Pasquale Squitieri (27. listopadu 1938, Neapol, Itálie – 18. února 2017, Řím, Itálie) byl italský filmový režisér a scénárista, který se proslavil především svými sociálně-politickými dramaty a filmy zabývajícími se italskou mafií.
Počátky kariéry
Squitieri se narodil v lidové čtvrti Sanità v Neapoli. Po absolvování právnické fakulty pracoval krátce jako novinář pro deník Paese Sera a později jako zaměstnanec Banco di Napoli. Jeho cesta k filmu vedla přes divadlo, kde působil jako autor (hra "La battaglia") i jako herec pod vedením Francesca Rosiho. Svůj filmový debut jako režisér a scénárista uskutečnil v roce 1969 snímkem Io e Dio (Já a Bůh), který produkoval slavný Vittorio De Sica. V počátcích své kariéry natočil pod pseudonymem William Redford dva spaghetti westerny – Django sfida Sartana (Django Defies Sartana, 1970) a La vendetta è un piatto che si serve freddo (Vengeance Is a Dish Served Cold, 1971).
Vrchol tvorby
Po krátkém období westernů se Squitieri zaměřil na dramatické filmy s politickým a sociálním podtextem, které se staly jeho poznávacím znamením. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří Il prefetto di ferro (I Am the Law, 1977), který získal prestižní italskou filmovou cenu David di Donatello za nejlepší film. Tento snímek, inspirovaný skutečným příběhem prefekta Cesare Moriho bojujícího proti sicilské mafii ve 20. letech 20. století, byl natolik úspěšný, že byl promítán dokonce v Bílém domě na pozvání tehdejšího amerického prezidenta Jimmyho Cartera.
Dalším významným dílem byl Corleone (1978), který zachycuje vzestup sicilské mafie v 50. letech 20. století prostřednictvím příběhu dvou přátel s odlišnými osudy. Film byl komerčně velmi úspěšný a v italských kinech vydělal 2,3 miliardy lir. Ve stejném roce natočil také snímek L'arma (The Gun), který patří mezi jeho nejznámější díla.
Tematická rozmanitost
Squitieriho filmografie se vyznačuje tematickou rozmanitostí, přestože se často vracel k problémům italské společnosti. V roce 1974 natočil historické drama I guappi (Blood Brothers) o neapolské camoře na konci 19. století s Francem Nerem a Fabiem Testim v hlavních rolích. Jeho film Razza selvaggia (Savage Breed, 1980) byl uveden na 12. mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě a zabýval se problematikou imigrace, stejně jako pozdější Il colore dell'odio (1989).
Mezi další významná díla patří Claretta (1984), historické drama o Clarettě Petacci, milence Benita Mussoliniho, které bylo uvedeno v soutěži na 41. mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. V roce 1985 natočil Il pentito (The Repenter), inspirovaný skutečným příběhem soudce Giovanniho Falconeho bojujícího proti italské mafii. Problematice drog se věnoval ve filmech Viaggia, ragazza, viaggia, hai la musica nelle vene (1973) a Atto di dolore (1990), kde hlavní roli ztvárnila Claudia Cardinale jako ovdovělá matka, jejíž syn se stane závislým na heroinu.
Kontroverze a pozdní tvorba
Kontroverzním dílem se stal jeho film Li chiamarono... briganti! (They Called Them... Brigands!, 1999), který vypráví příběh briganta Carmine Crocca, jenž se postavil armádě krále Viktora Emanuela II. během sjednocování Itálie. Film byl stažen z kin pouhé tři dny po premiéře údajně kvůli nízkým tržbám, ačkoliv někteří kritici tvrdí, že byl bojkotován kvůli svému obsahu. Snímek není dostupný na domácím video trhu.
V pozdější fázi kariéry se Squitieri věnoval i televizní tvorbě a pokračoval v natáčení filmů s politickým a sociálním podtextem. Jeho posledním významným dílem byl L'avvocato De Gregorio (Counselor De Gregorio, 2003), který se zabýval problematikou pracovních úrazů. V roce 2014 natočil svůj poslední film L'altro Adamo.
Pasquale Squitieri byl od roku 1974 životním partnerem slavné herečky Claudie Cardinale, která účinkovala v mnoha jeho filmech včetně Il prefetto di ferro, Corleone, Claretta a Li chiamarono... briganti!. V prosinci 2013 se oženil s herečkou a zpěvačkou Ottavií Fusco. Zemřel 18. února 2017 v Římě ve věku 78 let na komplikace spojené s emfyzémem.