Brenda Vaccaro

Brenda Buell Vaccaro, narozená 18. listopadu 1939 v Brooklynu v New Yorku, je americká herečka s bohatou kariérou v divadle, filmu a televizi. Jako dcera italsko-amerických rodičů Christine M. Pavia a Maria A. Vaccara, majitele restaurace, strávila své dětství v Dallasu v Texasu, kde její rodiče v roce 1943 založili populární restauraci Mario's Restaurant. Divadelní začátky Ve svých 17 letech se Vaccaro vrátila do New Yorku, aby studovala herectví pod vedením Sanforda Meisnera v prestižní Neighborhood Playhouse School of Theatre. Její divadelní debut přišel v roce 1961 v broadwayské komedii Everybody Loves Opal, za kterou získala Theatre World Award. V následujících letech se etablovala jako výrazná divadelní herečka, což jí vyneslo tři nominace na cenu Tony - za výkony v Cactus Flower (1965), muzikálu How Now, Dow Jones (1967) a The Goodbye People (1968). Její charakteristický chraplavý hlas a výrazný herecký projev z ní učinily nezaměnitelnou osobnost amerického divadla. Filmový průlom Vaccaro se dostala do širšího povědomí díky filmu Midnight Cowboy (1969), režírovanému Johnem Schlesingerem, kde hrála po boku Dustina Hoffmana a Jona Voighta. V tomto oceňovaném dramatu ztvárnila Shirley, zámožnou ženu, která si najme naivního prostituta Joea Bucka (Voight). Za tento výkon byla nominována na Zlatý glóbus za nejlepší herečku ve vedlejší roli. Film se stal významným milníkem v její kariéře a získal tři Oscary včetně ceny za nejlepší film, což bylo pozoruhodné, protože šlo o jediný film s hodnocením X (ekvivalent dnešního NC-17), který kdy získal Oscara za nejlepší film. Vrchol filmové kariéry V roce 1971 se objevila po boku Roberta Mitchuma jako jeho přítelkyně v dramatickém snímku Going Home. Významný úspěch zaznamenala v roce 1974, kdy získala cenu Emmy za svůj výkon v revue The Shape of Things. Téhož roku ztvárnila Ethel Rosenbergovou ve filmu Stanley Kramera Judgment: The Trial of Julius and Ethel Rosenberg. Její kariéra vyvrcholila v roce 1975, kdy se po čtyřleté pauze vrátila na filmové plátno rolí vtipné šéfredaktorky časopisu Lindy Riggsové ve filmu Jacqueline Susann's Once Is Not Enough. Za tento výkon získala Zlatý glóbus za nejlepší herečku ve vedlejší roli a byla nominována na Oscara. V následujícím roce se zhostila náročné role ženy bojující proti gangu kanadských výtržníků ve filmu Death Weekend (známém také jako House by the Lake). V roce 1977 ztvárnila manželku astronauta Jamese Brolina v thrilleru o konspiračních teoriích NASA Capricorn One, za což byla nominována na cenu Saturn za nejlepší herečku ve vedlejší roli. Ve stejném roce si zahrála ohroženou pasažérku v katastrofickém filmu Airport '77. Komediální a charakterní role Ačkoli Vaccaro excelovala ve všech žánrech, její doménou byla komedie. Mezi její nezapomenutelné role patří sexuálně frustrovaná manželka padoucha ve filmu Zorro, the Gay Blade (1981) a vtipná čarodějnice po boku Faye Dunawayové ve filmu Supergirl (1984). Dokázala vyniknout i v průměrném materiálu a zdokonalila umění, jak ukrást scénu z vedlejších rolí. V roce 1984 se objevila v krátkodobém televizním seriálu Paper Dolls jako matka/manažerka modelky v podání Nicollette Sheridan. Její televizní kariéra pokračovala hostováním v různých pořadech, včetně The Golden Girls, kde ztvárnila vdovu po Dorothyině nikdy neviděném bratrovi, za což získala nominaci na Emmy. Pozdější kariéra Vaccaro propůjčila svůj charakteristický chraplavý hlas mnoha animovaným postavám, včetně seriálů Nestor, the Long-Eared Christmas Donkey (1977), The Smurfs (1981-89), The Jetsons Meet the Flintstones (1987), Darkwing Duck (1991-92), The Critic (1994-95), Johnny Bravo (1997-2004) a American Dad! (od 2005). Na filmovém plátně předvedla velký humor a zranitelnost jako nejlepší přítelkyně Barbry Streisandové ve filmu The Mirror Has Two Faces (1996), kde musela řešit pocity opuštění, když se Streisandová promění z ošklivého káčátka v labuť. V roce 2002 získala pozitivní ohlasy za roli sladce blouznivé zákaznice mužského prostituta Jamese Franca ve filmu Sonny. Hlavní roli si zahrála v laskavé ansámblové komedii Boynton Beach Club (2005), která sledovala životy a lásky skupiny seniorů. Ztvárnila zde ženu, která nečekaně ovdoví, když sousedka (Renée Taylor) náhodně přejede jejího manžela, a musí se vyrovnat s pokusy rodiny a přátel pomoci jí se zotavit. Navzdory jasnému důkazu o svých schopnostech, Vaccaro, stejně jako mnoho stárnoucích hereček, zjistila, že je obtížné najít práci v pozdějších letech. Ačkoli se jí občas podařilo získat významnou roli, jako například v epizodě seriálu Nip/Tuck, nabídky se ztenčily natolik, že uvažovala o úplném odchodu ze showbyznysu. Naštěstí se dostala do hledáčku produkčního týmu, který připravoval film You Don't Know Jack (HBO, 2010), prestižní snímek o životě a kariéře kontroverzního zastánce asistované sebevraždy, Jacka Kevorkiana. Režisér Barry Levinson a hlavní hvězda Al Pacino - který byl starým divadelním přítelem herečky - byli oba fanoušky Vaccarovy práce. Ve filmu ztvárnila Kevorkianovu sestru, což jí vyneslo nominaci na Emmy za nejlepší herečku ve vedlejší roli v minisérii nebo filmu. Kritici i fanoušci doufali, že to bude zlomový bod pro herečku a že bude opět žádaná, jak si její talent - bez ohledu na věk - zasloužil. V roce 2021 se Brenda Vaccaro připojila k obsazení seriálu HBO Max And Just Like That..., pokračování úspěšného seriálu Sex and the City, kde hraje Glorii Marquette, loajální dlouholetou sekretářku pana Biga. Mezi její novější projekty patří role ve filmu Once Upon a Time in Hollywood (2019) režiséra Quentina Tarantina a v dokumentu Desperate Souls, Dark City and the Legend of Midnight Cowboy (2022). Za svou více než půlstoletí trvající kariéru získala Brenda Vaccaro jednu nominaci na Oscara, tři nominace na Zlatý glóbus (z nichž jednu proměnila), čtyři nominace na cenu Emmy (z nichž jednu proměnila) a tři nominace na cenu Tony. Její nezaměnitelný chraplavý hlas, komediální talent a schopnost ztvárnit širokou škálu postav z ní učinily jednu z nejvšestrannějších hereček své generace.