?

Pro výpočet aktuálního kariérního skóre využíváme uživatelské hodnocení u filmů a seriálů skrz celou kariéru tvůrce. Největší váhu pro výpočet mají poslední díla kariéry. Výsledné číslo ovlivňuje také popularita, oblíbenost a získání filmového ocenění.

Pro výpočet kariérního skóre nebyly splněny podmínky.

Gianni Barcelloni: Filmy a seriály

  • Câncer
    Câncer (1972)
    Film
    Výjimečné svědectví o těžké době, o nesnadné situaci umělců a o experimentování Glaubera Rochy. Rakovina je čistou improvizací nekonečných záběrů, nekonečných rozhovorů a ukrutně amatérských herců. Přesto je neopominutelnou součástí díla jednoho z nejrozervanějších filmařů své doby, jenž přesáhl hranice Brazílie.

    „Tento film byl natočen v Rio de Janeiru během čtyř dnů roku 1968. Pojednává o Brazilcích žijících na okraji společnosti. Po čtyřech letech čekání se dostal do střižny institutu ICAIC v Havaně a byl dokončen v květnu 1972 v Itálii. (…) Nemám rád naturalistické politické filmy, které problémy přesně pojmenovávají a navrhují řešení. Podíváme se na ně a zapomeneme je. V Brazílii hodně rádi diskutujeme. O některých filmech se vydržíme bavit i rok. Ale to je možné pouze proto, že odmítáme „předávat poselství“. Je lepší analyzovat komplexnost jednotlivých situací, než podávat víceméně romantická svědectví, kterými nedosáhneme žádného praktického výsledku. Od státního převratu v dubnu 1964 žijeme v režimu kulturního terorismu. Ale my se mu postavíme na odpor a osvobodíme se od něj radikalizací naší tvorby. Uzavřou-li divadlo, otevřeme jiné a budeme tam uvádět hry, které se nelíbí našim pánům.“ - Glauber Rocha, Téléciné, č. 140, 1968

    Ve filmu Rakovina využívá autor systému umožňujícího natáčet původní synchronní zvuk jako prostředku, který měl „dát hercům možnost vyjádřit se jako uvědomělí interpreti a tvořit podle zásad svobodné a kreativní interpretace moderního divadla.“ Ohledně tohoto filmu ještě Rocha zdůrazňuje: „Když se herec objevuje v prvním plánu, aby promlouval s publikem (tuto techniku jsem využil ve všech svých filmech počínaje Barraventem), nejedná se o Godardův vynález použitý v Číňance (1967), ale o prvek brechtovského divadla, který je nejpropracovanějším modelem marxistické dramaturgie.“ O snímku samotném se dočteme jen velmi málo, protože vznikal jako skutečné dílo undergroundu. Proto natáčení trvalo tak krátce, proto byl snímán ruční 16mm kamerou a možná proto, ač vznikal čtyři dny, ke střihu došlo až po šesti letech. Ztratil se veškerý materiál včetně zvukového záznamu. Zázračnou shodou okolností se podařilo v italské státní televizi získat vše zpět a přimět Rochu, aby Rakovinu dokončil. Jen těžko lze popsat děj filmu postaveného na čisté improvizaci na rozličná témata jako nezaměstnanost, násilí, policejní útlak, marihuana, nemanželský vztah, kriminalita atp. Nekonečné záběry končí až ve chvíli, kdy herec už neví co dál. Rocha prohlásil, že film vznikl ze tří důvodů: 1) aby ukázal, že v kinematografii existují různé přístupy; 2) aby si vyzkoušel novou techniku, kdy by délka záběru nebyla omezena použitou technologií; 3) aby dokázal, že do filmu je třeba vměstnat hodně divadla.

    (David Čeněk, LFŠ 2007)
    Žánry:Drama
    Hrají:Hugo CarvanaAntonio PitangaOdete LaraEduardo CoutinhoRogério DuarteJosé Medeiros
    Režie:Glauber Rocha
    67%
    Výjimečné svědectví o těžké době, o nesnadné situaci umělců a o experimentování Glaubera Rochy. Rakovina je čistou improvizací nekonečných záběrů, nekonečných rozhovorů a ukrutně amatérských herců. Přesto je neopominutelnou součástí díla jednoho z nejrozervanějších filmařů své doby, jenž přesáhl hranice Brazílie.

    „Tento film byl natočen v Rio de Janeiru během čtyř dnů roku 1968. Pojednává o Brazilcích žijících na okraji společnosti. Po čtyřech letech čekání se dostal do střižny institutu ICAIC v Havaně a byl dokončen v květnu 1972 v Itálii. (…) Nemám rád naturalistické politické filmy, které problémy přesně pojmenovávají a navrhují řešení. Podíváme se na ně a zapomeneme je. V Brazílii hodně rádi diskutujeme. O některých filmech se vydržíme bavit i rok. Ale to je možné pouze proto, že odmítáme „předávat poselství“. Je lepší analyzovat komplexnost jednotlivých situací, než podávat víceméně romantická svědectví, kterými nedosáhneme žádného praktického výsledku. Od státního převratu v dubnu 1964 žijeme v režimu kulturního terorismu. Ale my se mu postavíme na odpor a osvobodíme se od něj radikalizací naší tvorby. Uzavřou-li divadlo, otevřeme jiné a budeme tam uvádět hry, které se nelíbí našim pánům.“ - Glauber Rocha, Téléciné, č. 140, 1968

    Ve filmu Rakovina využívá autor systému umožňujícího natáčet původní synchronní zvuk jako prostředku, který měl „dát hercům možnost vyjádřit se jako uvědomělí interpreti a tvořit podle zásad svobodné a kreativní interpretace moderního divadla.“ Ohledně tohoto filmu ještě Rocha zdůrazňuje: „Když se herec objevuje v prvním plánu, aby promlouval s publikem (tuto techniku jsem využil ve všech svých filmech počínaje Barraventem), nejedná se o Godardův vynález použitý v Číňance (1967), ale o prvek brechtovského divadla, který je nejpropracovanějším modelem marxistické dramaturgie.“ O snímku samotném se dočteme jen velmi málo, protože vznikal jako skutečné dílo undergroundu. Proto natáčení trvalo tak krátce, proto byl snímán ruční 16mm kamerou a možná proto, ač vznikal čtyři dny, ke střihu došlo až po šesti letech. Ztratil se veškerý materiál včetně zvukového záznamu. Zázračnou shodou okolností se podařilo v italské státní televizi získat vše zpět a přimět Rochu, aby Rakovinu dokončil. Jen těžko lze popsat děj filmu postaveného na čisté improvizaci na rozličná témata jako nezaměstnanost, násilí, policejní útlak, marihuana, nemanželský vztah, kriminalita atp. Nekonečné záběry končí až ve chvíli, kdy herec už neví co dál. Rocha prohlásil, že film vznikl ze tří důvodů: 1) aby ukázal, že v kinematografii existují různé přístupy; 2) aby si vyzkoušel novou techniku, kdy by délka záběru nebyla omezena použitou technologií; 3) aby dokázal, že do filmu je třeba vměstnat hodně divadla.

    (David Čeněk, LFŠ 2007)
    Žánry:Drama
    Hrají:Hugo CarvanaAntonio PitangaOdete LaraEduardo CoutinhoRogério DuarteJosé Medeiros
    Režie:Glauber Rocha
    1
  • Claro
    Claro (1975)
    Film
    Snaha rekonstituovat Brazílii na římských předměstích a prostě typický lusofonní pocit „saudade“ byl důvodem vzniku tohoto filmu. Námět: příběh dvou mladých lidí, kteří jsou tak trochu lháři, tak trochu homosexuálové a chtějí zabít vlastního otce, aby mohli spát se svou matkou. Ale Glauber Rocha ho odmítá vyprávět…
    Žánry:Drama
    Hrají:Juliet BertoLuis Maria OlmedoGlauber RochaJirges RistumTony ScottYvon Taylor
    Režie:Glauber Rocha
    66%
    Snaha rekonstituovat Brazílii na římských předměstích a prostě typický lusofonní pocit „saudade“ byl důvodem vzniku tohoto filmu. Námět: příběh dvou mladých lidí, kteří jsou tak trochu lháři, tak trochu homosexuálové a chtějí zabít vlastního otce, aby mohli spát se svou matkou. Ale Glauber Rocha ho odmítá vyprávět…
    Žánry:Drama
    Hrají:Juliet BertoLuis Maria OlmedoGlauber RochaJirges RistumTony ScottYvon Taylor
    Režie:Glauber Rocha
    2
  • Vepřinec
    Vepřinec (1969)
    Film

    V tomto filmu jsem poprvé vyprávěl věci, které přesahují mez únosnosti, říká Pasolini o Prasečinci, který je (vedle divadelní hry Orgie, inscenované v Turíně roku 1968) nejvýraznějším předchůdcem snímku Saló aneb 120 dnů Sodomy. Již Prasečinec je alegoricky pojatou obžalobou soudobé neokapitalistické Itálie, kterou Pasolini přirovnává k Německu v době Hitlerova nástupu k moci. Snímek je složen ze dvou střídavě se prolínajících povídek. Té první dominuje výrazně lyrický styl, ta druhá je až chladně prozaická, plná verbálních sarkasmů. První příběh - letopočet není znám, patrně jde o středověk - pojednává o mladíkovi (Pierre Clementi), který se plahočí tajemným pouštním bojištěm, posetým mrtvolami a zbraněmi. Je k smrti zmučený hladem. V mezní situaci se stává kanibalem. Protagonista druhé povídky, která se odehrává v současnosti, je synem úspěšného německého průmyslníka z Bonnu. Tento mladík jménem Julian (Jean-Pierre Léaud) trpí neobvyklou sexuální úchylkou - dospívá k orgasmu pouze při styku s prasaty.

    Prasata představují pro Pasoliniho metaforu společnosti, v níž Julian a jeho rodiče žijí. Julian je podle Pasoliniho obětí střední společenské třídy, která je zkrátka zcela zkorumpovaná a zkažená, přesto však nedovolí vlastním dětem, aby se vymanily z předepsaných konvencí. Hrdinové filmu Prasečinec jsou neposlušní synové v té nejodpudivější podobě: bouří se proti společnosti, avšak jsou jí sami pohlceni. Vyznění díla je surové a otřesné, ale Pasolini přistupuje k látce se záměrným odstupem a humorem.

    Žánry:DramaExtrémníSatira
    Hrají:Pierre ClémentiJean-Pierre LéaudAlberto LionelloUgo TognazziAnne WiazemskyMargarita Lozano
    Režie:Pier Paolo Pasolini
    65%

    V tomto filmu jsem poprvé vyprávěl věci, které přesahují mez únosnosti, říká Pasolini o Prasečinci, který je (vedle divadelní hry Orgie, inscenované v Turíně roku 1968) nejvýraznějším předchůdcem snímku Saló aneb 120 dnů Sodomy. Již Prasečinec je alegoricky pojatou obžalobou soudobé neokapitalistické Itálie, kterou Pasolini přirovnává k Německu v době Hitlerova nástupu k moci. Snímek je složen ze dvou střídavě se prolínajících povídek. Té první dominuje výrazně lyrický styl, ta druhá je až chladně prozaická, plná verbálních sarkasmů. První příběh - letopočet není znám, patrně jde o středověk - pojednává o mladíkovi (Pierre Clementi), který se plahočí tajemným pouštním bojištěm, posetým mrtvolami a zbraněmi. Je k smrti zmučený hladem. V mezní situaci se stává kanibalem. Protagonista druhé povídky, která se odehrává v současnosti, je synem úspěšného německého průmyslníka z Bonnu. Tento mladík jménem Julian (Jean-Pierre Léaud) trpí neobvyklou sexuální úchylkou - dospívá k orgasmu pouze při styku s prasaty.

    Prasata představují pro Pasoliniho metaforu společnosti, v níž Julian a jeho rodiče žijí. Julian je podle Pasoliniho obětí střední společenské třídy, která je zkrátka zcela zkorumpovaná a zkažená, přesto však nedovolí vlastním dětem, aby se vymanily z předepsaných konvencí. Hrdinové filmu Prasečinec jsou neposlušní synové v té nejodpudivější podobě: bouří se proti společnosti, avšak jsou jí sami pohlceni. Vyznění díla je surové a otřesné, ale Pasolini přistupuje k látce se záměrným odstupem a humorem.

    Žánry:DramaExtrémníSatira
    Hrají:Pierre ClémentiJean-Pierre LéaudAlberto LionelloUgo TognazziAnne WiazemskyMargarita Lozano
    Režie:Pier Paolo Pasolini
    3
  • Capricci
    Capricci (1969)
    Film
    65%
    4
  • Der Leone have sept cabeças
    Der Leone have sept cabeças (1971)
    Film
    Mezinárodní originální název odkazuje na multikulturní prostor Afriky, kde se příběh odehrává. Všichni soupeří se všemi – kolonialisté, místní vládci, americký agent, krásná žena i církev. Jde o jediný film Glaubera Rochy, který je velkou divadelní hrou, plnou divokého absurdního humoru a historických mystifikací. Film je věnován významnému brazilskému kritikovi Paulu Emiliovi Salles Gomesovi (zemřel v roce 1977), který je autorem textu o brazilské kinematografii s názvem: „Koloniální stav?“ publikovaného v roce 1960. (LFŠ 2007)
    Žánry:Drama
    Hrají:Rada RassimovGiulio BrogiGabriele TintiJean-Pierre LéaudAldo BixioReinhard Kolldehoff
    Režie:Glauber Rocha
    62%
    Mezinárodní originální název odkazuje na multikulturní prostor Afriky, kde se příběh odehrává. Všichni soupeří se všemi – kolonialisté, místní vládci, americký agent, krásná žena i církev. Jde o jediný film Glaubera Rochy, který je velkou divadelní hrou, plnou divokého absurdního humoru a historických mystifikací. Film je věnován významnému brazilskému kritikovi Paulu Emiliovi Salles Gomesovi (zemřel v roce 1977), který je autorem textu o brazilské kinematografii s názvem: „Koloniální stav?“ publikovaného v roce 1960. (LFŠ 2007)
    Žánry:Drama
    Hrají:Rada RassimovGiulio BrogiGabriele TintiJean-Pierre LéaudAldo BixioReinhard Kolldehoff
    Režie:Glauber Rocha
    5
  • Necropolis
    Necropolis (1970)
    Film
    54%
    6

Našli jste chybu nebo něco chybí? Napište nám.