Devadesátky (2018)

Jonah Hill svou prvotinou příjemně překvapil a v mém případě trefil hřebíček na hlavičku. Jsem dítě devadesátek a můj život byl hodně podobný tomu co můžete vidět ve filmu. Všechno se točilo kolem skateboardů,kamarádu,poflakování,pařeb a vzpouře všem autoritám. Snad i proto mne tento film velmi bavil a užil jsem si ho každou minutu. Casting se povedl na výbornou a všichni ti sígři své role ztvárnili zcela uvěřitelně. Kamera je parádní a spolu se soundtrackem luxusně podtrhla devadesátkovou atmosféru,kterou Hill dokázal věrně zachytit. Příběhu o hledání sebe sama jsem viděl hodně a tento rozhodně patří mezi ty lepší.

Měl jsem obavy, že film bude reáliemi a popkulturními odkazy bezhlavě útočit na první signální. Dobové rekvizity jsou ovšem používány citlivě a střídmě, a mi se tak opravdu ulevilo. V jádru je to docela prostinký a nijak náročný univerzální příběh o bolestech dospívání. Většina charakterů (včetně hlavního) je poměrně plochá a vymyká se tomu jen profil hrdinova staršího bratra. Není to ovšem výtka, protože sofistikovaného dramatu je tu právě tak akorát, aby dokázalo vykreslit sourozenecký vztah a vygradovat v uvěřitelný rozkol party hrdinů (znepokojivější nálady podkreslují ambientní vstupy dua velikánů Reznor, Ross a vzbuzují malé reminiscence na The Social Network). Závěr pak předvádí katarzi umocněnou asi nejsilnějším možným popkulturním odkazem doby. Je to skromný film a zanechává ve mně silný dojem. Nastavil laťku právě tak, aby ukázal záda i budoucím dílům velkých jmen devadesátkových referencí zhusta a bez vkusu prvoplánově využívajících, díky za to!