Třicátá léta Sergeji Ejzenštejnovi příliš nepřála. Z tvůrce poplatného režimu se stal odmítaným režisérem, a tudíž selhaly jeho plány na adaptaci Dreiserovy Americké tragédie. Návrat na výsluní mu zajistil snímek o jednom z největších ruských válečníků - Alexandru Něvském, který dokázal porazit armádu Řádu německých rytířů při jejich expanzi na východ. Ejzenštejn se tu opět projevil jako mistr obrazové kompozice i velkých davových scén. Charakter bitevních scén umocnila hudba Sergeje Prokofjeva.
Úchvatné ve všech ohledech, tedy krom příběhu. Jaky byl Ejzenštejn génius co do práce s mizanscénou, příběh mu uniká, až je to k uzoufání. Zůstává jen prázdná propaganda, jejímž myšlenkám ani nejde věnovat pozornost.
Musím se přiznat, že nenacházím trefnější označení než "recese." Chudák Ejzenštejn, takhle nevypadá práce se svázanýma rukama, ale spíš po trepanaci mozku. Srandovní bitevní scény, statické dialogové scény, hudba, jak když taháte kočku za ocas (kromě bitvy na ledě) a především v první polovině je zpěvu tak moc, až je z filmu málem muzikál. To by mě zajímalo, kde udělali soudruzi ze SSSR chybu...
Šíleně vážné momenty se srdnatě bijou s těmi vyloženě směšnými a divák může jen otupěle zírat... Kdyby z válečné vřavy náhle vyskočili členové Monty Python a usekali Alíkovi všechny končetiny, asi bych to pobral, ale takhle je to bez šance.