácí nic ani na dnešní dobu nadvlády CGI efektů. Starou dobrou nostalgickou školu atmosférického gore, výpravy a nasvícení scén prostě CGI nenahradí.
  24. The Day Time Ended
    The Day Time Ended (1979)
    4
    Vědecko-fantastický film z konce 70. let vzdává hold fantasy, sci-fi a mysteriózním filmům z předchozích let, které sahají až do 30. let 20. století. Už samotný název evokuje na film „Den, kdy se zastavila Země“ (1951). A podle toho také film vypadá. Triky jsou přesně takové, jaké byly v oněch letech. Nejzajímavější na ději je koncept, který o tři roky později použil Steven Spielberg pro svůj film „E. T. Mimozemšťan“ (1982) a Tobe Hooper pro svůj film „Poltergeist“ (1982), kterému se příběh přibližuje více. Malá dívenka se jako první setkává s podivnými událostmi a mimozemskými bytostmi v domě, kam se nastěhuje se svými rodiči. Když k poznání dojdou i rodiče, začnou se dít věci. Takže co se týče vývoje děje, předvídatelnost je již po tolika letech neodvratitelná. A co se týče mimozemských postaviček, Spielbergova „Blízká setkání třetího druhu“ (1977) se vrní blahem, a pravěkých zvířat, se samozřejmě jedná o výraznou animaci. Asi nepřekvapí, že tvůrci nevynechali ani souboj dvou dinosaurů, který jsme mohli poprvé vidět už ve 30. letech. Jako třeba ve filmu „King Kong“ (1933). No, tentokrát se jim to úplně nepovedlo. V příběhu je použito poměrně dost motivů, které jsou však značně odlehčeny. Možná proto, aby to na 80 minut stopáže nebylo příliš nacpané a nepřehledné. I tak se základní linie o cestování časem stává nelogickým konceptem ve spojení s příchodem malých mimozemských postaviček. Zkrátka to postrádá smysl. Spousta věcí zůstává nevysvětlena, tudíž v divákově mysli zůstává nad spoustou věcí rozum stát. A tak z filmu zůstává jen prosté vyprávění bez napětí, dramatu a emocí. Takže taková malá, skromná mysteriózní sci-fi fantasy pohádka pro dospělé.
  25. Narco Valley
    Narco Valley (2018)
    2
    Nízkorozpočtový film vhodný pouze pro televizi. Žánrově se jedná o další gangsterku, která absolutně ničím nepřekvapí. Nesčetněkrát vyzkoušená dějová šablona vytváří předvídatelnou etudu téměř v každé scéně. Je to opravdu jednoduché. Bývalý mladý gangster se po propuštění z vězení snaží napravit, ale osud ho stejně zavane do světa zločinu. K tomu žádné přestřelky, žádné honičky, žádné rvačky. Vše poklidn konverzační bez sebemenšího náznaku napětí či dramatu. Ano, je to dobré pro vyplnění televizního programu, ale jinak bohužel.
  26. Bad Blood: The Movie
    Bad Blood: The Movie (2016)
    5
    Námět příběhu evokuje tvorbu 50. a 60. let, kdy vznikalo poměrně hodně filmů o obojživelných tvorech, kteří zabíjejí vše živé. Zde motiv připomíná předlohu o vlkodlacích. Dospívající dívka je prostě napadena obojživelnou příšerou a celá koncepce zápletky je jen závodem s časem o nalezení protilátky dříve, než se v obojživelnou příšeru promění také. Film sice působí nízkorozpočtovým dojmem, ale poněkud neobvyklý vizuální nádech mu dává šanci. Připomíná totiž grindhouseovou produkci. Psychedelická atmosféra s patřičným gore, slizem a ujetosti působí spíše poněkud zmatečným dojmem, zejména v tom, co se děje a proč, byť je počáteční myšlenka poměrně jasná. Rodiče jsou znepokojeni drogovou závislostí své dospívající dcery. A zbytek? Najatý detektiv se svými halucinacemi k pochopení dané problematiky také příliš nepřispívá. Naštěstí toho v ději není použito tolik, aby to diváka zmátlo víc, než je nutné. Vizuálně je tedy film neobvyklý, ale v jádru poměrně solidní, takže v hororových vodách si šanci zaslouží. I kdyby jen na jedno zhlédnutí.
  27. Non si deve profanare il sonno dei morti
    Non si deve profanare il sonno dei morti (1974)
    8
    Zombie film, který vyšel čtyři roky před fenomenálním Úsvitem mrtvých (1978) George A. Romera, který jako by tento zastínil. A je to škoda. Zajímavá je doba natáčení, protože to měl na svědomí španělský režisér Jorge Grau, který se mimochodem inspiroval prvním zombie filmem George A. Romera ' Noc oživlých mrtvol“ (1968), přestože byly horory ve Španělsku zrovna zakázané. Spojil se tedy s italskými filmaři, kteří už měli se zombie horory zkušenosti a kteří tento film zafinancovali. A tak se stalo, že Grau posunul myšlenku o chodících mrtvolách zase o něco dál a navíc jej poprvé představil v barvě. Vymyslel originální nápad, jak probudit mrtvé, čímž se zase později inspirovalo mnoho dalších filmových tvůrců, kteří to dál pojali v nejrůznějších variacích. Nejzajímavější však na celém tomto filmovém počinu je to, že je kritikou moderní společnosti. Poukazuje na benevolenci vědců zabývat se vznikajícími problémy vedlejších účinků jejich činnosti a na benevolenci policie vymanit se ze svých předsudků a brát v úvahu přibývající jasné důkazy o skutečnosti. Snímek na růžích ustláno tedy zrovna neměl a v dnešní době je už těžké posoudit, zda to bylo právě tou kritikou, nebo přítomnosti krvavých gore scén. Mimochodem, právě proto má kvůli různému uvedení nezvykle velké množství alternativních názvů. Působivá vizuální stránka podtrhující nenáročnou výpravu fungující i dnes, zajímavé zvukové efekty a plně dostačující příběh mající myšlenku a vkus, vytváří dostatečně mrazivou atmosféru, která diváka na pochybách určitě nenechá. Na sedmdesátá léta se počáteční dějství vyvíjí obvyklým pomalejším tempem, ale pak vše nabírá na obrátkách a divák je do všeho pohlcen. Jorge Grau si tímto u George A. Romera rozhodně ostudu neudělal. A vlastně je i možné, že právě tento film zase pro změnu ovlivnil i Romera, čímž natočil svůj výše zmíněný filmový hit.
  28. Thirteenth Guest, The
    Thirteenth Guest, The (1932)
    6
    Detektivní příběh, jak z pera Agathy Christie, který není vhodný pro diváky trpící tryskaidekafobií. Před třinácti lety se na zámku konala večeře pro třináct hostů. Je to také třináct let, co hostitel během této večeře zemřel a před svou smrtí oznámil hostům změny ve své závěti. Většina jeho změn se týkala třináctého hosta, který se nedostavil a jehož totožnost zůstala neznámá, a tudíž záhadná. Hosté, kteří se večeře zúčastnili, jsou nyní postupně nalézáni mrtví u stolu přesně na místech, kde seděli. Kdo je oním záhadným třináctým hostem? A má něco společného s maskovaným vrahem? Píše se rok 1932 a do kin vtrhla tajemná detektivka, která by se dala považovat i za jeden z prvních náznaků subžánru „slasher“. Na svou dobu jen ještě není tak divoká. Každopádně maskovaný vrah tu je, i když vypadá podivně a jeho dějová struktura je poněkud neohrabaná. On je vlastně poněkud neohrabaný děj celý, i když svým tajemnem a průzračností detektivního žánru zaujmout může, byť některé postavy skutečně vypadají spíše komicky než vážně. Možná je vtom záměr odlehčit napínavý případ, ale těžko říct, jestli to má být ještě komedie, nebo už parodie. Nemotorní policisté, kteří se snadno leknou a dělají neuvážené věci, na vážnosti příliš nepřidávají. Mnoho scén se stává až příliš zbytečně hloupými, takže i vyvrcholení celého děje vyznívá spíše podivně než zajímavě. Námět zajímavý skutečně je, proto to srovnání s Agathou Christie, ale styl zpracování se bohužel nějak minul svým účinkem.
  29. Whispering Shadow, The
    Whispering Shadow, The (1933)
    6
    Jeden z průkopníků dobrodružně-akčních detektivních seriálů, v tomto případě navíc s mysteriozním námětem. Technicky se takové pojetí zdá být na počátek 30. let 20. století poměrně odvážné, i když honičky a bojové scény, které dnes vyznívají obzvlášť směšně, byly k vidění už v němých filmech. Zde to však v detektivním žánru vyznívá přece jen trochu jinak. Za zmínku stojí ukončení každého dílu, které se používá dodnes. Ano, vždy je maximálně napínavý. Děj má švih, charakteristickou atmosféru, napětí a žánrově typický patos. Akční scény s honičkami jsou trochu zrychlené a v technických částech je vidět triková stránka, ale komu by to z hlediska filmové historie mohlo vadit. A tak tu máme hon na zločince zabíjející elektrickým proudem pomocí rádiových vln, kterému se říká„Šepotající stín, což je ostatně také název tohoto seriálu. Tvůrcům se tímto podařilo chytit nový vítr do seriálové tvorby, které kvůli nutnosti navýšení rozpočtu po nástupu zvukového filmu nemělo zrovna na růžích ustláno. Zajímavostí ještě je, že se seriál také dočkal sestřihu do podoby celovečerního filmu.
  30. The Blackburn Asylum
    The Blackburn Asylum (2015)
    6
    Šablona tohoto dalšího slasheru v sérii filmů dané variace o cestě mládeže autem odněkud někam, kdy na určitém místě narazí na partu vizuálně poměrně nevzhledných masových vrahů, může být ve své představě již poněkud nudná, ale pro diváky neznalé podobných starších filmů proč ne. Příběh nás tedy zavádí do prostředí, kde stojí „Azylový dům Blackburn“, jak zní název snímku v českém překladu, kde se dějí věci vskutku bolestivě vražedné. Z pohledu diváka jsou bolestivé především viditelně špatné CGI, a to ani ne tak vizuální efekty, jako animace jednotlivých událostí. Lavina kamení hned na začátku vypadá jako z počítačové hry. Není od věci také vyzdvihnout poměrně velké množství dějových klišé, bez kterých se to prostě neobešlo. Ne, logika zde jako obvykle nemá místo, takže nemá smysl se pozastavovat nad chováním hlavních hrdinů v různých situacích a dějových zvratech. Plynulost se však drží a závěrečný souboj se zdá být atmosféricky i délkou přijatelný. Diskuze mládeže však mohla být promyšlenější ohledně daných situací. Řešení typických problémů a sporů hodných daného věku v tu nejnevhodnější dobu nepůsobí zrovna věrohodně. Výpravě není co vytknout. Už tak ponuré a temné prostředí benzinové pumpy na počátku děje by v každém vyvolalo nepříjemný pocit. Na nízkorozpočtovou produkci tedy film vypadá po vizuální stránce docela dobře, pomineme-li CGI animaci, takže alespoň v tomto ohledu je patrná tvůrčí snaha něco evokovat. Na poli filmové tvorby nic neobvyklého ani převratného, ale jako náhrada za tematicky starší, zrovna nedostupné, filmy za zhlédnutí stojí.
  31. Beyond Atlantis
    Beyond Atlantis (1973)
    2
    Dobrodružný film jako vystřižený z filmového archivu 50. let, kdy námětově podobných snímků vzniklo nepřeberné množství. Nějaká expedice do neznámých míst, kde se setká s podivnou civilizací domorodého typu a kde je také ukrytý poklad. No, a samozřejmě s celkovou dobrodružně-romantickou atmosférou. Tentokrát se psala sedmdesátá léta, takže film je natočen barevně, ale jinak obstojně není o co stát. Snad až na podvodní scény, které jsou technicky opravdu povedené. Tyto záběry se nesou v téměř dokumentárním duchu. Na to, že jde o dobrodružný film, to však celkovému dojmu přidává jen velmi málo. Na film ze 70. let už tomu chybí výraznější akce a hlavně solidní příběh, o který by se dalo z diváckého hlediska opřít. Bohužel se zde nedá očekávat žádná zábava. Neúměrně slabý film pro slabší divácké chvilky. Za zmínku stojí snad jen to, že v něm hraje syn Johna Waynea Patrick. A to je asi tak všechno.
  32. Ten: The Secret Mission
    Ten: The Secret Mission (2016)
    7
    Unesli dceru amerického velvyslance a to neměli dělat. V patách jim je deset dívek, každá s výraznou bojovou schopností, najatých SIS. Akční film, který se nebere vážně, ale žánrově je záměrně zábavný. Takové filmy pocházejí hlavně z čínské kinematografie a tento indonéský právě přenesl takové téma do své provincie. Podle standardní dějové šablony se tak bohužel každá nadcházející scéna stává předvídatelnou, ale proč si kvůli tomu kazit filmový zážitek? Akce je tu víc než dost a ta závěrečná rozveselí každého akčního fanouška. Závěrečný souboj se netýká jedné dvojice, ale je skupinový a přiměřeně dlouhý pro efektivní zážitek. Dějová šablona je tedy jasná. Únos, nábor, tvrdý výcvik a akce. A jelikož se jedná o nízkorozpočtový film, nelze očekávat nic velkolepého. Choreografie soubojů mohla být o něco lepší, ale zase je to stará dobrá akční práce. Celkově tu tedy máme skvělou akční zábavu z Indonésie s pěknými děvčaty v akci bez jediného hluchého místa. Klišé už k tomu tak nějak patří.
  33. To je ale bláznivý svět
    To je ale bláznivý svět (1963)
    8
    Velká motoristická honba za pokladem, která paradoxně začala autonehodou. Velkolepý a velmi zábavný road movie, který si i přes svou obrovskou délku překvapivě drží otěže zábavnosti. Pozadím filmu je prý pocta podobným filmům z němé éry a něco na tom je. Film předkládá spoustu automobilových gagů, které jsou sice prokládány poněkud nudnějšími pasážemi, ale to na věci, jako celku, nic nemění. Ano, je to jedna velká groteska, jen v moderním pojetí se zvukem a dialogy. Takže přímočarost děje v plné jednoduchosti je pochopitelná. Jediné, co vzbuzuje obdiv, je nezvykle dlouhá stopáž, která nutí člověka předem přemýšlet, jestli to pouhé taškařice dokáží utáhnout. A světe div se, ono to jde. Zábava je jak vizuální, tak i slovní, takže celému tomuto filmovému pojetí bylo dáno dost energie na to, aby vše vydrželo. Hloupost, chamtivost, nestydatost a dalších charakterových lidských vlastností drží posloupnost všeho možného i nemožného v rámci daných skutků dosáhnout svého cíle tak okázale, že tu není nikoho, kterému by divák fandil a kterému určitě ne. Takže kladná či záporná postava? Ne, všichni jsou tu na jedné lodi… pardon, na jedné cestě. Později bylo na takové téma natočeno více filmů, takže se nedá říct, že zrovna tento je ten, ke kterému je třeba se vracet. No, šanci si to určitě zaslouží.
  34. Alla ricerca del piacere
    Alla ricerca del piacere (1972)
    8
    Námět tohoto filmu dává tušit, že se jím inspirovali čeští tvůrci filmu „Dívka na zabití“ (1975), který vznikl tři roky po tomto. Příběhy jsou samozřejmě odlišné, ale v obou případech mladá dívka pátrá po své ztracené kamarádce. Italské giallo, v němž nezvykle převažuje erotika, giallo spíše zastiňuje, takže celkové pojetí působí především jako erotický thriller. Na rozsahu všech zmíněných scén to ale nic nemění, i když fanoušci pravého gialla budou tentokrát bohužel zklamáni. A tak tu máme další vlastnost, kde se všichni chovají společensky s nevinnou tváří, ale s jiskrou sexu v každém pohledu. Vlastně už na začátku filmu musí být divákovi vše jasné, co se týče ztracené dívky, ale stejně je třeba to celé dokoukat do konce. S atmosférou nejistoty a tajemna se pracuje o něco méně, než je u giallo filmů obvyklé, ale funguje to, a tak i zde člověk často tuší, že nic není tak, jak se zdá. Film oplývá pomalým tempem s minimem děje, který se drží spíše při zemi, ale pro oko nemravovo má jistý šmrnc díky vlivu různých erotických eskapád, které jsou lesbického původu. Barbara Bouchet využívá svůj půvab do neskonalé skutečnosti, takže i jistý druh naivity její postavy občas rozvíří dějové vody, ale opět ne moc. Takže pseudothrillerová zápletka, k tomu série erotiky, ono pomalejší tempo a krotký, ale ne nezajímavý, děj mistrně podpořený kamerou, která umně mísí poetiku s napětím umocněným neméně zajímavým soundtrackem. Jasná volba.
  35. White Ghost
    White Ghost (1988)
    4
    Zde se tvůrci jistě inspirovali filmem Francise Forda Coppoly „Apocalypse Now“ (1979), který připomene už porada generálního štábu v úvodu s danou problematikou a následujícími plány. Jako obvykle jde však jen o námět, jinak si to jde svou cestou. Onoho vojáka ale pojali zvláštně. Chodí po vietnamské džungli polonahý jako Tarzan a vypadá jako dospělá verze mladíka z filmu „Modrá laguna“ (1980). Samozřejmě, že na správný válečný film o válce ve Vietnamu je tu kromě pár přestřelek, vypadající jako nutnost, i pár vyloženě drsných scén, ale co se týče děje, je do ouvej už i divákovi. Příběh je jasný, ale po sobě jdoucí scény jakoby ztráceli logiku. Zkrátka to není moc promyšlené, ale těžko říct, jestli to není jen z nutnosti kvůli nízkému rozpočtu. Jedná se o film z konce osmdesátých let, tedy z doby, kdy byly videopůjčovny nacpané podobnými filmy až po okraj a byly hojně vyhledávány pro hladové videopřehrávače. Příběh ohledně vietnamské války v džungli může diváky takových filmů oslovit. Zpočátku ději chvíli trvá, než nabere očekávané akční obrátky, ale jakmile se tak stane, není nouze o naprostou válečnou bezcitnost. Jako celek to není žádný trhák, ale žánrově s vědomím, že jde jen o videofilm, ještě dokáže přinést nějaký ten filmový zážitek.
  36. Cry Blood, Apache
    Cry Blood, Apache (1970)
    3
    Povraždí skupinku Apačů kvůli zlatu. Ostatní Apačové se po zjištění masakru pomstí. Vizuálně drsný western a ve své kvalitě krutý k divákům. Film neměl během výroby zrovna na růžích ustláno. Tři roky navíc trvalo, než byl uveden, a tak je to na celkovém výsledku poměrně znát. Herecké výkony oplývají amatérismem, výprava je nulová, prostě se jen natáčelo někde venku, navíc podivný střih a tok děje také působí dost kostrbatě. Ne, tohle prostě neuchvátí. Jedná se o film o pomstě, tentokrát však ze strany indiánů, což není na western úplně obvyklé. No, škoda.
  37. Indio
    Indio (1989)
    7
    Po úspěchu filmu „Rambo“ (1982) se na přelomu 80. a 90. let 20. století objevilo ve videofilmech množství tematických napodobenin různé kvality. Tento film, jehož hlavní ekologické téma se týká kácení deštných pralesů, dokonce na Ramba za mnoha okolností přímo odkazuje. Stejná je i dějová šablona, v níž se, byť mírně pozměněné, objevují i stejné scény. Jako například ošetřování zraněné ruky. Hlavní postava, a toho si jistě málokdo všimne, nese přímo jméno autora literární předlohy Ramba, a to Davida Morrella. Hlavního padoucha, v tomto případě šéfa stavby silnice skrz deštný prales, ničícího vše, co mu přijde do cesty, včetně místních domorodců, navíc charakterově stejného se šerifem, který se snažil Ramba chytit, zde opět se stejnou vervou hraje Brian Dennehy. Dokonce občas použil i stejné hlášky z Ramba. Takže ano, skutečně se jedná o věrnou kopii „Ramba“ (1982), ale nese si svůj vlastní příběh s úplně jiným vyzněním. Filmů upozorňujících na bezhlavé kácení deštných pralesů, jinými slovy na ničení plic Země, bylo natočeno také dost. Nejznámějším z nich je asi vysokorozpočtový „Šaman“ (1992), který se zase může pochlubit dobrodružně romantickou atmosférou s odkazy na přírodní vědy. Ale zpět k Morrellovi. Ve videoprůmyslu byl v té době docela žádaný a právě vliv osamělého akčního hrdiny se ohledně zájmu diváků projevil. Dnes se na film můžeme dívat všelijak, ale faktem je, že není úplně špatně natočený. Italská produkce kdysi hodně kopírovala známé filmy tohoto žánru, jenže většinou šlo o triviální kvalitu. Tento akční snímek si lze okem nostalgie vychutnat i dnes.
  38. Charley Varrick
    Charley Varrick (1973)
    9
    Přestože se jedná o nedoceněnou klasiku, je film řazen mezi dvacet nejlepších neo-noirových thrillerů 70. let. A je to film, z něhož se v pozdějších desetiletích hodně čerpalo, i když odkazuje na některé starší filmy o bankovních loupežích. A to je jeden z důvodů, proč je příběh a zejména charaktery postav dnes poměrně známé a vývoj děje do značné míry předvídatelný. Role bankovního lupiče se s chutí ujal Walter Matthau v domnění, že se tak zbaví nálepky komediálního herce. V době svého uvedení však film neměl zrovna na růžích ustláno. Mezi režisérem Donem Siegelem a Walterem Matthauem vznikly spory a zejména Matthau se o filmu nevyjadřoval příliš pochvalně. Studio Universal nakonec o film ztratilo zájem a brzy byl stažen z kin. Z dnešního pohledu se však jedná o vynikající filmařský počin Dona Siegela, který navazuje na jeho mimořádně úspěšný film s Clintem Eastwoodem Drsný Harry (1971). Siegel byl zkrátka úspěšný, a tak je osudu tohoto filmu věčná škoda. Matthau tedy v neobvyklé roli lupiče a drsňáka. Už to je samo o sobě přitažlivé. Navíc když bankovního lupiče nehledá ani tak policie, jako spíš mafie, které uloupené peníze patřily. Takový námět vždy vzbudí určité divácké sympatie a zvědavost.
  39. That Uncertain Feeling
    That Uncertain Feeling (1941)
    7
    Příběh byl pro film napsán podle francouzské divadelní hry „Divorçons“, která již dříve byla dvakrát zfilmována. Zajímavostí je, že druhou filmovou verzi „Kiss Me Again“ (1925) režíroval Ernst Lubitsch, režisér tohoto filmu, což znamená, že v podstatě natočil předělávku svého vlastního filmu, i když jsou v ději poměrně značné rozdíly. Francouzský divadelní námět je v obou případech stejný, jen pokaždé jinak zpracovaný. Jde o vztahovou komedii, která začala obyčejnou škytavkou. Jde spíše o situační komedii, v níž sem tam nějaký vtip či humorná situace vykouzlí úsměv na tváři, ale jako celek to zase lecjaká pecka není. Herecký ansámbl se však snaží, což svědčí o tom, že své role pojali dobře a snažili se ze sebe vydat maximum. Do kin však snímek diváky nepřilákal, takže veškerá nadšená snaha nakonec vyšla vniveč. Z dnešního pohledu v kontextu filmové klasiky to už přece jen kapánek vypadá jinak. Jak doba pokročila, snímek kapánek dozrál a stal se více zábavným a v rámci humoru relativně jemným vztahovým trojlístkem, ve kterém je hlavním motorem nejrůznějších konfliktů a úsměvných etud žena. Do jedné z rolí je skvěle obsazen Burgess Meredith, který je u nás známý především jako trenér Rockyho ve slavné filmové sérii Sylvestera Stalloneho. Dnes je tedy film příjemně odpočinkový, v některých ohledech zábavný a přitažlivý svým námětem i vlivem jeho zpracování. Jen pro jistu je raději lepší od toho moc neočekávat. Své diváky si to už určitě při uvedení najít dokáže, neboť takovéto milostné trojúhelníky mezi dámou a dvěma pány byly, jsou a jistě i nadále budou přitažlivé po mnoho dalších let.
  40. W Django!
    W Django! (1971)
    7
    Spaghetti western, Django a klasický příběh o pomstě. Zkrátka a dobře, zabili mu ženu a to neměli dělat. Drsné téma si samozřejmě zaslouží drsné zpracování, a tak se také stalo. Django jako statný pistolník, který působí dojmem, že se snad s pistolí v ruce už narodil, postřílí armády frajerů jen proto, že nepřátelsky jenom mrkli. Atmosféra je tedy odpovídající, a to i se soundtrackem typickým pro spaghetti westerny. Tvůrci se snažili do děje vnést i trochu humoru, ale byli s tím tak opatrní, že je to spíše na škodu. Anthony Steffen se, jako obvykle, v hlavní roli nijak neztrácí, takže Django je stále takový, jaký vždy byl. Chybí mu ale pořádný záporák jako protipól, což by mělo tendenci vést děj ke klasické závěrečné konfrontaci. Film je tedy poměrně akční a děj se ubírá stále k věci, ale není to jako filmy o Djangovi s Frankem Nerem nebo Terencem Hillem. Je to prostě akce s jednoduchým dějem a to je vše. Takže jako spaghetti westernový akční film je pro akční fanoušky v pohodě, scénáristicky by to jinak mohlo být daleko přitažlivější.