Vlastně by stačilo jediné slovo: překrásné. Ve filmu Fabelmanovi, v němž odhaluje vlastní dětství a dospívání, prokázal Steven Spielberg vrchol mistrovství, totiž dar vyprávět neobyčejně o nejobyčejnějších věcech. Dokola se opakuje, že jde o nejosobnější Spielbergův film. Avšak Fabelmanovi jsou také nejupřímnější, nejněžnější a možná i nejzábavnější z děl krále vypravěčů, pokud se zábavou míní jemný humor, nikoli efektní atrakce.
Film oplývá nekomplikovaně sebedojímavou a nostalgickou atmosférou, jakou si mohou dovolit jen zasněné vzpomínky uznávaných režisérů. To vše je utopené v nánosech zbytečně dlouhých a doslovných scén. Na druhou stranu právě v této podobě do puntíku spadají do své specifické kategorie pozdních melancholických filmů velkých autorů. Pro někoho to bude vzrušující zážitek už tím, jak blízko si vedle Spielberga při sledování bude připadat.
Steven Spielberg je synonymem filmařiny a jeho poslední počin je toho důkazem. I když se snímek na první pohled tváří jako nudná autobiografie, rozhodně tomu tak není. Fabelmanovi jsou částečně pravdivým, komorním, krásným, emotivním a osobním vhledem do života slavného režiséra, který měl a stále má obrovský vliv na celý průmysl. Skvěle napsané dialogy a postavy, perfektní herecké výkony a precizní z řemeslná práce dělá z Fabelmanových mistrovské dílo a zároveň horkého kandidáta na film roku. Velkým plusem taktéž je, že i přes náročné téma si snímek užije i běžný divák.
Není mnoho filmů, s nimiž dvě a půl hodiny nejen utečou jako voda, ale divák by se chtěl dívat ještě aspoň chvíli, dozvědět se, jak to bylo dál po skvělé závěrečné scéně, v níž zapáleného mladíka přijal na pět minut sám velký John Ford ve vtipném podání Davida Lynche, a dal mu první radu.
I Fabelmanovi zvládnou působit dojmem filmařské magie, právě přízemnost a především očividná otevřenost je ovšem v průběhu Fabelmanových vtahující. Spielberg totiž sebe v podobě Sama nutně neprezentuje v tom nejlepším možném světle, do jisté míry si nebere servítky ani s členy své rodiny. Nejhůř z toho vychází právě jeho matka, kdy Michelle Williams předvádí jeden z nejsilnějších hereckých výkonů ve své kariéře.
Nijak nezáleží na tom, zdali o životě Stevena Spielberga něco víte, ani si příběh Sama a jeho rodiny nemusíte se Spielbergem nijak spojovat, nicméně je to vítanou nadstavbou. I jiné jeho filmy totiž obsahují motivy ovlivněné jeho osobními zkušenostmi z mládí a z rodinného zázemí, byť to na první pohled možná není tolik vidět. Ve Fabelmanových o nich poprvé vypráví napřímo, a navíc s poctivou dávkou hravosti, jemnosti, upřímnosti a citu.
Jiný filmař by šel možná v praní špinavého rodinného prádla dál, on se snaží o porozumění a empatii. Patří to k jeho stylu, kdy traumatické zkušenosti balí do hořkosladkého, melancholického kabátku, který vykazuje znaky nadhledu a schopnosti se dívat na věci bolestivé z odstupu a s jistou životní moudrostí.
Film je na první pohled lehký, zábavný a stravitelný, přitom podtext je často bolestivý a dramatický. Jeden umělec nám tu nabízí své srdce na zlatém podnose a ukazuje, s notnou dávkou nostalgie ale i životní moudrosti a odstupu, co ho formovalo a přivedlo k filmu a také jak přežil soužití s vlastni rodinou. I když nechce Spielberg označit snímek za autobiografický, přináší nám jiný zážitek než obvykle a jsme rádi, že se rozhodl ho vyprávět.
Našli jste chybu nebo něco chybí? Napište nám.
