Příběh Alvina Straighta (1999)

Konec devadesátých let a zlaté roky americké filmové tvorby, ať se to dnes ještě může zdát naivní..Příběh starého muže, který zjistí, že už mu zdraví neslouží a tak se rozhodne vykonat svou poslední velkou cestu.. za svým bratrem a po svém.. na sekačce. Zní to obyčejně a bláznivě, ale není tomu tak. Alvin po cestě potkává spoustu dobrosrdečných lidí, kteří mu pomáhají ve splnění jeho snu i ty, které sám inspiruje. Krásné, lidské, čisté..

Ono se v tom filmu nic moc neděje kromě toho, že stařík na sekačce jede rychlostí 5 mil za hodinu několik set kilometrů do sousedního státu navštívit nemocného bratra, se kterým se po neshodách deset let neviděli. A taky na ten film mám náladu tak jednou za deset let, což znamená, že jsem ho teď viděla potřetí. Jenže - v dnešní rychlé přetechnizované době na tom pomalém tempu ubíhajících lánů se zlatými klasy s krásnou hudbou Angela Badalamentiho prostě něco je, co mě přiměje se uvolnit, poslouchat moudrá Alvinova slova, která pronáší, ať už se setká s dívčinou, která utekla z domova, válečným veteránem, mladými cyklozávodníky a dalšími lidmi, a říkat si, že někde a někdy je svět a lidi, kteří v něm žijí, pořád ještě v pořádku. A to jsem na ten film kdysi šla do kina vlastně jen proto, že ho natočil David Lynch. Co se mě týče, mohl by být klidně ještě delší, protože na konci mi vždycky přijde, že tam ten Alvin dojel vlastně hrozně rychle a v pohodě:-)

Film jsem viděla kdysi dávno a přestože jsem si pamatovala, že se mi moc líbil, nemohla jsem ho nijak hodnotit. Teď jsem měla příležitost podívat se po letech znovu a jsem zcela nadšená. Velmi příjemná pohodová záležitost, se smíchem (scénka s jelenem), napětím (jízda z kopce) a slzama (jak si dědové povídali na baru o válce, to byla síla). A nakonec mírný happyend.
Jen by mě zajímalo, jestli a jak se Alvin vrátil zpátky.