Zlatomír Vacek

Zlatomír Vacek, narozen 22. října 1918 ve Vídni, zemřel 3. prosince 1972 v Brně, byl významný český divadelní a filmový herec. Mládí a vzdělání Narodil se do rodiny poštovního úředníka a hudebníka hrajícího na lesní roh. Od roku 1920 žil s rodinou v Brně, kde v roce 1938 odmaturoval na gymnáziu a následně se přihlásil na Filozofickou fakultu brněnské Masarykovy univerzity. Studia musel přerušit po uzavření vysokých škol nacisty v roce 1939. Po otci zdědil hudební nadání, proto začal studovat Státní konzervatoř v Brně (1939–1943) a soustavně zpíval i hrál v brněnské Zelené sedmě. Divadelní kariéra Po krátkém angažmá v Lidovém divadle a Komorních hrách (1943–1944) byl totálně nasazen v Berlíně (1944–1945). Po osvobození v roce 1945 Zlatomír Vacek krátce hrál ve Svobodném divadle, kde účinkoval například v Manon Lescaut, a v září téhož roku vstoupil do svazku Státního divadla (dnešní Národní divadlo) v Brně. Stěžejní zůstávala pro Zlatomíra Vacka práce v divadle, kde vytvářel různorodé typy postav; zaměřoval se spíše na charakterní role, zatímco úlohy milovníků jej i v mladším věku míjely. Dostával prostor v poměrně složitých psychologických charakterech, ale přijímal i nevelké epizodní role, žánrově obsáhnul široký rozptyl od tragédií až po grotesky. Koncem padesátých let byl osloven Janem Werichem a přijal angažmá v Divadle ABC, později byl členem souboru Městských divadel pražských (1959–1963). Hrál mimo jiné v legendárním představení Těžká Barbora, které bylo zaznamenáno i televizní kamerou. V roce 1963 se Vacek vrátil do Brna a na jevišti Státního divadla exceloval zbylých deset let svého života. Vyzrálé herectví podpořené významnou pražskou zkušeností po boku legend českého herectví došlo teprve nyní uznání a v této době Zlatomír Vacek patřil k nejvýraznějším osobnostem brněnského divadla. Z jeho kreací na jevišti stojí za zmínku představení Hamlet nebo Královský hon na slunce, nejdůležitějším dokladem jeho divadelní práce ale zůstává ústřední trojrole v muzikálu Muž z la Manchy. V Hamletovi ztvárnil postavu Claudia, v Královském honu na slunce hrál vojevůdce Pizarra a v muzikálu Muž z la Manchy vytvořil postavy Dona Quijota a Alonza Quijána. Filmová kariéra Zlatomír Vacek převážně hrál v Brně, proto je jeho filmografie celkem útlá. Nejvíce filmových titulů má na svém kontě v době, kdy vystupoval v Praze na přelomu 50. a 60. let. Do českého filmu vstoupil prvně ve 40. a 50. letech ve dvou krátkých filmech jako zhýralec (Rozhovor ve vlaku) a čínský sluha Ling (Dýmka míru) a celovečerních filmech jako dělník (Dnes o půl jedenácté) a řidič Jožka Marinčák (Ještě svatba nebyla...). Na začátku 60. let se zjevil ve snímcích Všude žijí lidé (referent), Přežil jsem svou smrt (blokový v karanténě), Reportáž psaná na oprátce (gestapák) a Ďáblova past (farář v retrospektivě). V 60. letech Vacek pokračoval jako krmič Tancoš (Zelené obzory), unterscharführer SS Siegfried Mahler (Transport z ráje), strojvůdce Tonda (Černá dynastie), lupič zvaný Had (Ztracená tvář) a náčelník (slovenský Šerif za mrežami). V šedesátých letech točil Vacek více na Slovensku, a to jak pro film, tak i v televizních studiích. K práci před českou filmovou kameru se vrátil výraznou postavou lékaře Ragina v dramatu Archa bláznů (1970) natočeném podle klasické předlohy A. P. Čechova. Jeho posledním vystoupením ve filmu byla úloha vysokého nacistického důstojníka (které ve filmu častěji hrál i v době svého angažmá v Praze) v špionážním dramatu Lekce (1971). Další umělecké aktivity Svůj hlas uplatnil v rozhlase v mnoha inscenacích jako „Človíček", „Život Jiřiny Hlasové", „Egmont", „Maturita", „Rub a líc", „Hrst země", „Marketa Lazarová" a mnoha dalších. Působil také v dabingu, kde propůjčil svůj hlas postavám ve filmech Hamlet, Stalo se za bílého dne či Melodie podzemí. Uplatnil se i jako recitátor na Večerech poezie. Hrál taktéž v televizních inscenacích, například Útěk do Budína, Obyčejný člověk, Balada o siedmich obesených, Traktér u královny Pedauky, Já jsem Osango a Babí léto. Jako pedagog působil i na brněnské JAMU. Jeho manželkou byla herečka Ludmila Štětinová (1922). Herectví Zlatomíra Vacka stálo na pevné charakterizaci, expresionismu a částečně i na grotesce. Jeho statný zjev, neochvějné herecké kvality, hlasové dispozice s přirozeností, tvárností, stylem a odstínováním, schopnost pro vnitřní stíny i jednotně uchopené postavy se nejlépe uplatnily ve všech charakterních postavách českého a též světového moderního i klasického repertoáru. Snad až kromě kreací milovnických, do kterých se díky svým ostrým rysům nehodil. Československá kinematografie jeho hereckého umění nikdy plně nevyužila. Zlatomír Vacek zemřel náhle v Brně 3. prosince 1972 ve věku 54 let.