Karl Malden

Zisk Oscara je skoro sto let nejvyšší poctou, jaké lze ve filmové branži dosáhnout. Jenže i výherci jsou jenom lidé a 35 centimetrů vysoká zlatá soška může zmizet z povrchu světa stejně jako televizní ovladač nebo flash disk. Zatímco někteří si tak ocenění nesmírně považují a Oscar jim zdobí obývací pokoje, ložnice nebo i samostatně vyčleněné místnosti, jiní se přiznali, že těžce vydřenou cenu z různých důvodů postrádají. A někdo o ni vlastně vůbec nestál.

Režisér se může plácat po zádech, když jeho představitel nebo představitelka hlavní role bojuje o prestižní zlatou sošku. Očividně totiž odvedl dobrou práci, když rozdával pokyny nad scénářem a pomáhal udržovat věrohodnost či intenzitu hereckého projevu. A co teprve, když se z vašeho obsazení uchází o Oscara hned pět lidí? Naposledy k tomu došlo roku 1976, tedy v době, kdy hollywoodští filmaři začali víc spoléhat na vizuální vyjadřování a pohyblivou kameru. Trochu tak možná upozadili herecké výkony, jež si jejich předchůdci během klasické studiové éry zvykli snímat dost staticky a divadelně. Jestliže tedy můžeme nějaké filmy nazývat „hereckými“, minimálně z pohledu akademické pozornosti to je devět následujících klasických titulů, u nichž v dobrém smyslu nevíme, kam dřív stočit zrak.