Riz Ortolani

Riziero "Riz" Ortolani, 25. března 1926, Pesaro, Itálie – 23. ledna 2014, Řím, Itálie, byl významný italský hudební skladatel, dirigent a aranžér, který se proslavil především svou filmovou hudbou. Během své více než padesátileté kariéry složil hudbu k více než 200 filmům a televizním pořadům. Raná léta a vzdělání Riz Ortolani se narodil jako nejmladší ze šesti bratrů v přístavním městě Pesaro poblíž Rimini. Jeho otec miloval operu, což ovlivnilo Rizův vztah k hudbě. Ve dvanácti letech byl přijat na Rossiniho konzervatoř v rodném Pesaru, kde studoval kompozici a hru na flétnu. Studium ukončil v 19 letech a nastoupil jako první flétnista v městském orchestru. Od 22 let působil v Římě jako pianista a později se připojil ke skupině mladých hudebníků v rozhlasové stanici RAI, kde byl brzy pověřen vedením jazzově-symfonického orchestru. Počátky hudební kariéry V raných padesátých letech založil a vedl populární jazzovou kapelu. V letech 1955-1960 žil převážně v zahraničí a se svým orchestrem vystupoval v prestižních tanečních podnicích, včetně slavného nočního klubu Ciro's v Hollywoodu. Pro film začal skládat na konci 50. let a brzy se prosadil jako talentovaný skladatel filmové hudby. Mezinárodní průlom Ortolani se proslavil již jednou ze svých prvních filmových prací - titulní písní "More" k italskému pseudodokumentárnímu filmu Mondo Cane (1962), kterou složil společně s Ninem Olivierem. Tato skladba se stala světovým hitem, získala ocenění Grammy za nejlepší instrumentální téma a byla nominována na Oscara v kategorii nejlepší píseň. "More" se dočkala více než 1500 nahrávek od světových umělců jako Frank Sinatra, Judy Garland a dalších, s celkovým prodejem přes 70 milionů desek. Úspěch soundtracku k Mondo Cane otevřel Ortolanimu dveře k mezinárodní kariéře. Hollywoodská tvorba Po úspěchu s Mondo Cane začal Ortolani skládat hudbu pro filmy v Anglii a Spojených státech. Mezi jeho významné hollywoodské projekty patří filmy The Yellow Rolls-Royce (1964), za který získal Zlatý glóbus za nejlepší píseň "Forget Domani", The Spy with a Cold Nose (1966), The Biggest Bundle of Them All (1968) a Buona Sera, Mrs. Campbell (1968). V roce 1972 složil hudbu k filmu The Valachi Papers (Valachiho svědectví) režiséra Terence Younga s Charlesem Bronsonem v hlavní roli. Evropská filmografie V Evropě Ortolani komponoval hudbu především pro italské filmy různých žánrů. Mezi jeho nejvýznamnější evropské práce patří hudba k filmům Il Sorpasso (Sváteční vyjížďka, 1962) s Vittoriem Gassmanem, gotický horor Castle of Blood (Danza Macabra, 1964), dokumentární film Africa Addio (1966), spaghetti western Day of Anger (I Giorni dell'Ira, 1967) s Lee Van Cleefem, válečné drama Anzio (1968) s Robertem Mitchumem a Peterem Falkem, a životopisný film o svatém Františkovi z Assisi Brother Sun, Sister Moon (Bratr Slunce, sestra Luna, 1972) režiséra Franca Zeffirelliho. Ortolani se stal uznávaným skladatelem v žánru italských westernů, hororů a giallo filmů. Mezi jeho nejkontroverznější práce patří hudba ke kultovnímu hororu Cannibal Holocaust (1980) režiséra Ruggera Deodata, kde vytvořil překvapivě lyrický soundtrack, který kontrastoval s brutálními scénami filmu. Složil také hudbu k italskému filmovému dramatu Fantasma d'amore (Přízrak lásky, 1981) režiséra Dina Risiho, kde klarinetový part nahrál slavný americký hudebník Benny Goodman. Pozdní kariéra a spolupráce s Tarantinem V posledních letech své kariéry Ortolani často spolupracoval s režisérem Quentinem Tarantinem, který využil jeho skladby ve svých filmech Hanebný pancharti (2009) a Nespoutaný Django (2012). Jeho skladba "I Giorni Dell'ira" z filmu Day of Anger zazněla v Nespoutaném Djangovi během montáže, kdy Dr. Schultz učí Djanga střílet. Ortolani se podílel také na soundtracku kultovního dramatu Drive (2011) dánského režiséra Nicolase Windinga Refna. Klasická tvorba a ocenění Kromě filmové hudby se Ortolani věnoval i klasické tvorbě. V roce 2001 bylo v Rossiniho divadle v Pesaru uvedeno jeho symfonické dílo "Sinfonia della Memoria" (Symfonie paměti). V roce 2004 byl na festivalu "Maggio Musicale Fiorentino" představen jeho první balet "In Una Parte di Cielo" (V kousku nebe), inspirovaný životem Michelangela. V roce 2007 měla v benátské La Fenice premiéru jeho opera-muzikál "Il Principe della Gioventù" (Princ Mládí). Během své dlouhé kariéry Ortolani dirigoval prestižní symfonická tělesa v Londýně, Berlíně, Houstonu, Rio de Janeiru, Mexiku a dalších městech. Za svou tvorbu získal četná ocenění, včetně čtyř cen David di Donatello, tří Nastro d'Argento a Zlatého glóbu za nejlepší píseň. Osobní život V roce 1956 se Ortolani oženil se zpěvačkou Katynou Ranieri, která nazpívala jeho slavnou píseň "More" z filmu Mondo Cane. V roce 2007 založili společně nadaci (Fondazione Riz Ortolani) k propagaci hudby prostřednictvím stipendií mladým umělcům, seminářů, koncertů a výstav. Riz Ortolani zemřel 23. ledna 2014 v Římě ve věku 87 let po delší nemoci na zápal plic.