Na střeše (2019)

Tentokrát tam "to" prostě není, i když bych Jirkovi moc přál, aby bylo. První polovinu filmu jsem měl pocit, že dost scén chybí. Všechno je náhlé, hrozně po srsti, neuhlazené. Situace ani nevydechnou a už se běží do další scény. Postupem času si naštěstí postavy sednou a v druhé půli už se daří, aby věci přirozeně vyplynuly sami (geniální a přitom tak jednoduché je například panické zavření dveří). Jirka potvrzuje, že si umí fantasticky vést herce, postavit si scénu a má ohromné filmové cítění. Ale příběh by si v tomhle případě zasloužil pečlivější expozici i nějaké to výraznější finále. Nejde ani tak o to, že se mnohé linie nedořeší, jen na konci chybí něco jasnější, drobnost, po které by člověku v hlavně bliklo „FIN“. Takhle byl pro mě náhlý příchod závěrečných titulků stejně překvapivý, jako sebejistota Aloise Švehlíka v podobně (ne)vděčné roli.

Klasicky rozehrané schéma polidštění starého mrzouta, od kterého utekla manželka se synem. Děda se opevnil nepropustnou zdí a divák sleduje, jak postupně se zeď nenápadně drolí. Přihrává tomu mladý Vietnamec, uprchlý nevolník z marihuanové pěstírny, který skoro neumí česky. Všechno se postupně poddá, jak u lehce černohumorné komedie očekáváme. Schéma je sice stokrát obehrané, rozhodně však považuji za velký přínos Jiří Mádla, že umí krásné lidské postavy. Mádl má prostě rád lidi. To bylo moc dobře vidět u jeho prvního filmu Pojedeme k moři, a zde opět nezklame. Jen Na střeše je méně patetické.