-
90%
Nějak měknu nebo co, ale poslední scénu na pláži jsem přes oči už sotva viděl na obrazovku. Přitom jsem chtěl od začátku vyčítat filmu využití té omšelé berličky, jak přiblížit divákovi iracionální mladistvé vzplanutí, totiž cancer-plot. V tomto případě se ale nejedná o tíživou deku, která dodává filmu na důležitosti, ale opravdu na něm stojí celá zápletka a vše se od něj odvíjí. Ať už zdánlivě nesmyslná vyčerpávající láska k divokému mladému narkomanovi jako možnost nahnat co nejvíce neprožitého života do svých posledních chvil, "worst parenting ever" rodiče, jejichž motivace a sporná rozhodnutí se dají pochopit v rámci toho, jak chtějí vyjít vstříc umírající dceři či Mosesova motivace scházení se s Millou, ve které se kombinuje citová vazba s přístupem k léčivům na předpis. Rita Kalnejais je navíc zkušená divadelní režisérka, která se je vědoma pastí, do kterých příběh o umírající nezletilé může zapadnout, takže si dává neuvěřitelný pozor na to, aby jí postavy nespadly do obvyklých trpitelských nebo fatalistických schémat, takže se často chovají všichni prakticky opačně vůči očekávání. Myslím, že asi nebylo původním záměrem, aby v závěru největší smíření bylo věnováno prakticky nejzápornější postavě, která zneužíváním svého postavení drží své okolí omámené tlumícími léky, aby měla sama pokoj. Považuji to ale za důkaz toho, kdy dobře napsané postavy si začnou žít v tom scénáři tak trochu sami a jejich příběh a vyústění pak nemá samotný scénárista úplně pod kontrolou. Coming of age, coming to death.