Lucien Hubert

Lucien Hubert, narozený 25. září 1906 v Paříži ve Francii jako Lucien Martial Désiré Lajarthe, byl francouzský herec. Zemřel 25. února 1986 v Antibes, Alpes-Maritimes, ve Francii. Jeho herecká kariéra zahrnovala role ve filmu, televizi i divadle. Počátky kariéry Lucien Hubert zahájil svou hereckou kariéru v roce 1941. Postupně se vypracoval na charakterního herce, který se objevoval především ve vedlejších rolích francouzských filmů. Jeho nenápadný, ale výrazný herecký projev mu zajistil dlouhodobé působení ve francouzské kinematografii, kde se stal spolehlivou oporou mnoha filmových produkcí. Filmová kariéra v 50. letech Padesátá léta představovala pro Luciena Huberta velmi plodné období. V roce 1952 se objevil v mezinárodně uznávaném filmu Forbidden Games (Jeux Interdits) režiséra Reného Clémenta, kde ztvárnil roli otce Dollé. Tento válečný drama získal řadu prestižních ocenění včetně Zlatého lva na filmovém festivalu v Benátkách, zvláštní ceny za nejlepší cizojazyčný film v USA a ceny za nejlepší film na British Academy Film Awards. Film vypráví příběh pětileté Paulette, která po ztrátě rodičů během německého náletu nachází útočiště u venkovské rodiny, kde se spřátelí s jejich synem Michelem. V roce 1955 si Hubert zahrál v dalším významném díle Reného Clémenta, ve filmu Gervaise, kde ztvárnil postavu pana Poissona, četníka a manžela Virginie. Tento film, adaptace Zolova románu L'assommoir, byl nominován na Oscara a hlavní představitelka Maria Schell získala ocenění za nejlepší herečku na festivalu v Benátkách. V tomto období se Lucien Hubert objevil také v několika dalších filmech, včetně snímků Ces sacrées vacances (1955) a Les carottes sont cuites (1956), oba režírované Robertem Vernayem. Dále hrál ve filmech La Lumière d'en face (1955) režiséra Georgese Lacombea, kde ztvárnil postavu Gasparda, a v komedii La mariée est trop belle (1956) režiséra Pierra Gaspard-Huita. Vrchol kariéry Konec padesátých a začátek šedesátých let přinesl Hubertovi role v několika významných filmech. V roce 1957 se objevil ve filmu Echec au porteur režiséra Gillese Grangiera, kde ztvárnil postavu Truffiera, a v komedii Ni vu, ni connu režiséra Yvese Roberta, kde hrál Augusta. Jedním z jeho nejznámějších filmů je Eyes Without a Face (Les Yeux sans visage) z roku 1960, režírovaný Georgesem Franju. Tento kultovní hororový snímek vypráví příběh chirurga, který se po nehodě, při níž byla znetvořena tvář jeho dcery, pokouší provést transplantaci obličeje. Hubert zde ztvárnil menší, ale zapamatovatelnou roli muže na hřbitově. V roce 1960 se také objevil v thrilleru La Mort de Belle režiséra Édouarda Molinara. Jeho filmografie z tohoto období dále zahrnuje snímky jako Les hommes veulent vivre (1961) režiséra Léonida Moguye a Le Gorille a mordu l'archevêque (1962) režiséra Maurice Labra. Pozdější kariéra V pozdějších letech své kariéry se Lucien Hubert objevil v televizních filmech a seriálech, přičemž nezanedbával ani divadelní práci. V roce 1972 se podílel na televizní minisérii Pot-Bouille, adaptaci románu Émila Zoly. Příběh sleduje Octava Moureta, který přijíždí do Paříže a usazuje se v měšťanském domě, kde se setkává s obyvateli, kteří pod rouškou dobrých mravů udržují mimomanželské vztahy. Divadelní kariéra Paralelně s filmovou a televizní tvorbou byl Lucien Hubert aktivní i v divadelním prostředí. Účinkoval v řadě divadelních inscenací, včetně her La Mouette od Antona Čechova (1955) v režii Andrého Barsacqa v Théâtre de l'Atelier, La Punaise od Vladimira Majakovského (1959) opět v režii Andrého Barsacqa, a L'Hurluberlu od Jeana Anouilha (1961) v režii Rolanda Piétriho v Théâtre des Célestins. V roce 1965 se objevil v Čechovově Višňovém sadu v režii Sachy Pitoëffa v Théâtre Moderne. Lucien Hubert byl všestranným hercem, který během své téměř pětačtyřicetileté kariéry zanechal nesmazatelnou stopu ve francouzské kinematografii a divadelním umění. Jeho schopnost ztvárnit různorodé charaktery z něj učinila vyhledávaného herce pro mnoho významných režisérů své doby.