Bozek Slavík

Oldřich Slavík se narodil 15. prosince 1933 v Bělé pod Bezdězem a zemřel 26. června 1996 v Brně. Byl český herec, divadelní režisér a umělecký šéf činohry. Divadelní začátky a vzdělání Oldřich Slavík pocházel ze severních Čech a vyrůstal v rodné Bělé pod Bezdězem. Od dětství jej lákalo umělecké řemeslo, za gymnaziálních studií v České Lípě začal spolupracovat s Dismanovým dětským rozhlasovým souborem. Svému uměleckému směřování dal průchod ještě v Karlových Varech, kde se připravoval na keramickou profesi, ale nakonec v roce 1949 nastoupil jako elév do Krajského oblastního divadla v Karlových Varech. Profesní kariéra v divadle Své první profesionální angažmá si odbyl v Městském divadle v Hořovicích (1950-1953), pak působil v Praze v Divadle Jiřího Wolkera (1953-1961), mezitím ale v polovině 50. let absolvoval vojenskou službu, v jejímž průběhu byl hercem a režisérem Divadelního souboru Havlíček v Zákupech. V Divadle Jiřího Wolkera vyrostl pod vedením Alfréda Radoka ve výraznou hereckou osobnost, přičemž zde začínal rolemi lyrických milovníků. Ve svém dalším působišti, Jihočeském divadle v Českých Budějovicích (1961-1965), již vynikl i v charakerních úlohách (Platonov, Jan Hus). Nová kapitola profesního života Oldřicha Slavíka se začala psát v roce 1965, kdy nastoupil do Státního (dnes Národního) divadla v Brně a působil zde až do smrti. Byl nejen jedním z předních herců, ale později se věnoval i režii a v letech 1986-1989 byl uměleckým šéfem činohry. Filmová kariéra Větší úlohy rozporuplných mladých hrdinů mu pak připadly v dalších Krškových filmech Stříbrný vítr (1954), Cesta zpátky (1958) a Kde řeky mají slunce (1961). Kromě několika zanedbatelných rolí se pak více připomněl postavou kaplana v kronice All My Good Countrymen (1968), která se stala jedním z nejvýznamnějších filmů československé kinematografie. V sedmdesátých a osmdesátých letech hrál Slavík jen v několika filmech, objevil se například ve slovenském snímku Muž nie je žiadúci (1974). Větší roli dostal v psychologickém filmu Noc smaragdového měsíce (1984), po boku své manželky se objevil v koprodukční pohádce Pohádka o Malíčkovi (1985). Jako nepraktický otec se uvedl v dětské komedii Výbuch bude v pět (1984), v životopisném filmu Člověk proti zkáze (1989) ztvárnil skutečnou postavu spisovatele Eduarda Basse, později hrál ve dvou pohádkách Juraja Herze (The Frog Prince, 1990; Císařovy nové šaty, 1994). Televizní a rozhlasová tvorba Po celou hereckou dráhu Oldřicha Slavíka jej provázelo také významné působení v televizních studiích. Začínal v Praze jako herec Divadla Jiřího Wolkera, ještě v 50. letech se objevil v televizních inscenacích (Začínáme žít, 1956; Chléb a písně, 1960), uváděl také dětskou televizní soutěž Kdo s koho (spolu se Štěpánkou Haničincovou). Ještě více rozvinul svou spolupráci s televizí v Brně, kde účinkoval v řadě kvalitních televizních inscenací (Paradajs, 1970; Pán na inzerát, 1978; Balada z Karlína, 1984; Kněžna Libuše, 1985). V brněnské televizi po tři roky uváděl publicistický pořad To nechce klid. Dabing a rozhlas Hojně spolupracoval také s rozhlasem, kdy opět především v Brně nastudoval řadu rozhlasových her (např. Podnik pana Frederikse). Hojně spolupracoval také s dabingem, pravidelně namlouval například Alberta Sordiho. Osobní život Manželkou Oldřicha Slavíka byla herečka Ludmila Slancová (*1941). Jejich dcera Zuzana Slavíková (*1965) je též herečkou. Celkově má Slavík na svém kontě zhruba 200 divadelních rolí.