Na střeše (2019)

Tentokrát tam "to" prostě není, i když bych Jirkovi moc přál, aby bylo. První polovinu filmu jsem měl pocit, že dobrá půlka scén chybí. Všechno je náhlé, hrozně po srsti, neuhlazené. Situace ani nevydechnou a už se běží do další scény. Postupem času si naštěstí postavy sednou a v druhé polovině už se naopak daří, aby situace přirozeně vyplynuly sami (jednoznačně nejgeniálnější a přitom velmi jemný moment je panické zavření dveří). Jiří Mádl potvrzuje, že umí vést herce, postavit si scénu a má ohromné filmové cítění. Ale příběh by si zasloužil pečlivější expozici i nějaké to výraznější finále. Nejde ani tak o to, že se mnohé linie nedořeší, ale jen na tom konci chybí něco jasnější, drobnost, po které by člověku v hlavně bliklo „FIN“. Takhle byl pro mě náhlý konec stejně překvapivý, jako sebejistota Aloise Švehlíka v podobně (ne)vděčné roli.

Klasicky rozehrané schéma polidštění starého mrzouta, od kterého utekla manželka se synem. Děda se opevnil nepropustnou zdí a divák sleduje, jak postupně se zeď nenápadně drolí. Přihrává tomu mladý Vietnamec, uprchlý nevolník z marihuanové pěstírny, který skoro neumí česky. Všechno se postupně poddá, jak u lehce černohumorné komedie očekáváme. Schéma je sice stokrát obehrané, rozhodně však považuji za velký přínos Jiří Mádla, že umí krásné lidské postavy. Mádl má prostě rád lidi. To bylo moc dobře vidět u jeho prvního filmu Pojedeme k moři, a zde opět nezklame. Jen Na střeše je méně patetické.