Na střeše (2019)

Tentokrát tam "to" prostě není, i když bych Jirkovi moc přál, aby bylo. První polovinu filmu jsem měl pocit, že dost scén chybí. Všechno je náhlé, hrozně po srsti, neuhlazené. Situace ani nevydechnou a už se běží do další scény. Postupem času si naštěstí postavy sednou a v druhé půli už se daří, aby věci přirozeně vyplynuly sami (geniální a přitom tak jednoduché je například panické zavření dveří). Jirka potvrzuje, že si umí fantasticky vést herce, postavit si scénu a má ohromné filmové cítění. Ale příběh by si v tomhle případě zasloužil pečlivější expozici i nějaké to výraznější finále. Nejde ani tak o to, že se mnohé linie nedořeší, jen na konci chybí něco jasnější, drobnost, po které by člověku v hlavně bliklo „FIN“. Takhle byl pro mě náhlý příchod závěrečných titulků stejně překvapivý, jako sebejistota Aloise Švehlíka v podobně (ne)vděčné roli.

Po skvělém Pojedeme k moři mě Jiří Mádl tentokrát zklamal. Film neměl tempo a spíše mi připomínal studentské absolventské filmy. Mám rád pana Švehlíka, ale zde dostal roli, kterou mnozí budou srovnávat s geniálním Jackem Nicholsonem v Lepší už to nebude a tuhle bitvu nemůže pan Švehlík nikdy vyhrát. Scénář obsahuje hodně nelogičností a zakončení je také slabé.