Profilový obrázek

Lomikar

Yossif O.

Komentáře 17

Od nejnovějších
  1. International
    International (2009)
    7.5
    Ačkoli si The International pamatuje většina lidí skrze jeho atypické tempo, architektonický turismus a rozstřílení ohavné cukrářské abominace Guggenheimu (kdyby ten barák šel dolů celej, je to jasně na maximální hodnocení), osobně mi přišel nejzajímavější ten prazvláštní deziluzivní scénář, který je skvostně nenaplňující a pokud budeme Bournově trilogii říkat post-Bondovská, tak tenhle film je post-Bournovský. Ukazuje nám sice ten stejný svět mezinárodních korporací, bankovních sítí, mafiánských rodin a tajných organizacích, ve kterém běhá vzteklý pes Clive Owen se svojí srandovní zabejčeností, nicméně tentokrát si dává scénář záležet na tom, aby bylo jasné, jak je jeho snažení v podstatě úplně zbytečné, protože si to veškeré tyto spolky vlastně vyřeší mezi sebou bez něj. Zásadní jsou pro to vedlejší postavy z rodinného klanu Calviniů, které se ve filmu mihnou jednou, vícekrát se o nich mluví a dle toho, co o nich víme, by se mělo jednat o tu nejnebezpečnější složku celého obchodu se zbraněmi, kolem kterého se točí zápletka. Místo toho jsou ale nejen ve výsledku nápomocné protagonistovi, ale i tiše a nepřímo vyřeší celou situaci a to zdánlivě k protagonistovo spokojenosti, nicméně ve výsledku tím jenom podtrhnou nakolik je již nemožné zvnějšku nabourat svět zákulisních finančních operací, které skrze svému rozšíření za hranice národních států ztratily formu a staly se kluzčími než kdy předtím.
  2. Soul Boy
    Soul Boy (2010)
    6
    Tykwer je na databázích sice uveden jako spolurežisér, ale oficiálně sloužil na tomto snímku z pozice produkčního a mentora v rámci německo-keňské studiové kooperace. Těžko říci, co si pod tím představit, nicméně spíš bych se stavěl na barikádu toho, že do snímku kecal celkem dost, protože má pocitově více evropský než africký nádech. Koneckonců pravidlo pro splnění podmínek této kooperace bylo, že se musí odehrávat v Kiburském slumu, což je tak trochu, řekněme si to na rovinu, takový umělecký kolonialismus. Je to, jakoby stejnou soutěž vytvořili ve Státech pro Čechy, ale podmínkou by bylo, aby se to odehrávalo ve stánku s trdelníkem (což je srovnatelná humanitární katastrofa jako obří chudinská čtvrť na předměstí Nairobi). Celý film je pak vlastně hrozně příjemné chlapecké dobrodružství, kde Kibura funguje jak taková Stínadla, která má místo Rozdělovací třídy kolejiště a chlapecké party se tam každodenně škorbí o kusy plechu skrze různé soutěže. Každopádně hláška "Tvoje máma je tak černá, že když si pochová dítě, tak to okamžitě usne, protože si myslí, že padla noc." je setěr jak kretén a já si kvůli tomu musim ihned najít černýho kámoše, abych jí mohl beztrestně aplikovat.
  3. Noví mutanti
    Noví mutanti (2020)
    1.5
    Jméno, které hledáte je I Am Number Four. To byla totiž podobná středoškolská zhůvěřilost, která vznikla jenom za účelem osahat potenciál vzniku nové young adults franšízy a byla v tom průhledná až za roh. U snímků jako The New Mutants máte téměř tendence personifikovat filmové médium díky tomu, jak dokáže být přirozeně resistentní u těchto pokusů jej čistě, bez jakýchkoli dalších ambicí a schopností, prostě zpeněžit. Snad jen vyložení sadisté, kteří se budou tetelit na tím, jak herci válčí se svými přízvuky a koneckonců i rolemi, by mohli najít nějaké naplnění. Nicméně ten nepříjemný pocit při sledování je daleko pronikavější. Být svědkem nepohodlí všech zúčastněných ve filmu o pouhých šesti hercích je spíše srovnatelné s tím, když se jako jediný dostavíte na oslavu narozenin neoblíbeného spolužáka.
  4. Possessor
    Possessor (2020)
    8
    Pokud Brandon navazuje na fotrovu šichtu, tak to bere hodně odbočkou přes mladýho Cosmatose. To se může samo sebou lehce zvrhnout v manýristickou iritující nudu a pokud se špatně vyspíte, tak vám to celý možná přijde jako průhledná póza, protože za celým námětem se neskrývá nic neviděného. Za mě je to ovšem důsledně a pečlivě vysoustružená žánrovka, které se nás místy snaží chvályhodně vytáhnout z pohodlí. Navíc po celou délku ten film působí jakoby měl stejný tep, pomalý, metodický a nezvyšující se ani v těch nejvypjatějších momentech. Andrea Risenborough se již definitivně stala herečkou, která vytvoří dechberoucí záběr jenom tím, že v něm je a Jennifer Jason Leigh je nejlépe stárnoucí herecké eso současnosti.
  5. Než skončí léto
    Než skončí léto (2019)
    9
    Nějak měknu nebo co, ale poslední scénu na pláži jsem přes oči už sotva viděl na obrazovku. Přitom jsem chtěl od začátku vyčítat filmu využití té omšelé berličky, jak přiblížit divákovi iracionální mladistvé vzplanutí, totiž cancer-plot. V tomto případě se ale nejedná o tíživou deku, která dodává filmu na důležitosti, ale opravdu na něm stojí celá zápletka a vše se od něj odvíjí. Ať už zdánlivě nesmyslná vyčerpávající láska k divokému mladému narkomanovi jako možnost nahnat co nejvíce neprožitého života do svých posledních chvil, "worst parenting ever" rodiče, jejichž motivace a sporná rozhodnutí se dají pochopit v rámci toho, jak chtějí vyjít vstříc umírající dceři či Mosesova motivace scházení se s Millou, ve které se kombinuje citová vazba s přístupem k léčivům na předpis. Rita Kalnejais je navíc zkušená divadelní režisérka, která se je vědoma pastí, do kterých příběh o umírající nezletilé může zapadnout, takže si dává neuvěřitelný pozor na to, aby jí postavy nespadly do obvyklých trpitelských nebo fatalistických schémat, takže se často chovají všichni prakticky opačně vůči očekávání. Myslím, že asi nebylo původním záměrem, aby v závěru největší smíření bylo věnováno prakticky nejzápornější postavě, která zneužíváním svého postavení drží své okolí omámené tlumícími léky, aby měla sama pokoj. Považuji to ale za důkaz toho, kdy dobře napsané postavy si začnou žít v tom scénáři tak trochu sami a jejich příběh a vyústění pak nemá samotný scénárista úplně pod kontrolou. Coming of age, coming to death.
  6. Pod električeskimi oblakami
    Pod električeskimi oblakami (2015)
    8.5
    Syn Alexeje Germana záslužně navazuje na filmařské metody svého otce, takže scény jsou obvykle chaotické, mnoho slov je řečeno do větru a spousta postav se po mizanscéně jen tak prochází a povídá si, aniž bychom zpočátku věděli, zdali jim máme věnovat pozornost. Nicméně tentokrát je forma daleko scéničtější, postavy se většinou pohybují horizontálně a pozadí působí většinou jako neurčitá divadelní kulisa. Ono pozadí ale ve skutečnosti je to, o čem celý film vypráví i když se tváří, že nám předkládá nějaký koherentní příběh. Skupina lidí odvržených na okraj společnosti či zájmu sleduje jak se jim před očima přestavuje země a přichází tak o svoji duši. Zatímco v Chrustlajov, mašinu! Germana staršího byly leitmotivem anonymní projíždějící černá auta KGB, zde to jsou všudypřítomní kyrgyžští stavební dělníci, kterým nikdo nerozumí.
  7. Neviditelný na útěku
    Neviditelný na útěku (1992)
    6.5
    Sice tam nevyšlo skoro nic, kvůli čemu ten film byl natočený (snaha Chevyho Chase protáhnout se do vážnějších rolí, významové převedení knižní předlohy zaměřující se na existenciální i praktické problémy neviditelnosti, vydělání peněz z kinosálů), což ale naštěstí vůbec neznamená, že to není zábava. Navíc to obsahuje familiérní Carpenterovské fragmenty, které mě baví vybírat jako například obsazení alespoň jednoho herce, který se absolutně minul povoláním (Gregory Paul Martin) nebo alarmující neschopnost pracovat jakkoli s ženskými postavami. Do katalogu nočních můr zařazuji pak sice neviditelnost kvůli zmínce o tom, že díky ní lze vidět i přes zavřené oči.
  8. Šepoty a výkřiky
    Šepoty a výkřiky (1972)
    8
    Jakkoli je to místy až příliš scénické, pomalé a v lecčem to připomíná scénu ze Simpsonů, kdy se zoufalá Marge snaží najít na festivalu v Sundance alespoň nějaký film, který by jí nemlátil o hlavu přepísklou depresivností, stále se jedná o jedno z nejhlubších a nejtemnějších zpracování umírání, které jsem popatřil. Závěr je pak překrásná katarze v melancholii.
  9. Invaze zlodějů těl
    Invaze zlodějů těl (1978)
    7
    Kaufman zde hodně připomíná sedmdesátkové exploitační režiséry v tom, jak hýří unikátními vizuálními nápady, které ho ale zjevně nikdo moc nenaučil spojovat dohromady. Invaze vystřídá několik formálních jazyků, ale skoro žádný tam nemá narativní účel. Polovina záběrů je až nepohodlně dlouhá, protože se bezdůvodně zapomínají včas ustřihnout. Vedení herců pak buduje samostatná vtipná intermezza ve scénách, které mají být naopak vážné a dramatické. Pokud se tedy dokážete na onu exploitační vlnu napojit, užijete si strašně zábavnou zhůveřilost, kde jedna švihlost střídá druhou a vám je dobře. Všechny ostatní přístupy vedou ke zklamání, neštěstí a pomalé smrti.
  10. Městečko prokletých
    Městečko prokletých (1995)
    4
    Vzhledem k nelibosti, s jakou se Carpenter filmu věnoval, jsem celkem nakloněn představě, že v jeden okamžik prostě přestal chodit na plac, tak zbytek štábu prostě v každé lokaci natočil detaily tváří dětských představitelů a pak se z toho všeho dostříhal výsledek. Jestli pak na něco scénář úplně rezignoval, tak to je převedení padesátkové předlohy do 90. let a amerických reálií (v californské vesnici nastane zóna, kde všichni upadnou po dobu šesti hodin do spánku a neprosákne se to do médií, aha). Vrcholem jsou herecký projevy Marka Hamilla a Christophera Reeva, ze kterých by jeden spad z koně.
  11. Útěk z L.A.
    Útěk z L.A. (1996)
    5.5
    Až doposud by se u Carpenterových devadesátkových fláků nedal vliv devítkového desetiletí prakticky nijak zjistit. V Escape from L.A. nicméně konečně udeřily s obří pompou. Nejde jen o ty obscénní digitální triky, díky nimž některé scény budou podle mě v budoucnu stavebním kamenem dosud neexistujícího uměleckého směru, nýbrž i o ty šedé prázdné chodby militárních komplexů, pytlovité overaly, explotace městských subkultur i hédonistická žánrová sebeuvědomělost. Je to přesně takové, jako když koupíte děcku hromady lega z různých řad a ono si to pospojuje dohromady dle vlastního uvážení bez jakýchkoli limitů reality. Debilní? Jo. Hnusně vypadající? Jasně. Zábava? Jo, ale upřímně na papíře to muselo vypadat líp. Karpoš velký rozpočty neumí.
  12. Upíři
    Upíři (1998)
    8.5
    Tyjo ten Carpenter musel bejt v tu dobu nějakej nasranej ne, že z něj vypadla tahle bezprecedentní řezničina, ve který James Woods fackuje ženský, mlátí kněze telefonem a když se dostane k nějakýmu tomu upírovi, tak mu úplně zbytečně vystřílí zásobník ze dvou centimetrů do obličeje. Me gusta! V tom roce navíc do filmového éteru vtrhl další bezskrupulozní lovec upírů a to Blade. Pro zubaté predátory to horší rok být nemohl.
  13. Duchové Marsu
    Duchové Marsu (2001)
    5.5
    Příšerný herci, z prdele scénář, katastrofální kulisy, zdrbaná akce, neuvěřitelně připitomnělá práce se střihem, je tam všechno, co čekám od Carpenterova akčního filmu. A od režiséra, který se proslavil mimo jiné akčnímu filmy i přesto, že nikdy neuměl natočit akci. Svým způsobem jsou Duchové Marsu taková tresť z jeho útěkové série (taky to původně měl být třetí díl příhod Snake Plisskina, který byl přepsán po debaklu Escape From LA) i Assaultu on 13th Precinct vytažená do extrému. Tedy béčko jak řemen, termín, kterým se dneska hrdě zaklíná každej druhej, ale tehdy všichni byli knějak hrozně důležitý a pohoršený.
  14. Smrtelná Marie
    Smrtelná Marie (1993)
    6
    Další inspekce do nehostinných německých bytečků plných frustrací, komplexů, smrdutých tajů a roztodivných artefaktů. Poslední dobou na ně narážím častěji a stávají se mým oblíbeným pódiem všech těch neutěšených příběhů o nenaplněných zoufalcích, viz. Todesking, Der goldene Handschuh či Possession. Možná ale i díky tomu neshledávám na Tödliche Marii kdovíco unikátního. Má to úžasnou kameru, dobrý smysl pro humor, spoustu příjemných detailů, ale v tom hlavním tématu se to plácá jak děcko v bahně. Zaujalo mě, že mnoho formálních i hudebních postupů ze svého debutu si Tykwer pak přenesl do Lola Rennt.
  15. Zimní spáči
    Zimní spáči (1997)
    6
    Myslím si, že je to prostě fáze mnoha mladých filmařů. Ta potřeba ztvárnit příběh o několika postavách, které svede dohromady neuvěřitelná shoda náhod, aby tím předvedli naši neschopnost ovládnout nevyzpytatelný osud a ironicky přijali svoji pozici v neuchopitelném plánu všehomíra. Nebo tak něco, prostě tohle téma nemám rád. Winterschläfer jej alespoň obohacuje o motiv přenesené viny, což je docela zajímavá teorie, nicméně alibistická až běda. Není divu, že se k ní film musí prokousávat skrze debilní postavu Marca, která jakoby vypadla z nějakého osmdesátkového slasheru, kde by hrála roli středoškolského fotbalisty. Kamera ovšem opět skvostná.
  16. Démon zatracení
    Démon zatracení (2019)
    2.5
    Chtěl jsem být smířlivější, když se Piercovi vykašlali povětšinou na lekačky, ta holka křupavá v závěru je docela fajn a prolézání podzemních tunelů s bouchačkou mi vždycky vrátí flashbacky na Vietcong. Ale ono to fakt nemá cenu. Většinu času film tráví tím, že se snaží vybudovat nějaké vzájemné vztahy mezi postavami, čímž odhaluje jak strašná herecká dřeva jsou všichni zúčastnění. Navíc třetina dialogů je o jídle, protože jiný témata lidi dneska nejspíš nemaj. Asi v polovině se mohl film ukončit, kdyby protagonista nezačal blábolit úplný nesmysly a místo toho se prostě zmínil o zmizelém dítěti sousedů. Působí to uměle, protože polodetaily a detaily mají přepísklou hloubku ostrosti, která vytrhává postavy z prostředí a pokud se snažím vytvořit iluzi hrozby přicházející z lesa, prostě to nefunguje, pokud nedokážu natočit ten les tak, aby nepůsobil jako městský park.
  17. Princezna a bojovník
    Princezna a bojovník (2000)
    7
    Vlastně je to pro své období celkem ikonický příklad evropského artu pro širší veřejnost. Pomalý příběh u dvou uťápnutých outsiderech, jejichž vykolejenost vytváří prapodivné situace, které umožňují předvést režisérovi a kameramanovi, kolik toho vlastně mají v rukávu. Lze to úplně stejně nenávidět jako si to pustit k tělu, protože scénář je zamořen všelijakými berličkami, skrze které motivuje příběh, aby se dále děl (viz slepý kamarád protagonistky se chce objímat v jedné jediné chvíli, kdy ona chce být sama, tak ho odbude a on se hned vydá jíst zářivku. Jíst zářivku?! Ano, jíst zářivku.), ale zároveň ty přerostlý děcka v hlavních rolích jsou v něčem hrozně roztomilá (třeba Franka Potente, co pořád chodí, jakoby jí praskla voda) a díky tomu se například podařilo vytvořit z polní tracheotomie nejromantičtější scénu onoho roku. Flus. Tykwer a Griebe byli dvojka, která dokázala přemazat kdejakou scénáristickou divočinu do dechberoucí vizuální podívané a není divu, že po nich sáhly zahraniční prachy. Že druhý jmenovaný naposled kotvil i měsťácké podívané 25 km/h je smutným dokladem aktuální úrovně německého filmového mainstreamu. Mimochodem režisérův trademark, totiž demonstraci teorie motýlích křídel a neovládnutelná vzájemná propojenost věcí se objevuje i zde.